ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1439.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1439/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) E. J. K., a b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. P., s. p., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 179/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 127/2005-231, takto:
I. Dovolání žalobců se v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému a třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 127/2005-231, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 127/2005 231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4.1.2005, č. j. 5 C 179/95- 201, uložil žalovanému (tehdy státnímu podniku J.) vydat žalobkyni a) 6/8 domu - průmyslový objekt, o výměře 781 m2 a 6/8 pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 781 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví k. ú. H. a žalobci b) 1/8 týchž nemovitostí (výrok I. a II.). Současně uložil žalovanému nahradit žalobcům náklady řízení (výrok III. a IV.).
Tento rozsudek byl v pořadí třetím rozsudkem, když předcházející dva rozsudky, kterými soud žalobu zamítl, byly odvolacím soudem zrušeny z procesních důvodů; první pro nepřezkoumatelnost, druhý proto, že se soud nezabýval žalobou z hlediska ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon o velké privatizaci“).
Soud prvního stupně pří posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobci jako oprávněné osoby z titulu dědictví po původních vlastnicích uvedených nemovitostí uplatnili výzvou doručenou 25.2.1991 tehdejšímu státnímu podniku D. restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Výzvu doručili dne 16.9.1991 rovněž Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR a dne 30.9.1991 Fondu národního majetku ČR (dále též jen „Fond“), s tím, že je dán důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ a §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a §47 zákona o velké privatizaci. Nemovitosti byly dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 9.2.1949, č. j. 44.536/49-IV/1, adresovaným národnímu podniku M., znárodněny podle §4 odst. 2 a 3 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. a začleněny do majetkové podstaty jmenovaného podniku. Poté nemovitosti byly převedeny na národní podnik O., dne 7.12.1956 bylo podle administrativní dohody ze dne 25.2.1956 vloženo vlastnické právo pro Čsl. stát – D., státní podnik, který byl privatizován usnesením vlády České republiky č. 729 ze dne 22.12.1993.
Soud dospěl k závěru, že nemovitosti požadované žalobci nebyly privatizovány, neboť rozhodnutí vydané vládou není rozhodnutím o privatizaci a proto uplatnění nároku žalobců není omezeno lhůtou uvedenou v ustanovení §47 odst. 3 zákona o velké privatizaci. Na žalovaného, který poté, co zbytkový státní podnik D. byl rozhodnutím Ministra průmyslu a obchodu č. j. 40888/97/3120 ze dne 18.12.1997 zrušen sloučením se žalovaným, přešla povinnost vydat žalobcům jimi požadované nemovitosti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem označeným ve výroku tohoto rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl (první výrok), žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Změnil současně i usnesení, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit soudní poplatek 3 000,- Kč tak, že se tato povinnost žalovanému neukládá (třetí výrok).
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázáno, že nemovitosti byly odňaty v rozhodném období na základě předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, aniž za ně byla poskytnuta náhrada (§2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobcům tedy jako oprávněným osobám vznikl nárok podle §47 zákona o velké privatizaci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že o majetku požadovaném žalobci rozhodla vláda svým usnesením č. 729 ze dne 22.12.1993, takže základní předpoklad zakotvený v ustanovení §47 odst. 4 zákona o velké privatizaci pro uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., totiž, že o privatizaci majetku požadovaného žalobci nebylo rozhodnuto, není splněn. Pokud žalobci nebyli spokojeni s oceněním předmětných nemovitostí, měli se svého nároku domáhat u soudu do 15 dnů ode dne, kdy byli o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměni (§47 odst. 3 zákona o velké privatizaci).
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání „do všech výroků“ s tím, že dovolání opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dovolací důvod spatřují v tom, že napadený rozsudek ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelů pochybil odvolací soud v závěru, že o privatizaci jimi požadovaného majetku bylo do 31. 12. 1994 rozhodnuto. Naopak soud prvního stupně správně dovodil, že vypořádání nároků žalobců brání ustanovení §47 odst. 4 zákona o velké privatizaci.
Z článku 16. 1. bod 3 aktualizovaného privatizačního projektu státního podniku D. č. 10891 z 30. 6. 1993 jednoznačně plyne, že požadovaný majetek není tímto projektem z důvodu nevyjasněných restitučních nároků řešen, neboť tento majetek bude ponechán ve zbytkovém státním podniku D. do vyjasnění uplatněného restitučního nároku. V rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 18. 10. 1993 bylo stanoveno, že státní podnik D. bude privatizován metodou převodu na právní formu akciové společnosti Č., s tím, že podmínkou schválení je, že před předáním privatizovaného majetku Fondu v rámci aktualizace bude majetek podléhající restituci vyčleněn do doby vyjasněnosti výše podílu oprávněných osob. Následně vláda ČR usnesením č. 729 z 22. 12. 1993 rozhodla o privatizaci formou přímého prodeje předem určeným nabyvatelům (PhDr. G. S. a J. .H.) za účetní hodnotu zjištěnou ke dni prodeje. Podmínky privatizace byly stanoveny tak, že:
a) kupní cena bude snížena o hodnotu restitučního nároku ve výši 2,441.000,- Kč a o rozdíl v ocenění pozemků podle vyhlášky č. 316/1990 Sb. a vyhlášky č. 393/1991 Sb. ve výši 1,107.000,- Kč a
b) zakladatel, tj. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, zajistí vypracování privatizačního projektu vydáním věci s dokupem majetku souvisejícího.
Dovolatelé dále uvádějí, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR vydalo dne 14. 2. 1994 rozhodnutí o privatizaci části státního podniku D., s tím, že sporné nemovitosti budou privatizovány metodou přímého prodeje předem určenému vlastníku. Totéž ministerstvo sdělilo žalobcům přípisem z 14. 4. 1995, že sporný majetek byl ponechán ve zbytkovém státním podniku D., který je povinnou osobu pro vypořádání restitučních nároků a že restituční nároky vypořádávané v rámci privatizačních projektů spadají od 1. 1. 1995 pod režim zákona č. 87/1991 Sb.; proto ministerstvo přestává být účastníkem řešení předmětné restituce a nadále je třeba postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru dovolatelů usnesení vlády ČR č. 729 ze dne 22. 12. 1993 nebylo vydáno na základě privatizačního projektu, neboť privatizační projekt ke sporným nemovitostem vypracován nebyl a není tak naplněn požadavek ustanovení §10a odst. 1 písm. a) zákona o velké privatizaci. Vláda překročila meze stanovené zákonem a její rozhodnutí je nezákonné. Toto rozhodnutí vlády ČR nebylo dovolatelům, jak namítají, nikdy doručeno. Také Fond dne 2. 6. 2004 sdělil soudu prvního stupně, že sporné nemovitosti nebyly řešeny privatizačním projektem.
Dovolatelé jsou toho názoru, že předmětné nemovitosti jim měly být vydány buď na základě zákona č. 87/1991 Sb. nebo na základě usnesení vlády ČR č. 729 ze dne 22. 12. 1993. Pokud bylo vládou rozhodnuto o privatizaci tímto usnesením, mělo být uloženo žalovanému, aby předmětné nemovitosti vydal ve smyslu §47 odst. 4 zákona o velké privatizaci. Pokud však - jak jsou dovolatelé přesvědčeni - rozhodnutí o privatizaci do 31. 12. 1994 vydáno nebylo, je splněna podmínka podle §47 odst. 4 zákona o velké privatizaci a sporné nemovitosti měly být žalobcům vydány podle zákona č.87/1991 Sb.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný zanikl výmazem z obchodního rejstříku a jeho procesním nástupcem se stal státní podnik P. P.. Nejvyšší soud proto poté, co o tomto procesním nástupnictví rozhodl usnesením podle §107 o. s. ř., jednal jako se žalovaným dále s posledně označeným státním podnikem.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti druhému výroku rozsudku o nákladech řízení. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku rozsudku o soudním poplatku, nejsou dovolatelé osobami k podání dovolání oprávněnými (této výrok se týkal pouze poplatkové povinnosti žalovaného). Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu bez dalšího odmítl, podle ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř..
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelé svou argumentaci opírají o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu však uplatňují především dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O tento dovolací důvod jde přitom i tehdy, namítá-li se, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod číslem 74).
V posuzované věci neměl ani odvolací soud pochyb o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí a že povinnou osobou vůči které uplatnili včas výzvu k vydání věci, byl ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. státní podnik D..
Jádrem sporu však zůstává otázka, zda a kdy a s jakým obsahem vydala vláda České republiky rozhodnutí o privatizaci týkající se nemovitostí (dovolatelé mají za to, že takové rozhodnutí, jímž bylo s nemovitostmi naloženo způsobem vylučujícím jejich vydání na základě nynější žaloby, vydáno nebylo, odvolací soud usuzoval opačně).
Soud prvního stupně provedl dokazování usnesením vlády České republiky ze dne 22.12.1993 č. 729, i rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ze dne 14.2.1994.
Označeným usnesením vlády byla vydána rozhodnutí o privatizaci uvedená v přílohách A/, B/ a C/ tohoto usnesení. Pod bodem 17 příl. A/ je uveden D. P. s odkazem na privatizační projekt č. 10891. Současně je uvedena hodnota prodávaného majetku a jako nabyvatelé jsou uvedeni PhDr. G. S. (právní předchůdce žalobkyně a/) a J. H.. Zároveň jsou uvedeny podmínky privatizace, a to že kupní cena bude snížena o hodnotu restitučního nároku (částky jsou uvedeny a vyčíslen rozdíl cen podle příslušných vyhlášek). Jako další podmínka je uvedeno, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci zajistí vypracování privatizačního projektu vydáním věcí a dokupem majetku souvisejícího. V bodu 1 přílohy C/ je rozhodnuto o privatizaci přesně určené hodnoty základního jmění státního podniku D. formou přímého prodeje akcií.
Označené rozhodnutí ze 14.2.1994 pak vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky podle §10 zákona č. 92/1991 Sb. jako rozhodnutí o privatizaci části státního podniku D. P., a to domu stav. parc. v k. ú. H. metodou přímého prodeje předem určenému vlastníku, osoby byly označeny stejně jako ve výše citovaném usnesení vlády; shodně jako v usnesení vlády byly stanoveny i podmínky, s tím, že restituční nárok G. S. oceněný částkou 2 790 tis. Kč bude vypořádán vydáním věci s dokoupením majetku souvisejícího za podmínek uvedených v usnesení vlády č. 729, přičemž je uvedeno datum 22.12.1994. (Toto datum je nesprávné, neboť bylo vydáno jen jedno usnesení vlády č. 729, a to dne 22.12.1993. Účastníci, kteří ve svých podáních uváděli, že rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci bylo vydáno 14.2.1995 místo správného 14.2.1994, nemají pro toto tvrzení žádnou oporu.)
Úřad vlády pak přípisem ze dne 27.5.2004, č. j. 31663/04-OVA, došlým soudu 31.5.2004 (č. l. 171), sdělil nejen to, že nemá k dispozici privatizační projekt ani doklady o doručení usnesení vlády týkající se privatizace (jak z tohoto podání zjistil soud prvního stupně), nýbrž i to, že usnesení vlády ze dne 22.12.1993, č. 729, bylo sice některými dalšími usneseními rušeno, položka uvedená pod bodem 17 přílohy A/ ve vztahu k státnímu podniku D. však měněna nebyla
V privatizačním projektu č. 10 891, aktualizovaném ke dni 30.6.1993, týkajícím se státního podniku D. (jímž byl v řízení též proveden důkaz), který byl dne 18.10. 1993 č. j. 620/4463/93 zaslán Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci k realizaci Fondu, se pak stanoví konkrétní částka týkající se převodu na právní formu akciové společnosti Č. P., jednak jako podmínka schválení se uvádí, že před předáním privatizačního projektu Fondu v rámci aktualizace bude vyčleněn do doby vyjasněnosti výše podílu oprávněných osob majetek podléhající restituci. Ve formuláři č. 2. B/ bod 16 „Majetek neřešený tímto projektem z důvodu nevyjasněných restitučních vztahů“ je uvedena parc. č. - stavební pozemek s domem s tím, že na nemovitost byl uplatněn restituční nárok, u kterého není vyjasněna výše podílů oprávněných osob a bude ponechán ve zbytkovém státním podniku D. do vyjasnění výše podílu oprávněných osob.
Jak dále v rámci dokazování zjistil již soud prvního stupně, Fond dopisem ze dne 31.5.2004 č. j. 211/1685/98/04/Pt, adresovaným soudu (č. l. 173) potvrdil, že sporný majetek nebyl privatizačním projektem řešen, odkazuje v dalším na Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Součástí spisu je pak i přípis Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 2.6.2004, č. j. 25243/04, jež k věci uvedlo, že nebyla vyjasněna výše podílu oprávněných osob, proto byl majetek dům s pozemkem kat. území H. z privatizace vyčleněn a ponechán zbytkovému státnímu podniku D., který byl rozhodnutím ministerstva průmyslu a obchodu č. 372/1997 ze dne 18.12.1997 zrušen a sloučen do státního podniku J., na který bylo převedeno právo hospodaření k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud přesto, že měl k dispozici všechny tyto důkazy, učinil svůj závěr jen na základě usnesení vlády č. 729, ze kterého dovodil, že rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno do 31.12.1994.
Nevzal v úvahu ani skutečnost, že z aktualizovaného privatizačního projektu č. 10891, který byl podkladem pro citované usnesení vlády, je nepochybné, že žalobci požadované nemovitosti byly z privatizace vyloučeny (formulář 2. B/), rovněž se nezabýval dalšími důkazy, především výše označeným sdělením Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 28.6.2004.
Přitom je zjevné, že při svých úvahách odvolací soud přecenil význam závěru, podle kterého rozhodnutí vlády o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu. Tento závěr, jenž se podává ze stanoviska obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se totiž pojí s případným rozhodováním o žalobách o „zrušení“ privatizačního projektu.
Rozhodnutí vlády o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů nepodléhají přezkoumání soudem proto, že nejde o správní rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí vlastníka majetku (státu), o tom, jak se svým majetkem naloží. Takové rozhodnutí nebrání ani tomu, aby soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu přiznal ochranu vlastnického práva osobě, jejíž majetek byl nesprávně uveden v privatizačním majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 379/2004). U subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona o velké privatizaci v rozhodném znění, možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv (srov. opět cit. stanovisko, str. 180). V tomto směru se Nejvyšší soud k věci vyslovil v usnesení ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1999, pod číslem 106. Obdobně pak v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který byl vyloučen z privatizace podle zákona o velké privatizaci, nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
Skutečnost, že rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno, tedy nebrání odvolacímu soudu v případech, kdy je jeho význam nejasný, provést interpretaci takového rozhodnutí za použití dalších v řízení provedených důkazů. Odvolací soud ve věci pominul výše popisované rozhodné skutečnosti, zčásti se podávající ze zjištění, jež z příslušných listin činil soud prvního stupně a zčásti plynoucí z obsahu těchto listin, jež byly součástí spisového materiálu a jako takové vyšly za řízení najevo; dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tak uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nejdříve vyhodnotí opomenuté důkazy a skutečnosti, a poté se bude zabývat jejich vzájemnou souvislostí. Teprve poté bude namístě vyslovit se ke včasnosti uplatněného restitučního nároku. Přitom odvolací soud neopomene vzít v úvahu, že rozhodnutí o privatizaci nemuselo spočívat ve schválení privatizačního projektu (že základem rozhodnutí o privatizaci nemusel být privatizační projekt, zejména šlo-li o restituční nárok).
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud podle §243d věta druhá o. s. ř. i o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu