ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1026.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1026/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) T. P. s. r. o., . zastoupené Mgr. M. I., advokátem, a 2) JUDr. J. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně H-S. a. s., zastoupenému JUDr. I. M., advokátem, o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 297/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č.j. 13 Cmo 231/2004-105, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č.j. 13 Cmo 231/2004-105, s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č.j. 13 Cmo 231/2004-105, potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2004, č.j. 37 Cm 297/2000-87, jímž Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2003, č.j. 13 Cmo 19/2003-67, určil právo na oddělené uspokojení pohledávky žalobkyně v rozsahu částky 545,907.331,68 Kč; ve zbývající části, tj. ohledně určení práva na oddělené uspokojení pohledávky žalobkyně co do částky 116,033.846,07 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí - odkazuje na ustanovení §35 a §151b občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §14 odst. 1 písm. d), §20 a §23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), jakož i na ustanovení §79 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé uzavřel, že požadavek žalobkyně na určení práva na oddělené uspokojení je po právu.
Přitom se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož byly pohledávky žalobkyně vůči úpadkyni, vyplývající ze smluv o úvěru č. A 2862/23 ve výši 105,151.242,70 Kč, č. A 2876/23 ve výši 118,015.221,20 Kč, č. A 2889/2 ve výši 122,358.695,20 Kč, č. A 2887/23 ve výši 120,661.225,51 Kč a č. A 4020/23 ve výši 79,720.947,07 Kč, zajištěny zástavním právem vzniklým podle zástavních smluv specifikovaných v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně. S poukazem na závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. UN 331/98 (správně jde o nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998) shledal odvolací soud nedůvodnou výhradu neplatnosti zástavních smluv „pro odklad jejich účinnosti k datu povolení zápisu vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“. Ve vztahu k výhradě první žalované ohledně „určitosti výroku rozsudku prvního stupně“ uzavřel, že „z obsahu jednotlivých zástavních smluv uzavřených k zajištění sporné pohledávky zástavními právy jednoznačně vyplývá, kterou pohledávku zajišťuje a zároveň, které nemovitosti se ve prospěch jejího uspokojení zastavují“.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, podala první žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda „odkládací podmínka účinnosti sjednaná v zástavních smlouvách je odkládací podmínkou platně sjednanou, zda byla či nebyla splněna a tudíž zda a kdy nastala účinnost zástavních smluv a zda na jejich základě mohlo platně vzniknout zástavní právo k nemovitostem“. Potud dovolatelka akcentuje, že měla-li zástavní smlouva nabýt účinnosti vkladem do katastru nemovitostí a nebyla-li tato podmínka splněna ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, nemohlo podle ní vzniknout ani zástavní právo.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně není dostatečně určitý a srozumitelný, když stanoví „pouze souhrnnou výši pohledávky“ žalobkyně a není z něj zřejmé, v jaké výši má věřitel ohledně jednotlivých pohledávek právo na oddělené uspokojení a ze zpeněžení jakých věcí, práv nebo pohledávek mu tento nárok „plyne“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil.
Dovolání první žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věcí odvolacím soudem je - co do posouzení povahy a právních důsledků ujednání o účinnosti sporných zástavních smluv a z toho vycházejícího závěru o vzniku zástavního práva - v souladu se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I ÚS 331/1998, uveřejněném pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, s nimiž se plně ztotožnil i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 14. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 187/2003). Námitky dovolatelky, vycházející z právního názoru opačného, tak Nejvyšší soud opodstatněnými neshledává.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Ačkoli dovolatelka co do dovolacích důvodů výslovně odkazuje pouze na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výtkou, podle které soudy obou stupňů ve věci rozhodly na základě žaloby obsahující nedostatečně určitý a srozumitelný petit, ve skutečnosti uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Otázkou náležitostí petitu žaloby na určení práva na oddělené uspokojení se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 360/2003, uveřejněném pod číslem 75/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2006). Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého konkursní věřitel, jehož právo na oddělené uspokojení bylo popřeno, musí v žalobním petitu, jímž se domáhá určení tohoto práva, uvést jednak řádnou identifikaci věřitelovy zajištěné pohledávky (včetně označení dlužníka - úpadce), jednak identifikaci majetku sepsaného v konkursní podstatě úpadce, z jehož zpeněžení má být zajištěná pohledávka tohoto věřitele uspokojena. Těmto požadavkům vyhovuje v případech, kdy jde o pohledávku ze smlouvy, žalobní petit v tomto znění: „Určuje se, že u pohledávky za úpadcem X (nezaměnitelné označení úpadce) ze smlouvy (označení smlouvy) ze dne …, ve výši … Kč, má žalobce právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitosti Y (nezaměnitelné označení nemovitosti)“.
Jelikož v projednávané věci je nepochybné, že petit žaloby a především pak samotný rozsudečný výrok shora uvedeným požadavkům neodpovídá a řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném (tj. s výjimkou měnícího výroku ve věci samé) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud vyzve žalobkyni k odstranění vad žalobního petitu ve smyslu požadavků výše zmíněného R 75/2006 a následně posoudí, zda - vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení - může o takto upravené žalobě sám rozhodnout.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu