ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1047.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1047/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. J. A., jako správce konkursní podstaty úpadkyně N. C. ČR, s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. úpadkyni V. s. r. o., a 2. V. J., zastoupenému advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 277/97, o zaplacení 3,368.927,80 Kč s příslušenstvím ze směnky, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 432/2003-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 41.095,- Kč do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. července 2002, č. j. 50 Cm 277/97-129, kterým tento soud uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 3,368.927,80 Kč se 6% úrokem ročně z této částky, počínaje dnem 20. února 1997 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s první žalovanou.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že opakoval dokazování kopií sporné směnky, jak je založena ve spisu a zjistil, že směnka je v levé části napříč opatřena dvěma vlastnoručními podpisy druhého žalovaného. Jeden z nich se graficky váže ke strojopisnému údaji „V.. s. r. o.“ a druhý se graficky váže k rukou psanému textu „ PER AVAL JAKO FYZ. OSOBA ZA V.“.
Z toho vzal odvolací soud za prokázané, že prvý uvedený podpis je součástí akceptu směnky společností V. s. r. o. a nemůže zakládat vlastní závazek druhého žalovaného. Druhý podpis je součástí rukojemského prohlášení druhého žalovaného a může zakládat jeho vlastní závazek z dané směnky.
Odvolací soud dále opakoval dokazování čtením znaleckého posudku PhDr. J. V. ze dne 30. června 2002. Z toho zjistil, že rukojemské prohlášení je psáno dvojím psacím prostředkem. Jedním je psána část „ PER AVAL JAKO FYZ. OSOBA“, jinými část „ZA V.“. Znalec nemohl stanovit s jakým časovým odstupem byly obě části rukojemského prohlášení na směnku vyznačeny. Uvedl, že pravděpodobně jde o prohlášení psané v obou částech druhým žalovaným. Dále z posudku vyplývá, že druhý podpis druhého žalovaného byl zřejmě napsán na směnku dříve, než slova ,,ZA V.“. Znalec nevyloučil ani opačnou možnost, prvou však považoval za pravděpodobnější. Opět nemohl stanovit, s jakým časovým odstupem se podpis a uvedený jej překrývající text na směnce ocitl. Z posudku se také podává, že obě části rukojemského prohlášení jsou psány jiným psacím prostředkem, než jakým byl vyznačen podpis osoby jednající za výstavce směnky. Znalec měl k dispozici jen nedostatečné podklady, a to zejména od druhého žalovaného.
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se znalec přímo i prostřednictvím soudu prvního stupně domáhal součinnosti druhého žalovaného, zejména se domáhal vyhotovení kontrolních textů druhým žalovaným přímo před znalcem a předložení jeho nepochybných písemných projevů z doby kdy byla směnka vydána. Tato součinnost nebyla poskytnuta.
Z uvedeného vzal odvolací soud za prokázané, že rukojemská doložka byla na směnku vyhotovena postupně tak, že nejprve byla vyznačena část „PER AVAL JAKO FYZ. OSOBA“, podepsána a konečně doložka doplněna o část „ZA V.“. Znalec sice označil překrytí podpisu druhou částí rukojemského prohlášení jen za závěr pravděpodobný, ale přesto z něho odvolací soud vychází, když je v souladu s nepochybným zjištěním o použití dvojího psacího prostředku při vyznačení rukojemské doložky. Také důvody, které znalce k tomuto pravděpodobnostnímu závěru vedou, jsou přesvědčivé. Odvolací soud vzal za prokázané, že také druhou část rukojemské doložky vyznačil na směnku sám druhý žalovaný. I zde stojí posudek na poli pravděpodobnosti. Ta je však důsledkem toho, že znalec přes odpovědnou snahu o získání vyhovujících podkladů, nedočkal se od druhého žalovaného potřebné spolupráce. Nelze jistě předpovídat, jaké závěry by znalec učinil, kdyby potřebné podklady dostal a zda pak by posudek vyzněl příznivěji pro žalující stranu nebo pro stranu žalovanou. Z toho co měl znalec k dispozici však za pravděpodobnější považuje, že jde o text druhého žalovaného v celém rozsahu. Posudek je i v tom dostatečně přesvědčivý a pro opačný závěr podklad neposkytuje. Protože druhý žalovaný ani netvrdil, že by snad doplnil tento text na směnku později, považuje odvolací soud za prokázané, že se tak stalo stále ještě v souvislosti s jeho podpisem jako avalisty na směnce a tedy dříve, než po vyhotovení svého prohlášení směnečnou listinu vrátil. Musel by uvést a dokázat, jak se následně ke směnce dostal, při jaké příležitosti a proč mu ji později majitel poskytl.
Při hodnocení znaleckého posudku nelze odhlédnout od skutečnosti, že šlo o důkaz k prokázání námitkových tvrzení druhého žalovaného, a tedy o to, zda tato tvrzení prokázána byla. Sám druhý žalovaný neposkytl při pořizovaní tohoto důkazu nezbytnou součinnost a tato jeho nevůle ke spolupráci nemůže se stát nakonec při hodnocení důkazů jeho výhodou. To platí tím spíše, že na něm leželo důkazní břemeno ohledně okolností, jež měly být znaleckým posudkem objasněny. Potud jde i o neunesení důkazního břemene na jeho straně.
Z hlediska právního hodnocení je významné, že předpisy směnečného práva nestanoví, a to ani pokud jde o vytváření samotné směnky výstavcem, ale ani pokud jde o připojování jednotlivých doložek na směnku jinými osobami, pořadí, v jakém mají být jednotlivé části prohlášení vyznačovány. Pokud jde o vytváření směnky, nemůže být jistě na závadu, kdyby výstavce nejprve se na budoucí směnku podepsal a pak teprve vyznačoval jednotlivé výběrové a další doložky. Rozhodné jistě pro jeho závazek je, v jakém stavu vydá směnku do oběhu, neboť teprve tímto aktem (§5 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., v novelizovaném znění) jeho závazek vzniká. To musí jistě platit i pro závazky jiných směnečných dlužníků. Tedy úkon akceptace, indosace nebo avalování směnky je ukončen až tím, když příjemce, indosant či rukojmí listinu vrátí zpět opatřenou příslušnou doložkou vlastníku směnky (v případě indosace, kdy ji předá indosatáři, to je vlastníku následnému). Tedy o změnu textu směnky, jak ji má na mysli ustanovení článku I. §69 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), jde teprve tehdy, když je až následně oproti tomu, jak se předtím dlužník zavázal, a proti jeho vůli, obsah směnky změněn, a to jak ve smyslu zásahu do doložky jím podepsané, tak ve smyslu zásahu do textu směnky vůbec. U naprosté většiny směnek v oběhu a jednotlivých doložek na nich nelze ostatně vůbec ani zjistit pořadí, v jakém byly jednotlivé části daného prohlášení na směnku připojovány. Konečně zásadu, že příslušný úkon je dovršen až s vrácením směnky, výslovně upravuje ustanovení článku I. §29 odst. 1 směnečného zákona v souvislosti s akceptací směnky. To je také odedávna teoreticky nesporné (kupříkladu F. Rouček v díle Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 46).
Otázku platnosti směnky z hlediska kolize data vystavení a splatnosti směnky vyřešil odvolací soud v předchozím odvolacím řízením v této věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že v souladu s názorem soudu prvního stupně vysloveným v jeho rozsudku ze dne 12. listopadu 1997, který odvolací soud zrušil rozsudkem (správně usnesením) ze dne 1. dubna 1999, č. j. 5 Cmo 198/98-38, že předmětná směnka nemá náležitosti vyžadované ustanovením §33 směnečného zákona, když den vystavení směnky, tj. 20. února 1997 je totožný se dnem splatnosti. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném posouzení věci, přičemž jde o řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a řešení této otázky je v rozporu se hmotným právem.
Dále pak dovolatel tvrdí, že prokázal, že text „ZA V.“ byl napsán dodatečně zcela odlišným psacím prostředkem než text „ PER AVAL JAKO FYZ. OSOBA“, tj. až po umístění této první části rukojemského prohlášení. V této souvislosti poukazuje i na to, že celý text směnky je napsán na psacím stroji, avšak rukojemské prohlášení rukou. Dovolatel tvrdí, že text směnky byl změněn, jelikož bez jeho souhlasu bylo doplněno rukojemské prohlášení nejméně slova „ZA V.“ do textu směnky. Dovolatel je tedy zavázán podle textu původního, jelikož se podepsal dříve, než byl vyhotoven text rukojemského prohlášení včetně slova „ZA V.“ a je tak zavázán jako rukojmí za výstavce.
Dále namítá, že žalobce neprokázal jeho souhlas s dodatečným vyhotovením rukojemského prohlášení. Druhý žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dotazování, tj. že prokázal, že směnka byla změněna až po jeho podpisu. Při rozboru důkazního břemene ve směru, zda se stal podpis na směnku před její změnou nebo poté, je třeba dle dovolatele vycházet ze zevnějšku směnky. Nevykazuje-li směnka žádné zřejmé známky nasvědčující změně, může ten, kdo z ní vyvozuje práva, opírat se o zevnějšek směnky a je na tom, kdo tvrdí, že byla pozměněna a vyvozuje-li jiný obsah svého závazku než který odpovídá znění směnky, aby prokázal své tvrzení. Jestliže je však zřejmé ze zevnějšku směnky, což je projednávaný případ, že byl pozměněn (doplněn) text směnky po jejím podpisu, je na směnečném věřiteli, aby dokázal, že dovolatel jako rukojmí podepsal směnku po této změně a nebo, že projevil souhlas s touto změnou.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší důvody na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že směnka nemá náležitosti vyžadované ustanovením §33 směnečného zákona, když den vystavení směnky, tj. 20. února 1997, je totožný se dnem splatnosti. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně byla směnka vystavena jako blankosměnka a žalobce ji vyplnil v souladu s vyplňovacím prohlášením. Podle ustanovení §33 směnečného zákona platí, že směnka může být vystavena na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení nebo na určitý den. Uvedené ustanovení současně určuje, že směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné. Ustanovení §33 směnečného zákona tedy nevylučuje, aby byl dnem splatnosti den, kdy byla směnka vystavena, resp. nestanoví, že by taková směnka (na rozdíl od směnky, která by byla splatná dříve, než v den vystavení) byla neplatná. Závěr odvolacího soudu je tedy správný a dovolací soud se s ním ztotožňuje.
Kromě nesprávného posouzení otázky platnosti směnky, kterou dovolací soud vyřešil shodně se soudem odvolacím, dovolatel napadá závěry odvolacího soudu ohledně jeho tvrzení, že sám napsal obě části rukojemského prohlášení.
K tomu odvolací soud, jak shora uvedeno, uzavřel, že ze znaleckého posudku vzal za prokázané, že rukojemská doložka byla na směnku vyhotovena postupně tak, že nejprve byla vyznačena část „PER AVAL JAKO FYZ. OSOBA“, podepsána a konečně doložka doplněna o část „ZA V.“. Znalec sice označil překrytí podpisu druhou částí rukojemského prohlášení jen za závěr pravděpodobný, ale přesto z něho odvolací soud vychází, když je v souladu s nepochybným zjištěním o použití dvojího psacího prostředku při vyznačení rukojemské doložky. Také důvody které znalce k tomuto pravděpodobnostnímu závěru vedou, jsou podle odvolacího soudu přesvědčivé. Proto vzal odvolací soud za prokázané, že také druhou část rukojemské doložky vyznačil na směnku sám druhý žalovaný. I zde stojí posudek na poli pravděpodobnosti. Ta je však důsledkem toho, že se znalec přes odpovědnou snahu o získání vyhovujících podkladů, nedočkal od druhého žalovaného potřebné spolupráce. Nelze jistě předpovídat, jaké závěry by znalec učinil, kdyby potřebné podklady dostal a zda by pak posudek vyzněl příznivěji pro žalující stranu nebo pro stranu žalovanou. Z toho co měl znalec k dispozici však za pravděpodobnější považuje, že jde o text druhého žalovaného v celém rozsahu. Posudek je podle odvolacího soudu i v tom dostatečně přesvědčivý a pro opačný závěr podklad neposkytuje.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že při hodnocení znaleckého posudku nelze odhlédnout od skutečnosti, že šlo o důkaz k prokázání námitkových tvrzení druhého žalovaného, a tedy o to, zda byla tato tvrzení prokázána. Druhý žalovaný neposkytl při pořizovaní tohoto důkazu nezbytnou součinnost a tato jeho nevůle ke spolupráci nemůže se stát nakonec při hodnocení důkazů jeho výhodou. To platí tím spíše, že na něm leželo důkazní břemeno ohledně okolností, jež měly být znaleckým posudkem objasněny. Potud jde i o neunesení důkazního břemene na jeho straně. Tomuto hodnocení odvolacího soudu nelze podle dovolacího soudu ničeho vytýkat.
A konečně shledal dovolací soud správným i závěr odvolacího soudu, že předpisy směnečného práva nestanoví (a to ani pokud jde o vytváření samotné směnky výstavcem, ale ani pokud jde o připojování jednotlivých doložek na směnku jinými osobami), pořadí, v jakém mají být jednotlivé části prohlášení vyznačovány. Dovolací soud je, stejně jako soud odvolací, názoru, že žádné ustanovení právního předpisu nebrání tomu aby se výstavce nejprve na budoucí směnku podepsal a pak teprve na ni vyznačoval další doložky. Pro jeho závazek je rozhodné, v jakém stavu vydá směnku do oběhu, neboť teprve tímto aktem vzniká jeho závazek ze směnky. To platí i pro závazky jiných směnečných dlužníků. Tedy i úkon avalování směnky je ukončen až tím, když rukojmí vrátí vlastníku směnky listinu zpět opatřenou příslušnou doložkou. O změnu textu směnky ve smyslu článku I. §69 směnečného zákona jde teprve tehdy, když je až následně, tj. poté, co směnečný rukojmí směnku předal jejímu vlastníkovi, obsah směnky změněn oproti tomu, jak se předtím rukojmí zavázal, a proti jeho vůli. U naprosté většiny směnek v oběhu a jednotlivých doložek na nich nelze ostatně vůbec ani zjistit pořadí, v jakém byly jednotlivé části daného prohlášení na směnku připojovány. Přitom zásadu, že příslušný úkon je dovršen až s vrácením směnky, výslovně upravuje ustanovení článku I. §29 odst. 1 směnečného zákona v souvislosti s akceptací směnky a je to také odedávna teoreticky nesporné (kupříkladu F. Rouček v díle Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 46).
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 41.020,- Kč a paušální náhradu 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu