ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.246.2006.1
29 Odo 246/200
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 5,452.413,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2003, č.j. 28 Cm 20/99-194, s výjimkou vyhovujícího výroku ve věci samé, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 28 Cm 20/99-194, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo 382/2000-150, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 47.906,87 Kč s 9,3% úrokem z prodlení od 1. března 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 5,404.506,74 Kč, 20% úroku z prodlení z částky 3,135.287,71 Kč od 1. března 2000 do zaplacení a 9,3% úroku z prodlení z částky 2,269.219,- Kč od 1. března 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně Kreditní banka Plzeň, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) uzavřela se žalovaným dne 13. května 1991 smlouvu o úvěru č. 3/S/91 ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5,353.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Podle smlouvy byl žalovaný oprávněn hradit úvěr i v mimořádných splátkách. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. srpna 1996 postoupila banka pohledávku, jejíž zaplacení je předmětem sporu, žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému doručeno dne 5. září 1996.
Žalovaný a město K. nad O. (dále jen „město“) uzavřeli dne 28. srpna 1996 smlouvu o postoupení pohledávky města za bankou ve výši 3,250.000,- Kč ze smlouvy o běžném účtu vedeném bankou. Postoupení pohledávky město oznámilo bance 29. srpna 1996. Přípisem ze dne 28. srpna 1996 doručeným bance následujícího dne žalovaný sdělil, že dne 28. srpna 1996 „došlo smlouvou“ k započtení závazku ze smlouvy o úvěru podle zůstatků na účtech vedených k úvěru ke dni 31. července 1996 s uvedeních částek, které z jednotlivých účtů vedených k úvěru započítává. Předání oznámení o započtení závazku předcházelo jednání žalovaného s ředitelem pobočky banky, při němž „bylo postaveno najisto, o kterou pohledávku a který dluh při započtení jde“. Na běžném účtu, z něhož byla pohledávka postoupena městem žalovanému, byl k 31. srpnu 1996 zůstatek ve výši 5,804.744,46 Kč. Přípisem ze dne 29. května 1997 sdělila banka žalovanému, že po zápočtu provedeném žalovaným, činí zůstatek jeho závazku z úvěru 47.906,87 Kč, s tím, aby se žalovaný s úhradou této částky obrátil na žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je v převážné části nedůvodná, neboť závazek žalovaného zanikl započtením. Odkázal na právní názor odvolacího soudu vyslovený v usnesení ze dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo 382/2000-150, podle něhož smyslem právní úpravy obsažené v §526 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je až do okamžiku notifikace postoupení pohledávky zachovat dlužníkovi stejné právní postavení, jaké měl dosud, to znamená, že dlužníkovi neoznámené postoupení pohledávky nemůže zhoršit jeho postavení a dlužník nemůže být zbaven možnosti „zapravit“ dluh plněním původnímu věřiteli. Plněním dluhu je i započtení vzájemných pohledávek mající za následek zánik závazků. Uzavřel, že jednostranným započtením provedeným žalovaným byly započteny splatné pohledávky, neboť pohledávka z vkladu na běžném účtu byla splatná a splatnost dluhu ze smlouvy o úvěru byla stanovena ve prospěch žalovaného podle §342 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaný byl oprávněn podle smlouvy o úvěru plnit svůj závazek kdykoliv a toto ujednání je v souladu s ustanovením §503 odst. 3 obch. zák. Jednostranným započtením provedeným žalovaným pohledávka žalobkyně zanikla vyjma částky 47.906,87,- Kč, o níž závazek žalovaného ze smlouvy o úvěru převyšoval jeho pohledávku nabytou postoupením.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil (první výrok) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že závazek žalovaného zaplatit žalobkyni dluh ze smlouvy o úvěru zanikl jednostranným započtením na základě přípisu žalovaného ze dne 28. srpna 1996.
Námitku žalobkyně, že započtení nemohlo být provedeno, neboť nešlo o vzájemné pohledávky, když pohledávka banky byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. srpna 1996 postoupena již žalobkyni, nepovažoval za důvodnou s odkazem na právní závěr vyslovený ve svém usnesení ze dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo 328/2000-150. V souladu s ustanovením §581 odst. 2 obč. zák. byly započtené pohledávky splatné, neboť podle smlouvy o úvěru mohl dlužník provádět mimořádné splátky na úhradu svého dluhu a pohledávka ze smlouvy o běžném účtu je splatná kdykoliv podle příkazu klienta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení právních otázek:
a) zda se může dlužník před oznámením nebo prokázáním postoupení pohledávky zprostit svého závazku jednostranným započtením své pohledávky vůči postupiteli,
b) zda je podmínkou splatnosti pohledávky z běžného účtu podání platebního příkazu k vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu,
c) zda lze jednostranně započíst pohledávku ze smlouvy o úvěru před dobou stanovenou ve smlouvě o úvěru pro vrácení peněžních prostředků.
Dovolatelka považuje řešení uvedených právních otázek odvolacím soudem za rozporné s hmotným právem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá nesprávnost právního posouzení věci.
Konkrétně dovolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se dlužník do doby, než je mu oznámeno postoupení pohledávky, může zprostit svého závazku plněním postupiteli, a to i jednostranným zápočtem pohledávek. Má za to, že zápočet žalovaného nesplňuje podmínky stanovené v §580 odst. 1 obč. zák., neboť nesměřuje, byla-li pohledávka banky již postoupena žalobkyni, proti vzájemné pohledávce.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož jsou peněžní prostředky, které klient svěřil bance na základě smlouvy o běžném účtu, pohledávkou tohoto klienta splatnou kdykoliv podle příkazu klienta a namítá, že peněžní prostředky na běžném účtu nelze považovat za permanentně splatnou pohledávku, nýbrž s odkazem na ustanovení §709 odst. 1 obch. zák. a §563 obč. zák. je podmínkou vzniku povinnosti banky vyplatit majiteli účtu finanční prostředky, písemný příkaz. Pohledávka ze smlouvy o běžném účtu se stane splatnou na základě platebního příkazu majitele účtu nebo jiné oprávněné osoby. Nebyl-li platební příkaz „proveden“, nestala se pohledávka splatnou a způsobilou k jednostrannému započtení.
Splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru byla dohodnuta v měsíčních splátkách, a proto nebyla ke dni jednostranného zápočtu žalovaným splatná a tudíž způsobilá k započtení tímto způsobem.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 5,404.506,74 Kč s příslušenstvím, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. května 1991. Soudy nižších stupňů pak otázku zániku této pohledávky započtením posuzovaly podle příslušných ustanovení obchodního a občanského zákoníku, aniž zkoumaly, zda žalobou uplatněná pohledávka je - vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru - pohledávkou vzniklou podle těchto předpisů, popř. pohledávkou vzniklou ze závazkového vztahu upraveného hospodářským zákoníkem. Přitom takové posouzení je - vzhledem k ustanovení §763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními předpisy - rozhodující i pro řešení otázky, zda případný zánik takové pohledávky je nutno zvažovat z pohledu právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku nebo (jak učinily soudy obou stupňů) v obchodním a občanském zákoníku. Potud Nejvyšší soud poukazuje na argumentaci obsaženou v rozhodnutích ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/1998, ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005 a ze dne 24. května 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, podle které určujícím pro posouzení, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy (hospodářským zákoníkem) či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření smlouvy. Jelikož ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí jen vznik těchto právních vztahů, jako je tomu např. podle ustanovení §868 obč. zák., je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně - s výjimkou vyhovujícího výroku ve věci samé - zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Petr Gemmel