ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1121.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1121/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. J., advokátkou, o návrhu věřitelů a/ F. K., a b/ J. K., obou zastoupených Mgr. M. S., advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 47/2002, o dovolání navrhujících věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č. j. 2 Ko 43/2003-85, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2004, č. j. 2 Ko 43/2003-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. prosince 2002, č. j. 39 K 47/2002-20, prohlásil konkurs na majetek dlužnice K., spol. s r. o. Soud měl za osvědčenou pohledávku navrhujících věřitelů, s tím, že jde o částku dlužného nájemného ve výši 177.074,40 Kč, přiznanou navrhujícím věřitelům společně a nerozdílně rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. května 2001, sp. zn. 7 C 200/2000, s příslušenstvím (úrokem z prodlení) a s náklady řízení ve výši 28.184,- Kč. Podle výsledku vykonávacího řízení přitom výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu zůstal bezvýsledný, jelikož dlužnice již není klientem peněžního ústavu. S přihlédnutím k obsahu daňového přiznání dlužnice za rok 2001 pak uzavřel, že úpadek dlužnice má za osvědčený tímto daňovým přiznáním a vlastním vyjádřením dlužnice.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2004, č. j. 2 Ko 43/2003-85 (původně žurnalizovaném na č. l. 47), ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2004, č. j. 2 Ko 43/2003-108, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - zdůraznil, že předpokladem dlužníkova úpadku je, že pohledávky vůči němu má více věřitelů. Takový požadavek nesplňuje společná pohledávka plynoucí ze společného závazku (ať již podílového nebo jiného). Pohledávka uplatňovaná navrhujícími věřiteli jim byla přiznána výše cit. rozsudkem okresního soudu společně a nerozdílně a jde tak o jednu pohledávku, pro kterou je „konečně“ veden výkon rozhodnutí. Je-li ze závazku dlužnice „oprávněn společně a nerozdílně jeden oprávněný byť reprezentován společenstvím věřitelů a/ a b/“, nelze míti za to, že by byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu co do více věřitelů (v řízení nebylo zjištěno, že by pohledávky vůči dlužnici měli i jiní věřitelé).
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhující věřitelé včasné dovolání, namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelé poukazují na to, že mají vůči dlužnici pohledávku přiznanou jim výše označeným rozsudkem okresního soudu ve výši 177.074,40 Kč s příslušenstvím tvořeným desetiprocentním úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 28.184,- Kč. Rovněž mají pohledávku na nákladech dosud marně probíhajícího výkonu uvedeného rozhodnutí ve výši 19.077,- Kč. Poté, co soud prvního stupně prohlásil konkurs na majetek dlužnice, přitom vyšlo najevo, že dlužnice nemá v konkursu zpeněžitelný majetek, z nějž by bylo možné byť jen zčásti uspokojit pohledávky jejích věřitelů a že je insolventní. S poukazem na ustanovení §1 ZKV pak uzavírají, že dlužnice má objektivně dva věřitele a dva splatné závazky a že tyto závazky v určitou dobu nezaplatila, takže podmínku jejího úpadku považují za splněnou. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do posouzení úpadku dlužnice.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb.
Podle ustanovení §1 ZKV, dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Z cit. ustanovení plyne, že jak v případě úpadku ve formě platební neschopnosti (§1 odst. 2 ZKV) tak i v případě úpadku ve formě předlužení se klade jako podmínka mnohost věřitelů dlužníka („více věřitelů“).
Nejvyšší soud k tomu pod bodem XIII., stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 181 (357), vysvětlil, že požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku plurality „splatných závazků“ dlužníka. Dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti; o úpadek v žádné z jeho forem tedy nepůjde například tehdy, má-li dlužník jen jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou (doba plnění dosud neuplynula).
Z ustanovení §513 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se dále podává, že je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první.
Dovolatelé neoponují závěru odvolacího soudu, že mají vůči dlužníku solidární pohledávku, tedy pohledávku, o které v hmotněprávní rovině pojednává (a to i pro obchodní závazkové vztahy, jež v tomto směru jinou úpravu nemají) cit. ustanovení §513 obč. zák.
Ze solidární pohledávky se sice odvíjí samostatné právo každého ze solidárních věřitelů, odpovídá jí však jediný (jeden) dlužníkův závazek. Jde tedy o jeden závazek s několika subjekty na straně věřitelů, takže dlužníkovy věřitele tu představují všichni spoluvěřitelé zároveň a jim všem je dlužník zavázán. Jednota takového závazku je dána (jako je tomu i v posuzované věci) jednotným obsahem i předmětem (stejným plněním) a pluralita se týká pouze jeho subjektů. Jinak řečeno, každý ze solidárních věřitelů má sice své samostatné právo k uplatnění pohledávky, leč dlužník je příslušné plnění povinen poskytnout toliko jednou. Podmínka „více“ věřitelů ve smyslu „více“ splatných závazků (srov. opět označený bod stanoviska) tak naplněna není a právní posouzení věci je tudíž správné (srov. k tomu obdobně i závěry formulované na dané téma o společné pohledávce manželů v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání navrhujících věřitelů zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšným dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu