ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1071.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1071/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové ve vyrovnací věci dlužnice G. A. s. r. o., zastoupené advokátem, o povolení vyrovnání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Kv 2/2004, o dovolání věřitelky I. L., a. s., zastoupené advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2005, č. j. 1 Ko 557/2004-143, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. září 2004, č. j. 12 Kv 2/2004-67, Krajský soud v Českých Budějovicích povolil dlužnici (G. A. s. r. o.) vyrovnání.
Odkazuje na ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), soud uzavřel, že u dlužnice jsou dány podmínky pro prohlášení konkursu na její majetek, když má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky (§1 odst. 2 ZKV), že konkurs na majetek dlužnice dosud nebyl prohlášen, že dlužnice ve smyslu §46 odst. 2 ZKV v návrhu na vyrovnání uvedla, jaké vyrovnání nabízí a že podaný návrh obsahuje i veškeré přílohy ve smyslu §47 ZKV.
Vzhledem k tomu, že soud neshledal ani překážky uvedené v §50 odst. 1 písm. a/ a b/ ZKV a současně zjistil, že návrh má předepsané obsahové náležitosti dle §50 odst. 1 písm. c/ až e/ ZKV, povolil navržené vyrovnání.
K odvolání věřitelů D. Š., E. – P., s. r. o. a I. L., a. s. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 21. března 2005 potvrdil usnesení soudu stupně. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku odvolatelů, že dlužnice sleduje podáním návrhu na vyrovnání nepoctivý záměr. Shodně se soudem prvního stupně (na jehož odůvodnění odkázal) měl odvolací soud za to, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by (ať již každá jednotlivě či všechny ve vzájemných souvislostech) bránily vyhovět návrhu na povolení vyrovnání. Na nepoctivost záměru sledovaného podáním návrhu na vyrovnání nelze podle odvolacího soudu usuzovat jen z toho, že odvolatelé (především D. Š. a E. – P., s. r. o.) nahlížejí jinak než dlužnice na problematiku trvání nájemního vztahu dlužnice k nebytovým prostorám v K. ulici 27 a na otázku vlastnictví movitých věcí v těchto prostorách se nacházejících. Jestliže dlužnice setrvává na návrhu na vyrovnání, vycházejíc přitom též z pro ni příznivých soudních rozhodnutí, nelze jí takový postoj přičítat k tíži, bez zřetele k tomu, že (případně) dosud nejde o rozhodnutí pravomocná.
Důvod, proč neuvedla v seznamu svého majetku a závazků pohledávku E. – P., s. r. o. (ve výši 55.611,- Kč), dlužnice vysvětlila. Vedou-li se další řízení ohledně prostor v K. ulici a není-li sporu o tom, že dlužnice je omezena v dispozici s věcmi tam uloženými, mimo jiné s účetními doklady, nelze v opomenutí této částky (a to i s přihlédnutím k její výši) spatřovat důvod pro zamítnutí návrhu na vyrovnání, zejména za situace, kdy dlužnice oprávněnost odvolatelčiny výtky uznala a za toto selhání se omluvila.
V podstatě totéž (co do důvodů proč se tak stalo) lze podle odvolacího soudu uvést i k výhradám odvolatelky I. L., a. s. týkajícím se nevydání předmětu leasingu, přičemž údaji uvedenými v obchodním rejstříku lze mít za osvědčeno, že společník JUDr. Z. není přinejmenším od 29. října 2001 osobou oprávněnou za dlužnici jednat.
Nepoctivost záměru nelze dovodit ani z toho, že dlužnice hodlá podáním návrhu na vyrovnání dosáhnout zákonem předvídaných účinků spojených s povolením vyrovnání, eventuálně (v další fázi řízení) s potvrzením nebo splněním povoleného vyrovnání. Opačný názor by totiž - uzavřel odvolací soud - zjevně odporoval ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 ZKV (o účelu zákona o konkursu a vyrovnání a cíli konkursu a vyrovnání).
Věřitelka I.L., a. s. podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Konkrétně dovolatelka poukazuje na obsah svého odvolání (že s dlužnicí uzavřela dvě leasingové smlouvy, jež pro neplnění smluvních podmínek dlužnicí vypověděla, avšak dlužnice jí z větší části nevrátila předměty leasingu), s tím, že odvolací soud tyto skutečnosti sice potvrdil, její námitku, že dlužnice návrhem vyrovnání nesleduje poctivý záměr, však neshledal důvodnou, když poukázal na to, že dlužnice nemůže od 7. ledna 2003 užívat nemovitost v K. ulici 27. Ohledně trestního oznámení na JUDr. Z. se soud spokojil s konstatováním, že jmenovaný není od října 2001 osobou oprávněnou za dlužníka jednat.
Dovolatelka pak uvádí, že dlužnice do vyrovnání kromě jiného zahrnula movitou věc Drinko systém v zůstatkové hodnotě 1.683.523,- Kč. Přitom jde o předmět leasingu z dovolatelkou vypovězené leasingové smlouvy, který měl být vrácen dovolatelce. Nadto bylo následně zjištěno, že předchůdkyně dlužnice společnost E. předmět leasingu nikdy právem nenabyla do svého vlastnictví, což vyplynulo z trestního rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 31 T 40/2003, doručeného dovolatelce 25. února 2005 (jenž dovolatelka nyní předkládá dovolacímu soudu). I bez tohoto rozsudku však měl odvolací soud podle dovolatelky informace o skutečnostech, jež měly vést k zamítnutí návrhu vyrovnání podle §61 odst. 1 písm. a/ ZKV, s odkazem na §50 odst. 1 písm. a/ ZKV; v dané věci bylo totiž dostatečně tvrzeno i důkazně doloženo, že návrh vyrovnání za daných okolností nesleduje poctivý záměr.
Tato situace - pokračuje dovolatelka - je ještě zřetelnější s přihlédnutím k uvedenému trestnímu rozsudku, z nějž plynou (v dovolání popsané) nové skutečnosti. V rozporu s těmito skutečnostmi je pak tvrzení obsažené v napadeném rozhodnutí, že v souzené věci nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by bránily vyhovět návrhu na povolení vyrovnání.
Odvolací soud se podle dovolatelky nevypořádal s její námitkou, že návrh na vyrovnání nesleduje poctivý záměr ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 písm. a/ ZKV. Vyrovnací řízení - zdůrazňuje dovolatelka - bylo založeno na tom, že majetek představující Drinko systém má tvořit 75 % zajištění na vyrovnání věřitelů, kteří s vyrovnáním vyslovili souhlas. Jelikož zjevně nejde o majetek nabytý pravoplatně dlužnicí, jeví se vyrovnání potvrzené soudem prvního stupně neakceptovatelným.
S postupem odvolacího soudu nesouhlasí dovolatelka i proto, že nebyla přizvána k soudnímu jednání (pokud probíhalo) a napadené usnesení jí bylo doručeno se značným zpožděním až na její žádost. Ze shora uvedeného má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, s tím, že dovolání předkládá k projednání s ohledem na spravedlivý proces a právní jistotu všech účastníků vyrovnacího řízení. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o povolení vyrovnání, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Z argumentů, jež dovolatelka pojí s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní ve věci samé usuzovat nelze (absence jakéhokoli judikatorního přesahu se ostatně podává i z jejich obsahu).
Námitka, že dovolatelce bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jelikož nebyla přizvána k jednání o návrhu na vyrovnání (konalo-li se jaké) a rozhodnutí jí bylo doručeno se zpožděním až na její žádost, se nepojí s právním posouzením věci ani s vadami řízení dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž se zmatečnostními vadami, zejména se zmatečnostní vadou dle §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Jak ovšem Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost.
V rozsahu, v němž dovolatelka uplatňuje způsobilý (pro posouzení přípustnosti dovolání) dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tím, že kritizuje správnost závěru, že dlužnice nesledovala podáním návrhu na vyrovnání nepoctivý záměr), postrádá napadené rozhodnutí judikatorní přesah, když jak závěry obsažené v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí, tak i jejich kritika v dovolání, se pojí s konkrétními skutkovými okolnostmi případu, typově nepřenositelnými do poměrů jiných (obdobných) věcí.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu