ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1695.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1695/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. V. Z., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, proti žalovaným 1) F. – k. spol. s r. o., a 2) P. F., oběma zastoupeným S. O., advokátkou, o zaplacení částky 189.375,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 63/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č.j. 5 Cmo 100/2005-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 7 Cm 63/2003-33, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 13. června 2003 č.j. 23 Sm 130/2003-7, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 189.375,- Kč se 6% úrokem od 1. února 2003 do zaplacení a odměnou ve výši 631,- Kč a na náhradě nákladů řízení 40.510,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů „námitkového“ řízení (výrok II.).
Podle soudu prvního stupně, „je-li směnka v rukou původního majitele, je právem dlužníka namítat vůči němu též kauzální okolnost, totiž, že povinnost, kterou sporná směnka zajišťuje, již zanikla, a tedy z tohoto důvodu nadále nemůže nic na dlužníku (tím méně na tom, kdo se za honorování směnky zaručil) ani ze směnky požadovat“. Přípustnost takové námitky mezi účastníky neindosované směnky - pokračoval soud prvního stupně - vyplývá z čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“). Je-li zajištěná povinnost splněna, popř. zanikla-li jiným způsobem, není dlužník věřiteli z kauzální pohledávky „již nic povinen platit ani na směnku“.
V situaci, kdy kauzální námitku zániku pohledávky žalovaní uplatnili, zabýval se soud prvního stupně důvodností této obrany. V této souvislosti - odkazuje na ustanovení §261 odst. 1, §323 a §358 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) - uzavřel, že k zániku spornou směnkou zajištěné pohledávky došlo započtením realizovaným první žalovanou dopisem ze dne 30. ledna 2003. Přitom akcentoval, že první žalovaná měla vůči společnosti M. L., S. p. A. (dále jen „společnost“) pohledávky z titulu neproplacení vrácených obalů v částkách 6,750.000,- ITL a 3,650.000,- ITL, které byly dobropisy vystavenými 31. července a 19. srpna 1997 společností uznány. Námitku promlčení uplatněnou žalobcem ve vztahu k těmto pohledávkám, shledal soud prvního stupně nedůvodnou, argumentuje právě shora zmíněnými dobropisy (jež vyhodnotil jako uznání dluhu) a ustanovením §358 obch. zák., podle něhož lze započíst i promlčenou pohledávku, jestliže promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. září 2005, č.j. 5 Cmo 100/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz nechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že pro výsledek sporu je rozhodující, zda žalobce důvodně vznesl námitku promlčení „započtené pohledávky první žalované z předmětných dobropisů“.
Za stavu, kdy dobropis ze dne 31. července 1997 byl splatný dne 29. října 1997 a dobropis ze dne 19. srpna 1997 byl splatný v listopadu 1997, přičemž první žalovaná započetla pohledávky z obou dobropisů jednostranným právním úkonem datovaným 30. ledna 2003, tj. v době, kdy tyto pohledávky již byly promlčeny, a to proti pohledávce žalobce, která dle dohody ze dne 3. listopadu 2003 byla splatná až 31. ledna 2003, shledal námitku promlčení důvodnou. V daném případě totiž k promlčení pohledávek první žalované z dobropisů došlo dříve, než se stala pohledávka, vůči které byl zápočet proveden, způsobilou k započtení, pročež směnkou zajištěná pohledávka takovým započtením zaniknout nemohla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelů dobropisy ze dne 31. července a 19. srpna 1997 byly první žalované doručeny nikoli v roce 1997, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž až v lednu 2001. Jelikož uznání závazku, kterým dobropis nepochybně je, může být vůči věřiteli účinné až ode dne, kdy se o takovém uznání dozví, tj. v daném případě v lednu 2001, začala běžet „nová promlčecí lhůta“ až od tohoto data a zápočet vzájemných pohledávek dopisem ze dne 30. ledna 2003 tak byl učiněn včas i s přihlédnutím k ustanovení §408 obch. zák.
Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nejsou dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek uplatněných v dovolání - především správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož započtením ze dne 30. ledna 2003 nedošlo k zániku pohledávky zajištěné spornou směnkou.
Podle ustanovení §323 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).
Ustanovení §407 obch. zák. dále určuje, že uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části (odstavec 1). Placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí (odstavec 2). Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (odstavec 3). Účinky uznání závazku způsobem uvedeným v odstavci 1 nastávají i v případě, kdy jemu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno (odstavec 4).
Podle ustanovení §358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
K otázce počátku běhu nové čtyřleté promlčecí doby ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 29 Odo 1297/2004, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je písemné uznání peněžitého závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Nová čtyřletá promlčecí doba takto uznaného závazku pak ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. začíná běžet již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil; ke stejnému dni nastává vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku.
Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, je pro posouzení promlčení pohledávky „použité“ první žalovanou k započtení vůči pohledávce zajištěné směnkou nepodstatné, kdy bylo písemné uznání závazku věřiteli doručeno. Argumentace dovolatelů, vycházející z právního názoru opačného, tak opodstatněná není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.
V situaci, kdy dovolatelé naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. spatřují právě v „opomenutí“ skutečností osvědčujících dobu doručení dobropisů první žalované, které ovšem z hlediska výše uvedeného právního názoru nejsou pro rozhodnutí ve věci významné, není naplněn ani tento dovolací důvod; Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu