ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1367.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1367/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci žalobkyně H. B., a. s., se sídlem , zastoupené advokátem, se sídlem, proti žalovanému Ing. P. Z., bytem, jako správci konkursní podstaty úpadkyně G. s. r. o., zastoupenému Mgr. M. R., advokátem, se sídlem, o vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 19/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 4 Cmo 125/2005-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.201,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. M. R.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. února 2005, č. j. 35 Cm 19/2004-318, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala vyloučení označené pohledávky ve výši 20.162.152,50 Kč, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo k pohledávce, jejíhož vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty se domáhá (a jde naopak o pohledávku vůči žalobkyni jako dlužnici).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně do všech jeho výroků) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání pak podrobně kritizuje závěr odvolacího soudu, že se žalobou na vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty může uspět jen osoba z pohledávky oprávněná (tedy věřitel) a nikoli povinná (tedy dlužník). Uvádí, že aktivní věcná legitimace k podání takové vylučovací žaloby svědčí i osobě z pohledávky povinné (dlužníku), shledávajíc současně nepřiléhavým odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 67/2002“). V řešení této otázky shledává dovolatelka napadené rozhodnutí zásadně významným ve věci samé po stránce právní. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že dovolatelčin právní názor není správný a otázkou aktivní věcné legitimace u vylučovací žaloby se Nejvyšší soud zabýval (vždy stejným způsobem) v rozhodnutích (rozsudcích) sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (toto rozhodnutí ze dne 30. května 2002 bylo uveřejněno pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (jde o rozhodnutí ze dne 28. února 2002, výše zmíněné jako R 67/2002) a sp. zn. 29 Odo 43/2001 (ze dne 30. června 2003) a v rozhodnutí (usnesení) sp. zn. 29 Odo 734/2006 (ze dne 30. května 2006). S poukazem na rozhodnutí (usnesení) uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2003“) rovněž namítá, že v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, není objektivně přípustné.
Odvolací soud - ve shodě s bodem 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb. - odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 a podle stejného přechodného ustanovení proto bylo podle občanského soudního řádu ve znění účinném před uvedeným datem projednáno a rozhodnuto i dovolání.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy (jak správně upozornil žalovaný) i v rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. R 4/2003). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal. Otázku předkládanou mu v dovolání k řešení totiž zodpověděl již v R 67/2002, jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích (srov. např. dále důvody rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 27/2003, 9/2005 a 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to shodně s odvolacím soudem, totiž tak, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. V žalovaném označeném usnesení sp. zn. 29 Odo 734/2006 Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, musí být pro absenci uvedeného předpokladu zamítnuta, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§2343a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Podle §8 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Vzhledem k tomu, že vyjádření k dovolání bylo vyhotoveno 5. září 2006, je nutno náhradu hotových výdajů přiznat dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, tj. ve výši 300,- Kč. Celkem tak jde o částku 1.850,- Kč. Spolu náhrada za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 351,50 Kč) tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobkyně 2.201,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. ledna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r
předseda senátu