ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1029.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1029/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Ing. A. Ch., zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 129/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č.j. 13 Cmo 305/2004-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č.j. 13 Cmo 305/2004-126, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 21 Cm 129/2000-105, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2004, č.j. 21 Cm 129/2000-105, rozhodl, že žalovaný je povinen vyloučit z konkursní podstaty úpadce Ing. A. Ch. (dále jen „úpadce“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 2. února 1995 byla mezi žalobkyní (jako věřitelkou) a úpadcem (jako dlužníkem) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně úpadci „půjčila“ částku 4,200.000,- Kč a úpadce se zavázal tuto vrátit společně s úroky ve výši 2 % měsíčně do 31. března 1995;
2) dne 27. února 1995 byla mezi týmiž subjekty uzavřena smlouva o úvěru, podle které věřitelka „půjčila“ úpadci částku 3,300.000,- Kč a úpadce se uvedenou částku spolu s úroky ve výši 2 % měsíčně zavázal uhradit nejpozději do 17. března 1995;
3) ve dnech 2. února 1995 a 27. února 1995 byly mezi týmiž subjekty uzavřeny zástavní smlouvy, podle kterých byly pohledávky z výše uvedených smluv zajištěny zástavním právem ke sporným nemovitostem;
4) kupní smlouvou podepsanou ve dnech 12. a 19. října 1995 (dále též jen „kupní smlouva“) úpadce (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) převedli sporné nemovitosti z vlastnictví prodávajícího do vlastnictví kupující, a to za cenu 7,500.000,- Kč, s tím, že vklad vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí byl zapsán s účinky ke dni 3. listopadu 1995;
5) usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. května 1996, sp. zn. 94 K 18/96, byl na majetek Ing. A. Ch. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. J. M.;
6) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2000, sp. zn. 94 K 18/96-810, vyzval žalobkyni k podání žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, přičemž žalobkyně takovou žalobu ve lhůtě podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) podala.
Soud prvního stupně, odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zdůraznil, že kupní smlouva je platná (a účinná) a žalobkyně tudíž sporné nemovitosti nabyla do vlastnictví ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce. V situaci, kdy tržní cena sporných nemovitostí „sotva přesáhla třetinu ceny, za niž úpadce nemovitosti žalobkyni prodal“, na tento převod nedopadá ani ustanovení §15 ZKV, když nemovitosti nebyly na žalobkyni převedeny bezplatně ani za nápadně nevýhodných podmínek. Jelikož v kupní smlouvě bylo ujednáno, že úpadce převede na žalobkyni sporné nemovitosti a žalobkyně mu za to zaplatí dohodnutou kupní cenu, přičemž cena byla „zaplacena nesplacenými úvěry poskytnutými ve prospěch úpadce ve výši odpovídající kupní ceně“, „neseznal soud zařazení nemovitostí do konkursní podstaty úpadce po právu“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č.j. 13 Cmo 305/2004-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §39 obč. zák. a na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uzavřel, že v daném případě nešlo o tzv. propadnou zástavu, tj. nejde o právní úkon neplatný podle ustanovení §39 obč. zák. Dále „dovodil“, že jednotlivé důkazy do sebe logicky zapadají a nevyvolávají pochybnost o tom, že úpadce řešil úhradu svých závazků vůči žalobkyni z úvěrových smluv právě prodejem sporných nemovitostí. Úmyslem žalobkyně i úpadce - pokračoval odvolací soud - bylo vyřešení pohledávek žalobkyně za úpadcem z úvěrových smluv, jež „vyústilo v uzavření kupní smlouvy ke sporným nemovitostem, čímž došlo k zapravení dluhu úpadce vůči žalobkyni“. Z uvedeného důvodu považoval za správný i závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od kupní smlouvy učiněné žalovaným v průběhu řízení je neplatné, když závazky z kupní smlouvy byly splněny a nebylo již od čeho odstupovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel akcentuje, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila ani neprokazovala žádný konkrétní právní úkon, kterým mělo dojít k zániku pohledávky na úhradu kupní ceny sporných nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 19. října 1995, v důsledku čehož řešení této otázky odvolacím soudem považuje za rozporné s hmotným právem.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky zániku vzájemných pohledávek žalobkyně a úpadce.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty;
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, konkrétně prověření námitky, že sporné nemovitosti neměly být do soupisu zařazeny (jelikož jejich vlastnicí se již dříve stala dovolatelka), když o splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti neměli.
V projednávané věci Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nadále setrvává na závěrech formulovaných v rozhodnutí ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 27 a kupní smlouvu tak neshledává neplatnou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., když v daném případě nejde o tzv. propadnou zástavu.
Rozhodující pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je tak řešení otázky, zda došlo k zániku pohledávky úpadce vůči žalobkyni z titulu úhrady kupní ceny.
Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že úpadce v kupní smlouvě potvrdil zaplacení kupní ceny v částce 7,500.000,- Kč žalobkyní a že úmyslem žalobkyně i úpadce bylo vyřešení pohledávek žalobkyně vůči úpadci z úvěrových smluv, jež vyústilo v uzavření kupní smlouvy ke sporným nemovitostem, čímž došlo k zapravení dluhu úpadce vůči žalobkyni.
Shora uvedený právní závěr odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud shledává vnitřně rozporným z hlediska jeho vlastní argumentace. Byla-li by totiž kupní cena ve výši 7,500.000,- Kč žalobkyní úpadci skutečně zaplacena, nemohlo „uzavřením kupní smlouvy“ dojít „k zapravení dluhu“ úpadce vůči žalobkyni. V takovém případě by totiž žalobkyně jednak zaplatila sjednanou kupní cenu sporných nemovitostí, jednak by - slovy odvolacího soudu - byl zapraven dluh úpadce ze smluv o úvěru, jinými slovy ačkoli by žalobkyně splnila povinnost z kupní smlouvy (zaplatila kupní cenu), došlo by (současně) k zániku její pohledávky vůči úpadci ze smluv o úvěru. Úvahy o (skutečném) zaplacení kupní ceny před uzavřením kupní smlouvy neodpovídají ani procesnímu stanovisku žalobkyně (viz její vyjádření ze dne 27. listopadu 2001 - č.l. 20-22), v němž tato uvedla, že úpadce „půjčky“ nevrátil a proto se s ním dohodla, že jí namísto peněžitého plnění „prodá“ sporné nemovitosti; její konstatování, že za „zaplacení kupní ceny“ považuje plnění poskytnuté podle „smluv o půjčkách“, přitom jen potvrzuje existenci (pouze) jednoho plnění vůči úpadci a to z titulu smluv o úvěru.
V situaci, kdy proti sobě „stály“ pohledávky žalobkyně vůči úpadci z titulu nesplacených úvěrů poskytnutých žalobkyní úpadci na základě výše označených úvěrových smluv a pohledávka úpadce vůči žalobkyni z titulu úhrady kupní ceny dle kupní smlouvy, přičemž ke skutečnému zaplacení žádné z nich nedošlo, je nezbytné posoudit, zda došlo k zániku těchto pohledávek jinak.
Jelikož z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, o jaký způsob zániku vzájemných pohledávek žalobkyně (k úhradě poskytnutých úvěrů) a úpadce (k úhradě kupní ceny) by mělo jít, přičemž úvahu o „zapravení“ nelze hodnotit ani jako započtení (viz absence jakýchkoli skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, že věřitel nebo dlužník učinili právní úkon směřující k započtení - §580 obč. zák.), Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně (který dovodil, že kupní cenu žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy zaplatila „odpuštěním dluhu sestávajícího ze závazků plynoucích ze smluv o úvěru“, aniž by se ve skutečnosti věcí z hlediska ustanovení §574 obč. zák. zabýval), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude úkolem soudu prvního stupně vyhodnotit, zda a jakým způsobem (srov. ustanovení §559 a násl obč. zák.) zanikla pohledávka úpadce vůči žalobkyni z titulu úhrady kupní ceny sporných nemovitostí.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu