ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.16.2006.1
sp. zn. 29 Odo 16/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice P. N. spol. s r. o., o návrhu věřitele Mgr. M. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 46/2003, o dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j. 2 Ko 32/2005-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. května 2005, č. j. 40 K 46/2003-54, zamítl návrh věřitele Mgr. M. B. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice P. N. spol. s r. o. (bod I. výroku), vrátil navrhujícímu věřiteli zálohu na náklady konkursu ve výši 20.000,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 13. září 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitel ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) nedoložil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku. Ohledně pohledávky přiznané navrhujícímu věřiteli směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. prosince 2000, č. j. Sm 776/2000-9, který nabyl právní moci 27. ledna 2001, měl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně za osvědčeno jen to, že navrhující věřitel ji v roce 2002 postoupil N. A. L., nikoli již to, že by navrhující věřitel tuto pohledávku následně nabyl zpět (tím, že odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce dovozuje dovolatel z toho, že v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka jde o ochranu věřitele, respektive o ochranu pohledávky, která je ve své podstatě právem. A ochrana práva má vždy po právní stránce zásadní význam. Dále dovolatel poukazuje na to, že zákon o konkursu a vyrovnání stanoví určité lhůty, které mají ochránit práva věřitelů a že zachování těchto lhůt a jejich využití na ochranu věřitele a jeho práv, je závislé na datu podání návrhu na prohlášení konkursu. Proto podle něj neobstojí argument, že na prohlášení předmětného konkursu, při splnění dalších nutných zákonem stanovených podmínek, není právní zájem, respektive, že tato skutečnost nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel namítá, že soudy (zejména odvolací soud) nesprávně vyhodnotily předložené důkazy a k závěru, že nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníkovi, dospěly v důsledku nesprávného právního hodnocení. Zdůrazňuje dále, že advokátka, která jej v průběhu celého řízení zastupuje, jasně, srozumitelně a jednoznačně v souladu s jeho instrukcemi uplatňovala v řízení jeho právo a že soudem nebyl nikdy poučen o závadnosti svého postupu ani vyzván k doplnění či opravě svého podání a „průběžných kroků“. Uvádí, že spolu se svou zástupkyní se domnívá, že projevy a právní úkony advokáta učiněné vůči soudu jménem a v zájmu klienta je třeba apriori považovat za korektní, pravdivé a správné a teprve prokáže-li se opak, může soud takové projevy a úkony zpochybňovat. Jiný přístup soudu pokládá dovolatel za podjatý ve prospěch dlužnice. Má-li soud na mysli - pokračuje dovolatel - že měl dokládat ještě další listiny, osvědčující jeho právo, není uvedený postup součástí řízení o návrhu na prohlášení konkursu, nýbrž přezkumného řízení, prováděného po prohlášení konkursu.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K dovolací argumentaci lze v jednotlivostech uvést následující:
Dovolatel výslovně nepřiřadil dovolací tvrzení žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanoveních §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Námitkou, že soudem nebyl nikdy poučen o závadnosti svého postupu ani vyzván k doplnění či opravě svého podání a „průběžných kroků“, vystihuje dovolání z obsahového hlediska dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Týž dovolací důvod se - pojímáno obsahově - váže k dovolacímu tvrzení, že projevy a právní úkony advokáta učiněné vůči soudu jménem a v zájmu klienta je třeba apriori považovat za korektní, pravdivé a správné a teprve prokáže-li se opak, může soud takové projevy a úkony zpochybňovat.
Uvádí-li dále dovolatel, že jiný (než v předchozím odstavci popsaný) přístup soudu k tvrzením, jež uplatnil prostřednictvím své zástupkyně, pokládá za podjatý ve prospěch dlužnice, uplatňuje takto důvod zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce).
A konečně, výhradu dovolatele, že soudy dospěly k závěru, že nedoložil splatnou pohledávku vůči dlužníkovi, v důsledku nesprávného právního hodnocení, jakož i námitku, že postup, v jehož rámci by měl dokládat ještě další listiny, osvědčující jeho právo, není součástí řízení o návrhu na prohlášení konkursu, nýbrž přezkumného řízení, prováděného po prohlášení konkursu, lze přiřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Jak dále Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost.
Prostřednictvím dovolacích argumentů, jež se – jak popsáno výše – vztahují k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a k důvodu zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., tedy dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) připustit nelze.
Dovolatel sice v dovolání uplatňuje i způsobilý dovolací důvod (dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), argumenty k tomuto důvodu snesenými však žádnou otázku s judikatorním přesahem neotevírá.
Kromě konstatování, že právní hodnocení věci soudy je co do závěru o nedoložení jeho pohledávky nesprávné, dovolatel toliko tvrdí, že k předložení případných dalších listin, osvědčujících jeho právo, je povinován až v přezkumném řízení, jež následuje po prohlášení konkursu. Opačný závěr (totiž, že navrhující věřitel musí svou splatnou pohledávku řádně doložit /a to případně i jinými listinami než těmi, které sám uzná za vhodné soudu předložit/ již před prohlášením konkursu) ovšem plyne přímo z dikce §4 odst. 2 ZKV, i z bodu VIII., str. 176 /352/, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“).
Zásadní význam po stránce právní nepřisuzuje Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí ani na základě tvrzení, jímž přípustnost dovolání odůvodňuje sám dovolatel; teze, že ochrana práva má vždy po právní stránce zásadní význam, v procesním právu nikdy obecně neplatila a neplatí (srov. např. §80 písm. c/ o. s. ř.) a to, že návrh na prohlášení konkursu byl podán určitého data (což platí o všech návrzích na prohlášení konkursu), od nějž se podle zákona o konkursu a vyrovnání odvíjejí lhůty, které mají ochránit práva věřitelů, rozhodnutí, jímž se takový návrh zamítá, zásadně významným po právní stránce nečiní.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Toliko pro úplnost lze dodat, že tvrzení, podle kterého vše, co účastník tvrdí prostřednictvím svého zástupce (advokáta) má být až do doby, než je prokázán opak, apriori považováno za korektní, pravdivé a správné, je ve zjevném rozporu s právní teorií i soudní judikaturou týkající se důkazní povinnosti a důkazního břemene (pro konkursní řízení srov. k tomu opět bod VIII., str. 176 /352/ stanoviska, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. - odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Za součást dovolacích nákladů dovolatele přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč. S přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. j/, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je totiž konkursní řízení od soudního poplatku osvobozeno, což ve smyslu §11 odst. 3 písm. e/ uvedeného zákona platí (v době zahájení dovolacího řízení platilo) i pro dovolací řízení. Zaplacený soudní poplatek z dovolání tedy bude muset být vrácen soudem prvního stupně, jenž dovolatele k jeho úhradě nesprávně vyzval (srov. §10 odst. 2 uvedeného zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu