ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.205.2006.1
sp. zn. 29 Odo 205/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci úpadkyně Z. H., a. s. „v likvidaci“, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 232/98, o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání Ing. S. K., správce konkursní podstaty úpadkyně, zastoupeného JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, č. j. 2 Ko 19/2005-447, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. prosince 2004, č. j. 42 K 232/98 438, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadkyně Z.H., a. s. „v likvidaci“ a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. S. K. ze dne 30. července 2004 (dále též jen „konečná zpráva“), členěnou tak, že:
1/ výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty a ostatní příjmy činí 28.095.619,99 Kč,
2/ náklady na správu a údržbu konkursní podstaty činí 12.457.140,28 Kč,
3/ odměna správce konkursní podstaty činí 2.982.561,70 Kč,
4/ soudní poplatek činí 280.957,- Kč a
5/ částka určená k rozdělení mezi věřitele činí 12.374.958,01 Kč.
K odměně správce konkursní podstaty (dále též jen „konkursní odměna“) soud uvedl, že v jejím rámci nepřiznal 566.686,80 Kč, požadovaných správcem konkursní podstaty jako částku odpovídající 19% dani z přidané hodnoty, kterou coby plátce daně bude muset odvést. Toto navýšení konkursní odměny totiž nemá oporu v platné právní úpravě (potud soud odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze).
V záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání správce konkursní podstaty usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
K odvolacím námitkám odvolací soud především uvedl, že moderace výše konkursní odměny je možná pouze dle §8 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále též „ZKV“), přičemž okolnostmi případu ve smyslu označeného ustanovení se rozumí věc sama (konkurs) a nikoli osobní poměry správce konkursní podstaty (tedy ani to, že správce konkursní podstaty je plátcem daně z přidané hodnoty). Zda konkursní odměna podléhá dani z přidané hodnoty, pak neplyne ani z nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002 Sb.; tuto problematiku řeší výlučně daňové předpisy, přičemž obecně platí, že v okolnosti, že některé příjmy zdanění podléhají a jiné nikoliv, nelze spatřovat nepřípustnou nerovnost mezi daňovými subjekty.
To, že problematiku náhrady za odváděnou daň z přidané hodnoty řeší zákonodárce u různých profesí odlišně, například (dle §137 odst. 3 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) u advokátů, notářů nebo patentových zástupců, nemůže být podle odvolacího soudu důvodem pro jakoukoli analogii či přiměřené použití občanského soudního řádu ve smyslu §66a odst. 1 ZKV. Postavení správce konkursní podstaty (jakož i předběžného správce, zástupce správce, zvláštního správce nebo vyrovnacího správce) jako zvláštního a zcela samostatného subjektu konkursního řízení je totiž zcela odlišné od postavení zástupce účastníka řízení. Pro navýšení konkursní odměny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je správce konkursní podstaty povinen z konkursní odměny odvést jako plátce této daně, není významná ani praxe finančních úřadů vůči úpadci při vypořádání jeho vratitelných přeplatků na dani z přidané hodnoty.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že konkursní odměnu nelze navyšovat o daň z přidané hodnoty, kterou je správce konkursní podstaty jako plátce této daně povinen odvést.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že na věc není možno aplikovat ustanovení §8 odst. 3 ZKV ve znění novely provedené „s účinností od 15. května 2005“ (správně má jít o 30. duben 2005) zákonem č. 179/2005 Sb., a to s přihlédnutím k obsahu článku XXX. zákona č. 179/2005 Sb. a k tomu, že konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce soudu 6. září 2004.
Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty úpadkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. , namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dožaduje se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazuje na to, že z příslušných ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (konkrétně z ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ a §14 odst. 1) nelze ani určit, zda činnost správce konkursní podstaty podléhá dani z přidané hodnoty. Připouští, že se za určitých okolností lze ztotožnit s postoji Ministerstva financí z poslední doby, podle nichž tato činnost uvedené dani podléhá, nikoli však s názorem tohoto ministerstva, že konkursní odměna určená podle vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, již zahrnuje daň z přidané hodnoty. Potud odkazuje na ustanovení §36 zákona o dani z přidané hodnoty, z nějž dovozuje opak.
Dále dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, že úsudek, podle kterého správce konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, není oprávněn připočíst si ke své odměně daň z přidané hodnoty, je v rozporu se zásadou rovnosti dle ústavněprávních předpisů - konkrétně s článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Tomu podle dovolatele odpovídá i nová úprava dané problematiky provedená zákonem č. 179/2005 Sb., z níž je zřejmé, že zákonodárce k ní přistoupil právě proto, aby se vyrovnalo postavení správců konkursních podstat, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, se správci konkursních podstat, kteří plátci této daně nejsou.
I kdyby soudy dospěly k závěru, že příslušné zákony (zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o konkursu a vyrovnání) možnost správce konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, připočíst si ke své odměně daň z přidané hodnoty, neupravují, neměly názory dovolatele bez dalšího odmítat. Jejich povinností bylo postupovat podle odpovídajících ustanovení Listiny a Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“). Kdyby tak učinily, nutně by musely dospět k závěru o nesouladu příslušných ustanovení označených zákonů.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá.
Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení v zásadě otázku, zda podle právní úpravy účinné do 29. dubna 2005 (včetně) je důvod přiznat správci konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšení nároku na konkursní odměnu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z konkursní odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo 424/2005. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje, a s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud uzavřel, že zvýšení konkursní odměny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v rozhodném období možné nebylo. Důvod ke změně toho závěru na základě argumentů obsažených v dovolání Nejvyšší soud neshledal.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rovněž neshledal důvod zabývat se věcí způsobem naznačeným dovolatelem v rovině souladnosti zkoumané úpravy s ústavním pořádkem České republiky. Úpravu, jež pro dobu před 30. dubnem 2005 správci konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, možnost požadovat odměnu zvýšenou o částku odpovídající dani z přidané hodnoty nedovolovala, totiž za neústavní nepokládá.
Důvod předložit věc Ústavnímu soudu - podle článku 95 odst. 2 Ústavy - k posouzení ústavnosti zákonné úpravy účinné před 30. dubnem 2005 neměl Nejvyšší soud také se zřetelem k ustálené praxi Ústavního soudu. Tak např. již v usnesení ze dne 24. ledna 1995, sp. zn. Pl. ÚS 29/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, části II., pod číslem 4, Ústavní soud vysvětlil, že podle zákona o Ústavním soudu je návrh podle hlavy druhé oddílu prvního nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyl před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Obdobně pak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 8. března 1995, uveřejněném pod číslem 55/1995 Sb. (str. 773), že zkoumání ústavnosti normativního aktu, který již nadále nemá konstitutivní charakter (nezakládá nové právní vztahy); by se jevilo bezpředmětným, neboť takový postup by postrádal jakoukoliv právní funkci.
Závěrem lze dodat, že má-li dovolatel za to, že příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty jsou vykládána správci daně nesprávně (že povinnost daň z přidané hodnoty z odměny odvádět správci konkursní podstaty vůbec nemají), je na něm, aby se přezkumu správnosti případných rozhodnutí, jimiž je splnění této daňové povinnosti po něm vymáháno, domáhal ve správním soudnictví.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu