ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1227.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1227/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce JUDr. P. N., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně G. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu v P., za účasti P. s. r. o., zastoupené advokátkou, jako vedlejší účastníce řízení na straně žalobce, o popření pravosti vykonatelné pohledávky ve výši 827.295,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 69/2002, o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 13 Cmo 2/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 25 Cm 69/2002-26, určil, že pohledávka žalované ve výši 535.000,- Kč z nezaplacené daně z převodu nemovitostí vyměřené označeným platebním výměrem ze dne 1. dubna 2001, přihlášená do konkursu vedeného na majetek úpadkyně G., a. s. není po právu (bod I. výroku). Dále žalobu zamítl ohledně požadavku na určení „nepravosti“ pohledávky ve výši 292.295, Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud tím, že správcem konkursní podstaty popřená vykonatelná pohledávka žalované co do částky 535.000,- Kč zanikla, neboť v tomto rozsahu ji splatila vedlejší účastnice řízení na straně žalobce jako ručitelka za neuhrazenou daň z převodu nemovitostí. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně popření pravosti pohledávky co do částky 292.295,- Kč) neshledal soud prvního stupně žalobu opodstatněnou, uzavíraje, že podle platebního výměru pohledávka žalované z titulu neuhrazené daně z převodu nemovitostí v tomto rozsahu nadále trvá. S přihlédnutím k tomu, že vklad vlastnického práva k převáděné nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 11. ledna 2000 byl povolen 10. března 2000, s účinky vkladu k 7. únoru 2000, a že konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 12. března 2001, a daňová povinnost tak vznikla před prohlášením konkursu, odmítl soud obranu žalované, že uvedená pohledávka je pohledávkou za podstatou.
K odvolání vedlejší účastnice řízení na straně žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku odvolatelky, že žalobě má být vyhověno v plném rozsahu, jelikož pohledávka žalovaného je pohledávkou za podstatou. S poukazem na ustanovení §57 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a na ustanovení §21 odst. 1 písm. b/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, uzavřel, že daňová povinnost vznikla dnem, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, tj. 7. února 2000. Pohledávka žalované tedy není pohledávkou za podstatou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání žalobce i vedlejší účastnice, shodně opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřují dovolatelé v řešení otázky, zda podle právní úpravy zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2003 je pohledávka na dani z převodu nemovitostí pohledávkou za podstatou nebo pohledávkou druhé třídy, jestliže smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena před zahájením konkursního řízení, leč platební výměr, jímž byla daň vyměřena, byl vydán až po prohlášení konkursu na majetek poplatníka. V dovolání pak podrobně snášejí argumenty na podporu závěru, že daňová povinnost nevzniká dnem, kdy nastanou právní účinky vkladu do katastru nemovitostí (v této věci 7. února 2000), nýbrž dnem, kdy se daň z převodu nemovitostí stane splatnou (tj. nejdříve v den doručení platebního výměru a nejpozději třicátého dne po doručení platebního výměru) a povinnost takovou daň zaplatit vznikne dnem doručení platebního výměru. Jelikož v posuzované věci byl platební výměr vydán 2. dubna 2001 a nabyl právní moci 12. května 2001, tj. po prohlášení konkursu (k němuž došlo 12. března 2001) je uvedená pohledávka pohledávkou za podstatou a v konkursu tak není přihlášena po právu. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření má za to, že její pohledávka je pohledávkou druhé třídy a nikoli pohledávkou za podstatou.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. b/ o. s. ř., neboť vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu (v intencích §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou oprávněnou k podání tohoto opravného prostředku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále Nejvyšší soud zkoumal přípustnost žalobcova dovolání.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal. Otázku předkládanou mu v dovolání k řešení totiž zodpověděl již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1089/2003. Tam na dané téma při výkladu ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb. a ustanovení §8 odst. 1 písm. b/, §18 a §21 odst. 1 písm. b/ zákona č. 357/1992 Sb. (rovněž ve znění účinném do 31. prosince 2003), uzavřel (odvolávaje se jako na ustálenou judikaturu např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. IV. ÚS 500/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 30, ročníku 2003, pod pořadovým číslem 51, nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/01, uveřejněný v téže sbírce a v témže svazku pod pořadovým číslem 78 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 1 Afs 76/2004, uveřejněný pod číslem 653/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), že daňová povinnost prodávajícímu vzniká dnem, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Rovněž uvedl, že to platí bez zřetele k tomu, že lhůta k podání daňového přiznání poplatníku začíná běžet - dle §21 odst. 1 písm. b/ zákona č. 357/1992 Sb. - až doručením kupní smlouvy s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí (co do právní teorie Nejvyšší soud tamtéž mutatis mutandis odkázal např. na závěry z jednání Koordinačního výboru mezi Ministerstvem financí a Komorou daňových poradců ze dne 11. září 2002, uveřejněné v Bulletinu Komory daňových poradců číslo 11, ročníku 2002, str. 5-6). Nejvyšší soud rovněž tamtéž vysvětlil, že pohledávka správce daně vůči poplatníku (prodávajícímu) je ode dne vzniku daňové povinnosti pohledávkou, k jejímuž uspokojení v rozvrhu je nezbytné, aby ji správce daně přihlásil do konkursu (nejde o pohledávku za podstatou). Současně jde o pohledávku, kterou úpadce již po prohlášení konkursu nemůže (v důsledku ztráty dispozičních oprávnění /§14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění/) uspokojit dobrovolně; není-li správce daně zajištěným věřitelem, nemůže tak mimo rozvrh v průběhu konkursu učinit (pohledávku uhradit) ani správce konkursní podstaty.
Důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) a připustit dovolání pro nové řešení uvedené otázky Nejvyšší soud neshledal ani na základě argumentů obsažených v dovolání; proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), žalobcovo dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání byla odmítnuta, přičemž u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu