ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.305.2006.1
sp. zn. 29 Odo 305/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně R. l.., s. r. o. „v likvidaci“, zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. M. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. O. a. s. „v likvidaci“, zastoupenému advokátem, o vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 82/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2005, č. j. 3 Cmo 13/2004-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. září 2003, č. j. 3 Cm 82/2002-46, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobou, kterou se žalobkyně proti žalovanému jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. O. a. s. „v likvidaci“, domáhala vyloučení pohledávky úpadkyně vůči žalobkyni ve výši 129.329.636,75 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. října 2005, č. j. 3 Cmo 13/2004-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo k pohledávce, jejíhož vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty se domáhá (a jde naopak o pohledávku vůči žalobkyni). Uzavřel dále, že aktivní věcná legitimace k podání vylučovací žaloby ohledně pohledávky sepsané do konkursní podstaty svědčí pouze věřiteli pohledávky, nikoli dlužníkovi.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že není ve sporu aktivně věcně legitimována, tvrdíc (s odkazem na dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 542 až 545), že „aktivní věcnou legitimací k zahájení řízení o vyloučení majetku ze soupisu je samotné zařazení tohoto majetku do podstaty a nikoli právo k pohledávce“. Závěr, že ve sporu není aktivně věcně legitimována, dovolatelku podle jejího přesvědčení zbavuje možnosti bránit se proti nepravdivým tvrzením žalovaného o existenci pohledávky (kterou úpadkyně vůči dovolatelce nemá). Tato skutečnost způsobila dovolatelce škodu, protože sepsanou pohledávku může správce konkursní podstaty nejen vymáhat, ale i zcizit (i když mu žádná pohledávka nevznikla). Nový vlastník pohledávky by ji pak mohl započíst na své závazky u dovolatelky. Na základě pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů vznikla dovolatelce povinnost plnit původní závazek nejen vůči původnímu věřiteli, nýbrž i věřiteli novému (úpadkyni). Tím, že uvedená pohledávka nebyla vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, má dovolatelka povinnost ji dle zákona o účetnictví zaúčtovat. Ponecháním pohledávky v konkursní podstatě nadto žalovaný protiprávně nadhodnocuje konkursní podstatu, prodlužuje konkursní řízení a vyvolává nejistotu v následných obchodně-závazkových vztazích a vytváří předpoklad pro své bezdůvodné obohacení v konkursu. Dovolatelka uzavírá, že si je vědoma rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 242/2000 (jde o rozsudek ze dne 28. února 2002, uveřejněný pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 67/2002“), v němž se uvádí, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Stejně tak je si vědoma rozhodnutí Nejvyššího soudu „Jc 138/2002, 13 Cm 265/2000“ (toto rozhodnutí ve skutečnosti není rozhodnutím Nejvyššího soudu), podle kterého dlužník není osobou oprávněnou k podání žaloby na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty. Tvrdí však, že vylučovací žaloba, kterou podala, je jedinou možností její obrany (jedinou možností, jak spornou pohledávku vyloučit ze soupisu majetku konkursní podstaty), když konkursní soud v mezích své dohlédací činnosti soupis pohledávky umožnil. Napadené rozhodnutí tak má podle dovolatelky ve věci samé zásadní právní význam a přesah do jiných soudních řízení, protože zamítnutí žaloby v tomto případě znamená, že dovolatelce je odebrána možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž byly porušeny články 36, 3 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že dlužník není osobou oprávněnou k podání žaloby na vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty. Potud odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozsudek ze dne 30. května 2002, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 27/2003“) a na rozhodnutí „sp. zn. Jc 138/2002“).
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal. Otázku předkládanou mu v dovolání k řešení totiž zodpověděl již v R 67/2002, jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích (srov. např. dále důvody R 27/2003 a rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to shodně s odvolacím soudem, totiž tak, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
V usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, k jehož závěrům se znovu přihlásil i v usnesení ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006, Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, musí být pro absenci uvedeného předpokladu zamítnuta, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky. Není též vyloučeno, aby se dlužník, který má za to, že svůj závazek vůči věřiteli splnil, že tento závazek zanikl jiným ze zákonem předvídaných způsobů nebo že není dlužníkem konkrétní osoby, v případě nejistoty o svém právním postavení domáhal vyjasnění příslušné právní otázky odpovídajícím způsobem formulovanou určovací žalobou dle §80 písm. c/ o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Podle §8 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3 §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (vyjádření bylo vyhotoveno před uvedeným datem) ve výši 75,- Kč tak jde o částku 1.625,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 308,75 Kč) tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobkyně 1.933,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu