ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.281.2006.1
sp. zn. 29 Odo 281/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, proti žalovanému JUDr. T. Ch., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně C. spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Z. N., advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 Cm 15/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2005, č.j. 6 Cmo 84/2003-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. září 2005, č.j. 6 Cmo 84/2003-75, změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2003, č.j. 35 Cm 15/2001-34, v zamítavém výroku ve věci samé, tak, že nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) se vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že tyto vyšly ze skutkových zjištění, podle kterých:
1. dne 16. října 1996 byla mezi I. A P. B., a. s. (jako věřitelkou) a úpadkyní (jako dlužnicí) uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 208296082 až do výše úvěrového rámce 2,000.000,- Kč s konečnou splatností do 31. srpna 1999 (dále jen „smlouva o úvěru“);
2. dne 26. května 1997 byla mezi I. A P. B. a. s. (jako zástavní věřitelkou) a M.D. O.-T., a. s. (jako zástavkyní) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva, podle které byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěna zástavním právem ke sporným nemovitostem;
3. usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2000, sp. zn. 20 K 5/2000, byl na majetek C. spol. s r. o. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. T. Ch., který sporné nemovitosti zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty s odkazem na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) dne 19. března 2001;
4. smlouvou ze dne 27. února 2001 Č. o. b., a. s. (dále též jen „banka“, popř. konkursní věřitelka) postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru společnosti D.-O. a. s. (dále jen „společnost“), přičemž smlouva se stala účinnou zaplacením sjednané úplaty dnem 21. března 2001;
5. společnost se dne 3. dubna 2001 vzdala zástavního práva ke sporným nemovitostem, kterým byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru za úpadkyní.
Vycházejíce z toho, že ke dni 19. března 2001 správce konkursní podstaty úpadkyně sporné nemovitosti po právu (v souladu s ustanovení §27 odst. 5 ZKV) zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty, zabývaly se soudy nižších stupňů otázkou, zda skutečnost, že se konkursní věřitelka (a současně zástavní věřitelka) vzdala v průběhu konkursního řízení zástavního práva, je důvodem pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §27 odst. 1 a 5, §28 odst. 5 ZKV a ustanovení §170 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit zákaz, který by oddělenému věřiteli bránil vzdát se svého „zajišťovacího práva“, nicméně zdůraznil, že takový právní úkon nemůže být důvodem pro vyloučení zástavy (sporných nemovitostí) z konkursní podstaty. Jde totiž - pokračoval soud prvního stupně - o obdobu situace, kdyby se oddělený věřitel domluvil s osobou zajišťující pohledávku za úpadcem na tom, že dojde k plnění „mimo podstatu“ přímo oddělenému věřiteli, což by vedlo k tomu, že takovýto věřitel by mohl ovlivňovat právní postavení účastníků konkursního řízení, kteří se podílejí na rozvržení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty, a to ať již tím, že by se dohodl s osobou zajišťující úpadcovu pohledávku na separátním, byť jen částečném uspokojení své pohledávky, či aby vzdáním se svého práva - celé pohledávky nebo zajišťovacího práva k ní se vážícího - dosáhl vyloučení věci, která zajišťovala jeho pohledávku, z konkursní podstaty. Jelikož „osoba, jejíž věci ke dni jejich zápisu do konkursní podstaty zajišťovaly pohledávku za úpadcem, se následným vzdáním se zástavního práva odděleným věřitelem nezprostí svých povinností vůči konkursní podstatě“ a „je i nadále povinna strpět zpeněžení těchto věcí správcem konkursní podstaty ve veřejné dražbě“, soud prvního stupně žalobu na vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty zamítl.
Odvolací soud při řešení otázky, zda zánik zástavního práva v důsledku vzdání se tohoto práva zástavním věřitelem je důvodem pro vyloučení zástavy (sporných nemovitostí) ze soupisu majetku konkursní podstaty, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Cituje ustanovení §170 odst. 1 obč. zák. odvolací soud akcentoval, že připouští-li zákon možnost vzdát se zástavního práva zástavním věřitelem, pak „tento právní úkon, je-li zástavním věřitelem učiněn platně, má za následek zánik zástavního práva, třebaže byl učiněn poté, kdy zástava byla již zapsána do soupisu konkursní podstaty“. Takto platně učiněný právní úkon zástavního věřitele má za následek, že právní důvod soupisu odpadl a ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně již neexistoval. Jelikož z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (ani jiného právního předpisu) nelze dovodit, že by vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem mělo být vůči konkursním věřitelům, správci či podstatě neúčinné, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel namítá, že v době rozhodování odvolacího soudu již nebyla splněna podmínka „sepsání věci v konkursní podstatě“, když dne 30. června 2005 byla žalobcem ve prospěch konkursní podstaty vyplacena částka 952.796,58 Kč a věřitelský výbor ve dnech 27. července a 9. srpna 2005 udělil souhlas s vyloučením sporných nemovitostí z konkursní podstaty.
Dále dovolatel opakuje, že sporné nemovitosti byly do soupisu majetku konkursní podstaty sepsány v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV a ztotožňuje se s právními závěry, na nichž založil zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně. Poukazuje „na časovou posloupnost jednotlivých úkonů realizovaných ve věci postoupení zajištěné pohledávky a následného vzdání se zástavního práva“, dospívaje k závěru „stran absolutní neplatnosti této smlouvy podle §39 obč. zák.“. Současně upozorňuje na jím navrhované doplnění dokazování výslechem svědků a dokladem o úhradě úplaty za postoupení pohledávky, s tím, že žádný z těchto důkazů proveden nebyl.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. brání tomu, aby v dovolání byly uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Námitka, podle které žalobce před rozhodnutím odvolacího soudu uhradil do konkursní podstaty zástavním právem zajištěnou pohledávku ve výši 952.796,58 Kč a správce konkursní podstaty (žalovaný) se souhlasem věřitelského výboru vyloučil sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty, je tak z hlediska posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez právního významu.
Dále Nejvyšší soud přezkoumal, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do účinků vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem ve vztahu ke splnění podmínek pro soupis a setrvání sporných nemovitostí v konkursní podstatě úpadkyně.
Potud Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zástavní věřitel se i po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka a po soupisu zástavy do konkursní podstaty může platně vzdát zástavního práva. V této souvislosti zdůraznil, že zákon o konkursu a vyrovnání v ustanovení §28 ani na jiném svém místě nezakazuje zástavnímu věřiteli vzdát se zástavního práva k zástavě sepsané do konkursní podstaty. Žádný zákon zástavnímu věřiteli rovněž neukládá povinnost zachovat zástavní právo, je-li zástava sepsána do konkursní podstaty osobního dlužníka, jenž není dlužníkem zástavním. Takový zákaz či takovou povinnost nelze dovodit ani z účelu předjímaného ustanovení §28 odst. 4 ZKV. Jinak řečeno, právu zástavního věřitele vzdát se zástavního práva v mimokonkursních poměrech nebrání skutečnost, že by se na výtěžku zpeněžení zástavy mohly vedle zástavního věřitele podílet i jiné osoby a důvod konstruovat takové omezení v průběhu konkursu rovněž dán není. Zástavní věřitel totiž nenese ani za trvání konkursu odpovědnost za dobytnost pohledávek jiných úpadcových věřitelů.
Jelikož na výše uvedeném právním závěru nemá Nejvyšší soud důvod nic měnit ani v projednávané věci, je závěr odvolacího soudu o tom, že sporné nemovitosti ke dni rozhodnutí odvolacího soudu již neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty zařazeny, správný a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak dovolatelem nebyl uplatněn právem.
V situaci, kdy dovolatel založil námitku „absolutní neplatnosti“ smlouvy o postoupení zajištěné pohledávky podle ustanovení §39 obč. zák. na důvodech, které Nejvyšší soud - jak uvedeno výše - shledal pro účely posouzení platnosti vzdání se zástavního práva irelevantními, ani tuto výhradu nelze hodnotit jako opodstatněnou.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu