ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1214.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1214/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobců a) M. K., b) P. V., a c) P. K., všech zastoupených advokátem, proti žalované P. s. spol. s r. o. zastoupené advokátem, o zaplacení příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu v Chebu, pod sp. zn. 7 C 101/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2005, č. j. 56 Co 603/2004-291, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. září 2004, č. j. 7 C 101/98-275, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 7 C 101/98-278, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2005, č. j. 56 Co 603/2004-291 se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. září 2004, č. j. 7 C 101/98-275, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 7 C 101/98-278, ve výroku, kterým tento soud uložil žalované uhradit každému ze žalobců 15% úrok z prodlení z částky 292.503,- Kč od 26. září 1998 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v přezkoumávané věci bylo pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně přiznáno každému ze žalobců 292.503,- Kč. Jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, je žalovaná s plněním tohoto dluhu vůči každému ze žalobců v prodlení, a to od 26. září 1998. V řízení zůstala spornou otázka výše úroku z prodlení. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že úrok z prodlení je v daném případě odvíjen od ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením §502 odst. 1 téhož předpisu.
Při stanovení úroků vycházel soud prvního stupně ze zprávy Komerční banky a. s., z níž zjistil, že obvyklá výše úroků činila v rozhodné době 14,84 % ročně. Námitka žalované, že žalobci nesplnili svou důkazní povinnost a neprokázali oprávněnou výši požadovaných úroků a že nahrazení nesplnění této povinnosti postupem soudu, který si zprávu Komerční banky a. s. sám opatřil, nemůže podle odvolacího soudu s úspěchem obstát. Odvolací soud v tom směru poukázal na ustanovení §120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého, nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř., může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, je-li jejich provedení potřebné ke zjištění skutkového stavu. O takový případ v přezkoumávané věci šlo. Odvolací soud pak doplnil důkazní řízení zprávou otištěnou v časopisu Bankovnictví, jehož vydavatelem je Česká národní banka, ze které vyplývá, že průměrné úrokové sazby obchodních bank z nových úvěrů činily v roce 1998 14,84 % ročně. Tato zpráva plně koresponduje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním napadá i výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Chebu, které k jejímu odvolání Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil.
Dovolatelka poukazuje nato, že oba soudy nejprve rozhodly o žalobě částečně, a to rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 7 C 101/98 (správně ze dne 25. března 2002, č. j. 7 C 101/98-208, ve znění usnesení ze dne 17. května 2002, č. j. 7 C 101/98-214, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 56 Co 251/2002, a nyní napadeným rozhodnutím odvolací soud rozhodl toliko o příslušenství dříve přiznané pohledávky a nákladech řízení.
Dovolatelka tvrdí, že jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, a to proto, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku zásadního právního významu a je v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu považuje to, že oba soudy přiznaly úroky z prodlení ve výši průměrné úrokové sazby komerčních bank v roce 1998, přičemž z ustanovení §369 obch. zák. ve spojení s §502 obch. zák. v rozhodném znění vyplývá, že dlužník byl povinen hradit obvyklý úrok z prodlení požadovaný za úvěr, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Dovolatelka zdůrazňuje požadavek zákona, že musí jít o zjištění úrokové míry v místě sídla dlužníka a nikoli o průměrné úroky v České republice. Potud tedy podle mínění dovolatelky řešily oba soudy věc v rozporu s hmotným právem. Dále pak dovolatelka napadá, že soud prvního stupně poukázal na to, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé a tvrdí, že takovou skutečností není výše úrokové sazby.
Dovolatelka má zato, že nepředložili-li žalobci listinný důkaz o tom, jaká je průměrná úroková míra v místě sídla dlužníka nebo neoznačili takový důkaz, neunesli důkazní břemeno, a proto měl soud žalobní návrh zamítnout a rozhodně nebyl oprávněn vyvinout vlastní iniciativu. I v tomto postupu soudu spatřuje dovolatelka porušení zákona.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadla i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. září 2004, č. j. 7 C 101/98-275, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 7 C 101/98-278, přičemž závěr, že brojí proti tomuto rozhodnutí, plyne i z obsahu jejího dovolání.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, jakým způsobem má být určena výše úroků z prodlení podle §502 odst. 1 a §369 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění.
Ustanovení §502 odst. 1 věty první a druhé obch. zák. v rozhodné době určovalo, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
K předestřené otázce zásadního právního významu dovolací soud uzavřel, že ustanovení §502 odst. 1 věty první a druhé, ve vazbě na §369 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, neposkytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí o tom, jakým způsobem určit výši zákonného úroku z prodlení.
Stanoví-li obchodní zákoník, že se mají vzít za základ úroky požadované bankami v místě sídla dlužníka, je z tohoto ustanovení zřejmé že místem sídla dlužníka nelze rozumět pouze obec, ve které má dlužník sídlo, neboť při takovém výkladu by nebylo možno sazbu určit za situace, kdy v místě sídla dlužníka žádná banka není, nehledě ani na to, že řada podnikatelských subjektů (fyzických osob) sídlo vůbec nemá. V této souvislosti je třeba upozornit, že nic nebrání ani tomu, aby si u českých bank sjednaly úvěry zahraniční subjekty a v takovém případě by při doslovném výkladu pojmu sídlo byly základem pro určení výše úroku z prodlení sazby zahraničních bank, což nepochybně odporuje účelu sledovanému posuzovaným ustanovením. Pojem „sídlo“ je proto zcela nepochybně třeba chápat šířeji.
Z posuzované formulace však nelze ani jednoznačně dovodit, zda zákon požaduje, aby soudy při stanovení výše úroků vycházely ze sazeb požadovaných jednotlivými bankami jako podnikatelskými subjekty, anebo zda mají vycházet ze sazeb poboček bank v místě sídla dlužníka – pokud se tyto sazby liší. A konečně nelze ani jednoznačně dovodit, zda, je-li v místě sídla dlužníka více bank, jejichž úrokové sazby se liší, je třeba vycházet z aritmetického průměru jejich sazeb anebo z průměru váženého, popřípadě čemu přikládat rozhodující váhu při použití průměru váženého.
Proto Nejvyšší soud za použití systematického, teleologického a logického výkladu ustanovení §502 odst. 1 věty první a druhé a ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. dovodil, že použití průměrné úrokové sazby bank působících na území České republiky těmto ustanovením neodporuje. Za situace, kdy nelze pojem „sídlo“ omezit pouze na obec, ve které je umístěno sídlo dlužníka, není logického důvodu, pro který by nebylo možno chápat tento pojem tak, že jde celé území České republiky. Takové vymezení nepochybně odpovídá účelu posuzovaného ustanovení, kterým je podle přesvědčení Nejvyššího soudu nutnost stanovit (za situace, kdy si účastníci nesjednali sazbu úroků z prodlení) rozumnou a spravedlivou výši úrokové sazby. Přitom se apriori nevylučuje ani možnost jiného způsobu určení úrokové sazby, za předpokladu, že ve vazbě na konkrétní okolnosti případu povede k rozumnému a spravedlivému určení výše úrokové sazby.
Pochybení dovolací soud neshledal ani v postupu soudů při provádění dokazování. Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, žalobci navrhli soudu důkaz k prokázání výše požadovaného úroku z prodlení a soudy při provádění dokazování pouze ověřovaly, zda lze z předloženého důkazu vycházet. Nehledě ani na to, že jak správně uvedl odvolací soud, v projednávané věci byly splněny podmínky ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu