ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1746.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1746/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) T. M., 2) L. R., 3) M. S., zastoupené advokátem, a 4) T. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 4,687.481, Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v O. pod sp. zn. 21 Cm 153/97, o dovolání třetí žalované a čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 15. září 2005, č. j. 4 Cmo 168/2005-385, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v O. rozsudkem ze dne 4. října 2002, č. j. 21 Cm 153/97-277, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 4,687.481,44 Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž povinnost vůči druhému, třetí a čtvrtému žalovaným lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen z věcí zastavených, specifikovaných ve výroku (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a žalobu co do 3% úroku z prodlení z částky 4,368.914,- Kč zamítl (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále jen „banka“) a prvním žalovaným T. M. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena dne 20. května 1992 smlouva o úvěru č. 002508-1628250-798 (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 3,641.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán dne 25. května 1992, nebyl však řádně splácen, proto banka přípisem ze dne 4. října 1995 od smlouvy o úvěru odstoupila.
K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru banka uzavřela s druhým žalovaným dne 20. května 1992 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 31 pro katastrální území O. v P., obec D. (dále jen „první zástavní smlouva“), se třetí žalovanou - rovněž dne 20. května 1992 - smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 269 pro katastrální území D. T., obec T. (dále jen „druhá zástavní smlouva“) a se čtvrtým žalovaným dne 20. května 1992 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 3733 pro katastrální území P. u O., obec O. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 001251 ze dne 30. listopadu 1999 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru převedena bankou na K. b. P., s. p. ú., jejíž právní nástupkyní se zákonem č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů, k 1. září 2001 stala žalobkyně.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky soud ve vztahu k prvnímu žalovanému poměřoval podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. upravujících smlouvu o úvěru a ve vztahu k druhému, třetí a čtvrtému žalovaným podle ustanovení §151b občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s tím, že odstoupením od smlouvy o úvěru pohledávka žalobkyně za prvním žalovaným nezanikla, pouze se změnily podmínky, za nichž je první žalovaný jako úvěrový dlužník povinen věřitele uspokojit. Zástavní smlouvy považoval soud za platné, maje za to, že dostatečně identifikují zajištěnou pohledávku i jednotlivé nemovitosti, k nimž bylo zřízeno zástavní právo, a že byly řádně registrovány příslušným státním notářstvím a zástavní právo bylo vyznačeno v katastru nemovitostí.
Námitku neplatnosti smlouvy o úvěru proto, že první zástavní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Č. L. až 26. května 1992, nepokládal soud za opodstatněnou, uváděje, že bylo věcí věřitelky, jakým způsobem si zajistí pohledávku a zda a kdy umožní čerpání úvěru. Dále uzavřel, že doba registrace zástavní smlouvy nemá vliv na platnost smlouvy o úvěru.
S odkazem na ustanovení §506 obch. zák. nepovažoval soud za důvodnou námitku, podle níž odstoupením od smlouvy o úvěru zanikla nejen tato smlouva, ale i zástavní smlouvy. Nepřihlédl rovněž k námitce neplatnosti zástavních smluv ve smyslu ustanovení §49a obč. zák. (pro omyl vyvolaný prvním žalovaným), zdůrazňuje, že omyl mající za následek neplatnost zástavních smluv by musel být vyvolán předchůdkyní žalobkyně jako osobou, jíž byly právní úkony určeny.
Smlouvu o úvěru a zástavní smlouvy neměl soud za neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy, podotýkaje, že druhého, třetí a čtvrtého žalované nikdo nenutil, aby zástavní smlouvy podepsali a nemovitostmi ve svém vlastnictví zajistili pohledávku ze smlouvy o úvěru. Zástavní smlouvy uzavřeli svobodně a vážně a uplatnění práva věřitelky ze zástavních smluv není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Za důvodnou nepovažoval soud ani námitku, že smlouvu o úvěru a zástavní smlouvy podepsaly osoby, které nebyly oprávněny jednat za banku.
K odvolání žalobkyně, třetí žalované a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v O. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 15. září 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu ke třetí žalované a čtvrtému žalovanému v tom znění, že třetí žalovaná a čtvrtý žalovaný jsou povinni společně s prvním a druhým žalovanými zaplatit žalobkyni částku 4,632.624,- Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž povinnost vůči druhému, třetí a čtvrtému žalovaným lze uspokojit jen v rámci výkonu rozhodnutí z věci zastavené specifikované ve výroku (první výrok).
Ve zbývající části, tedy co do požadavku na zaplacení částky 54.757,- Kč ve vztahu ke třetí žalované a čtvrtému žalovanému odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující výrok ve věci samé tak, že potud vůči nim žalobu zamítl (druhý výrok).
V zamítavém výroku ve věci samé ohledně části příslušenství odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (třetí výrok).
Dále dovolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud - poté, co zčásti zopakoval dokazování - se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně (až na část dospělých úroku z prodlení ve výši 54.757,- Kč), považuje je za správné. Námitku, podle které smlouva o úvěru i zástavní smlouvy jsou neplatné, neboť nebyly podepsány osobami oprávněnými jednat za banku, nepovažoval za důvodnou vzhledem k ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., uváděje, že z tohoto důvodu by se mohla dovolávat neplatnosti právního úkonu pouze banka.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že zástavní smlouvy jsou neplatné pro neurčitost předmětu zástavy, pro nedostatek ověřovací doložky co do totožnosti zástavních dlužníků a pro přepsání data registrace druhé zástavní smlouvy. Poukazuje na ustanovení §151a a násl. obč. zák. uzavřel, že druhá i třetí zástavní smlouva je platná; zástavní smlouvy byly uzavřeny v písemné formě, zajišťovaná pohledávka je v nich identifikována číslem smlouvy o úvěru, osobou dlužníka i věřitele a výší úvěru, včetně příslušenství a předmět zástavního práva je určen nemovitostmi, s odkazem na list vlastnictví, katastrální území, obec a okres tak, že není pochyb, co je zástavou. Dodal, že na platnost ani účinnost zástavních smluv nemá vliv, zda nemovitosti byly oceněny znalecky či zda obsahují doložku o ověření totožnosti a podpisů zástavních dlužníků, když třetí žalovaná ani čtvrtý žalovaný pravost svých podpisů nezpochybňovali.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali dovolání třetí a čtvrtý žalovaní; čtvrtý žalovaný sice v dovolání tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu napadá ve druhém a třetím výroku, obsah dovolání však dokládá, že směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí (dovolání proti výrokům označeným čtvrtým žalovaným by bylo zjevně nesmyslné a subjektivně nepřípustné, neboť těmito výroky byla žaloba vůči němu v konečném důsledku zčásti zamítnuta).
Třetí žalovaná odkazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu vady při provádění dokazování před soudem prvního stupně a sám ve „vadném“ dokazování pokračoval. Přestože bylo žalovanými opakovaně tvrzeno, že smlouva o úvěru je padělaná, nezkoumal podrobně její platnost. Namítá, že důkazy byly prováděny ověřenými kopiemi a žalobkyně nikdy nepředložila originál smlouvy o úvěru, tzn. že ověřená kopie smlouvy o úvěru neexistuje v originále. Přestože první žalovaný uvedl, že uzavřel pouze jednu smlouvu o úvěru, soud se nezabýval skutečností, že byly předloženy dvě smlouvy o úvěru. Odvolací soud provedl nesprávně dokazování ohledně zástavních smluv, když ve druhé zástavní smlouvě je nesprávně uveden předmět zástavy, neboť dům č. 50 není umístěn na devíti parcelách, ale pouze na jedné. Dovolatelka má za to, že postupem soudu byl porušen čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy poskytují zákonem stanoveným způsobem ochranu právům.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný v dovolání namítá, že se „necítí být pasivně legitimován k plnění závazku vůči žalobci“, neboť při uzavírání zástavní smlouvy nedostal celkovou informaci o tom, jaké závazky uzavřením této smlouvy přijímá a prvním žalovaným byl ubezpečován, že jde o zástavu nemovitostí na časově omezenou dobu. Nesprávně podle něj postupovali i pracovníci banky, jestliže bez ověření hodnoty nemovitostí vycházeli ze znaleckého posudku, jenž nechal vypracovat první žalovaný, v důsledku čehož stav nemovitostí uvedený v posudku neodpovídá skutečnosti. Dále dovolatel tvrdí, že jako zástavní dlužník nedostával od banky informace o způsobu čerpání úvěru a o stavu jeho splácení; po podpisu zástavní smlouvy přestal být pro věřitelku partnerem. Tím banka v podstatě zapříčinila, že dlužnou částku v současnosti nelze vymoci.
Dovolatel je též přesvědčen, že nebyly správně posouzeny náležitosti zástavní smlouvy; potud tvrdí, že jeho podpis měl být ověřen a že měl být přesně označen předmět zástavy. Na tomto základě navrhuje „změnu rozsudku vrchního i krajského soudu“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/ 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jež třetí žalovaná připíná k dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jelikož jiný dovolací důvod (a obsahově jinou argumentaci) dovolatelka neuplatňuje, je její dovolání již proto nepřípustné.
Pro úplnost lze k námitce dovolatelky ohledně dokazování kopiemi listin, odkázat na závěry, jež v této otázce Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 nebo v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Tam na dané téma uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř.
Dovolací argumentace čtvrtého žalovaného směřuje proti závěru odvolacího soudu, že třetí zástavní smlouva je platná. Ačkoli dovolatel své námitky výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu jde o kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V tomto ohledu je ovšem dovolání prostou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí, bez judikatorních přesahů. Jinak řečeno, z dovolatelem uplatněných argumentů na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní nelze usuzovat (z hlediska ustálených judikatorních závěrů na téma určitosti zástavní smlouvy co do jejího obsahu, souladných s napadeným rozhodnutím, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše uvedené závěry s sebou nesou konečné posouzení obou dovolání jako nepřípustných. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaných byla odmítnuta a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu