ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.424.2005.1
sp. zn. 29 Odo 424/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci úpadkyně A. E. T. s. r. o., o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 K 8/2003, o dovolání L. M., správce konkursní podstaty úpadkyně, zastoupeného JUDr. T. V., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 402/2004-143, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 76 K 8/2003-135, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadkyně A. E. T. s. r. o. a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty úpadkyně L. M. ze dne 10. května 2004, členěnou tak, že:
a/ příjmy z podstaty činí 149.963,90 Kč,
b/ výdaje z podstaty činí 62.470,50 Kč, z toho
- odměna správce 50.000,- Kč a
- výdaje správce 1.672,10 Kč,
a zůstatek k rozdělení do tříd tak činí 87.493,40 Kč.
K odměně správce konkursní podstaty soud uvedl, že ten si ji správně vypočetl ve výši 50.000,- Kč, nesprávně si k ní ovšem účtoval (jako pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) 19% daň z přidané hodnoty ve výši 9.500,- Kč. Soud uzavřel, že je oprávněn přiznat správci konkursní podstaty pouze odměnu ve výši stanovené právním předpisem, tedy bez navýšení o daň z přidané hodnoty. To, zda odměna podléhá dani z přidané hodnoty, je záležitostí daňového řízení mezi správcem daně a správcem konkursní podstaty.
K odvolání správce konkursní podstaty Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 23. listopadu 2004, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uvedl, že pro stanovení výše odměny správce konkursní podstaty nelze přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Tuto odměnu totiž v ustanovení §8 odst. 3 upravuje přímo zákon o konkursu a vyrovnání, přičemž zvláštním předpisem, o němž ono ustanovení hovoří, je vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen „vyhláška“).
To, že problematiku náhrady za odváděnou daň z přidané hodnoty řeší zákonodárce u různých profesí odlišně (například u advokátů, notářů nebo patentových zástupců), nemůže být podle odvolacího soudu důvodem pro jakoukoli analogii či přiměřené použití občanského soudního řádu ve smyslu §66a odst. 1 ZKV. Postavení správce konkursní podstaty (jakož i předběžného správce, zástupce správce, zvláštního správce nebo vyrovnacího správce) jako zvláštního a zcela samostatného subjektu konkursního řízení je totiž zcela odlišné od postavení zástupce účastníka řízení. Otázku, zda konkursní odměna, jež je příjmem správce konkursní podstaty - plátce daně z přidané hodnoty, uvedené dani podléhá, řeší výlučně daňové předpisy. Obecně přitom platí, že v okolnosti, že některé příjmy zdanění podléhají a jiné nikoliv, nelze spatřovat nepřípustnou nerovnost mezi daňovými subjekty.
Okolnost, že správce konkursní podstaty je plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž není důvodem, který by v intencích §8 odst. 3 ZKV měl vést k přiměřenému zvýšení jeho odměny. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, určil-li odměnu správce konkursní podstaty částkou 50.000,- Kč a nepřipočítal-li k této odměně dalších 9.500,- Kč účtovaných správcem konkursní podstaty jako náhradu za daň z přidané hodnoty.
Správce konkursní podstaty podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř, tedy, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud např. vůbec nebral v úvahu zákon o dani z přidané hodnoty ve všech souvislostech. Kdyby tak učinil, musel by buď dojít k závěru, že správce konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, si ke své odměně může připočíst daň z přidané hodnoty anebo se měl držet nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002 Sb., který činnost správce konkursní podstaty popisuje a charakterizuje nikoli jako službu, nýbrž jako „veřejnou právní funkci“.
Dovolatel poukazuje na to, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinný od 1. května 2004, neobsahuje ustanovení, podle kterého by se úhrada za zdanitelné plnění považovala za úhradu včetně daně z přidané hodnoty. Notáři a advokáti, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, si tuto daň ke svým odměnám připočítávají, zatímco správci konkursní podstaty, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, tak dle napadeného rozhodnutí činit nemohou. Takoví správci pak mají nerovné postavení v porovnání se správci konkursních podstat, kteří plátci daně z přidané hodnoty nejsou, což vede k podstatnému porušení ústavního principu rovnosti subjektů.
Dovolatel rovněž poukazuje na názor soudkyně Městského soudu v Praze Mgr. I. M., podaný k uvedené problematice (v rámci odpovědi na dotaz čtenáře) v Konkursních novinách číslo 19, ročník 2004, přičemž z jejího vyjádření obsáhle cituje a posléze uzavírá, že správce konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je také povinen tuto daň odvést.
Na druhé straně dovolatel z nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002 Sb., dovozuje, že správce konkursní podstaty by neměl (ač je plátcem daně z přidané hodnoty) ke své odměně připočítávat daň z přidané hodnoty, zároveň by však neměl být povinen tuto daň z odměny odvádět.
Dovolatel uzavírá, že obě jím vyložené varianty vedou (bez zřetele k tomu, která je správná) k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, (ve věcech C-216/97 a C-404/99), podle které osoby povinné k dani poskytující totožnou službu, nemohou být posuzovány odlišně z důvodu srážky daně z přidané hodnoty, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (podmínka, aby šlo o usnesení ve věci samé je splněna - srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pro posouzení otázky dovoláním otevřené (tedy otázky, zda v rozhodném období měla být k odměně správce konkursní podstaty, který je plátcem daně z přidané hodnoty, přičtena i částka odpovídající 19% dani z přidané hodnoty).
Nejvyšší soud nejprve podotýká, že dovolacím důvodem, který dovolatel formálně ohlašuje (dle §241a odst. 3 o. s. ř.) se nezabýval, neboť ten u dovolání, jehož přípustnost byla založena prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolatel nemá (podle dikce posledně označeného ustanovení) k dispozici. K tomu Nejvyšší soud dodává, že dovolatel ani žádné argumenty na podporu tohoto dovolacího důvodu nesnáší a z obsahového hlediska uplatňuje dovoláním toliko (způsobilý) dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení (23. listopadu 2004) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb., dále výklad zákona č. 235/2004 Sb., o dani, z přidané hodnoty v původním (nenovelizovaném) znění, zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění zákonů č. 135/1994 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 141/2001 Sb., č. 276/1990 Sb., č. 124/2003 Sb., č. 354/2003 Sb., č. 124/2003 Sb. a č. 484/2004 Sb. a vyhlášky č. 476/1991 Sb., ve znění vyhlášek č. 37/1992 Sb., č. 583/1992 Sb., č. 277/1996 Sb. a č. 229/2000 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 3 ZKV, správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Ustanovení §71 písm. a/ ZKV pak určuje, že ministerstvo spravedlnosti upraví vyhláškou mimo jiné i podrobnosti o odměně správců, zvláštních správců, vyrovnacích správců a zástupce správce v konkursním a vyrovnacím řízení,
Podle §6 vyhlášky č. 476/1991 Sb., odměna správce, která náleží podle zákona, se určí podle §7 až §8.
Nejvyššímu soudu je známo, že podle právní úpravy účinné v rozhodném období se daň z přidané hodnoty, placená správcem konkursní podstaty, nepovažovala za součást jeho odměny určované podle vyhlášky č. 476/1991 Sb. a o částku odpovídající této dani se odměna správce konkursní podstaty standardně nezvyšovala.
Problémy v soudní praxi vyvstaly jednak v souvislosti s tím, že správci daně začali uplatňovat požadavek na úhradu této daně i v souvislosti s odměnami správců konkursních podstat, jednak v souvislosti s tím, že možnost zvýšit odměnu za zastupování účastníka občanského soudního řízení o částku odpovídající dani z přidané hodnoty byla nově přiznána (s účinností od 10. března 2004 nejprve vyhláškou č. 110/2004 Sb. a od 1. května 2004 pak zákonem č. 237/2004 Sb.) advokátům, notářům nebo patentovým zástupcům, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty.
Správcům konkursních podstat, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, pak zákon o konkursu a vyrovnání zvýšení nároku na odměnu o částku odpovídající této dani, kterou jsou povinni z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu, přiznal až s účinností od 30. dubna 2005 (novelou provedenou zákonem č. 179/2005 Sb.).
Nejvyšší soud je přitom přesvědčen, že úsudek, podle kterého v rozhodné době nebylo možné přičíst k odměně (určené podle vyhlášky č. 476/1991 Sb.) správce konkursní podstaty, který je plátcem daň z přidané hodnoty, částku odpovídající této dani, plyne z týchž argumentů, na jejichž základě neměli před 10. březnem 2004 možnost požadovat částku odpovídající dani z přidané hodnoty jako součást nákladů řízení advokáti, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty. Tyto argumenty jsou obsaženy ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. března 1995, Cpjn 81/94, uveřejněném pod číslem 45/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry obsažené v tomto stanovisku (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) lze zjednodušeně řečeno shrnout tak, že bez výslovné opory v právním předpisu nelze povinnost plátce daň z přidané hodnoty odvést (uhradit) přenést na jiný subjekt.
To, že zvýšení odměny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v rozhodném období možné nebylo, lze dovodit i z následného legislativního vývoje (z toho, jak tuto otázku posléze upravil zákon č. 179/2005 Sb.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné. Lze dodat, že argumentace dovolatele opírající se o označené judikáty Evropského soudního dvora není přiléhavá, jelikož tato rozhodnutí se zabývají něčím jiným, totiž neodůvodněnými rozdíly v úpravě povinnosti daň z přidané hodnoty platit.
Dovolateli nelze dát za pravdu ani v tom, že napadené rozhodnutí by bylo nesprávné, i kdyby vyšel (v návaznosti na označený nález Ústavního soudu) z toho, že správce konkursní podstaty povinnost odvést ze stanovené odměny daň z přidané hodnoty vůbec nemá. Kdyby totiž odvolací soud založil napadené rozhodnutí na takové argumentaci, pak by logicky muselo být jeho rozhodnutí stejné (kdo není povinen daň z přidané hodnoty z odměny odvádět, nemůže ji ani účtovat). Má-li dovolatel za to, že příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty jsou potud vykládána správci daně nesprávně (že povinnost daň z přidané hodnoty z odměny odvádět správci konkursní podstaty vůbec nemají), je na něm, aby se přezkumu správnosti případných rozhodnutí, jimiž je splnění této daňové povinnosti po něm vymáháno, domáhal ve správním soudnictví.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
K dovolatelově návrhu, aby podle §243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že usnesení, jímž byla schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, (usnesení odvolacího soudu je potvrzující), se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřicházelo v úvahu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu