ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.442.2006.1
sp. zn. 29 Odo 442/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) Ing. M. H., a b) P. S. zastoupených advokátem, za účasti R. H. a. s., zastoupené advokátkou, o určení výše vypořádání, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 5 Cm 125/2003, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 27. září 2005, č.j. 14 Cmo 91/2005 - 92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit R. H. a. s. společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč, do rukou její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v P. ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 5 Cm 125/2003 - 64, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že vypořádání v penězích podle ustanovení §220p obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši 740,- Kč za jednu akcii o jmenovité hodnotě 100,- Kč zaniklé společnosti P. i. h. a. s., jež bylo určeno smlouvou o převzetí obchodního jmění této společnosti společností R. H. a. s. (dále jen „společnost“) coby hlavním akcionářem, není přiměřené. Dále odvolací soud uložil navrhovatelům povinnost zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení 6.350,- Kč a zamítl návrh na přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) (výrok I.). Výrok týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud potvrdil ve správném znění, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit společnosti společně a nerozdílně na nákladech řízení 6.500,- Kč (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Za stěžejní pro výsledek odvolacího řízení odvolací soud označil otázku, zda návrh na určení, že vypořádání podle §220p odst. 2 obch. zák. je nepřiměřené, je určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. K tomu uzavřel, že z ustanovení §220p odst. 4 obch. zák. nevyplývá právo menšinových akcionářů podat žalobu na určení, že vypořádání není přiměřené, žaloba na takové určení je tudíž určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř, u níž je třeba naléhavý právní zájem prokazovat. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán není. Požadovaného výsledku, včetně závaznosti rozhodnutí pro ostatní akcionáře, lze dosáhnout žalobou na plnění podle §220k obch. zák.
Opodstatněným odvolací soud neshledal ani návrh na přerušení odvolacího řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Svůj závěr odůvodnil tím, že k přerušení řízení podle tohoto ustanovení soud přistoupí, shledá-li, že zákon, jehož má být v dané věci použito, nebo jeho ustanovení, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, a podá-li proto u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona či ustanovení. Takový rozpor odvolací soud neshledal, návrh Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §220p resp. §220k obch. zák. proto nepodal a tím ani nenastal důvod k přerušení odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal důvodným ani návrh přerušit řízení podle §109 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Uvedl, že není soudem posledního stupně a je na jeho úvaze, zda věc Evropskému soudnímu dvoru předloží či nikoliv. V daném případě odvolací soud důvod pro takové předložení neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítli, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřují v otázce přípustnosti určovací žaloby ohledně přiměřené výše vypořádání podle §220p obch. zák. Dle názoru dovolatelů není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož lze právo podle ustanovení §220p obch. zák. uplatnit u soudu pouze žalobou na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř.‚ a to žalobou na dorovnání v penězích podle §220k obch. zák., nikoliv též určovací žalobou, neboť není dán naléhavý právní zájem. Na podporu svého názoru dovolatelé obsáhle argumentují.
Dovolatelé rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud předložil věc k posouzení Evropskému soudnímu dvoru a vymezují otázky, s nimiž by se měl Nejvyšší soud na Evropský soudní dvůr obrátit. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu závěrů odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají zásadní význam po právní stránce.
Zásadní právní význam v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Otázkou, kterou dovolatelé vymezují v dovolání, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval již v rozhodnutí ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005. Uzavřel v něm, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. např. rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Taková situace nicméně ve vztahu k žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře nenastává.
Žaloba na plnění, i když ji podal jediný menšinový akcionář, řeší celý obsah a dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Soudní rozhodnutí, kterým se žalobci přiznává právo na jinou výši vypořádání, zavazuje podle ustanovení §220k odst. 5 obch. zák., na něž odkazuje §220p odst. 4 obch. zák., hlavního akcionáře co do základu přiznaného práva i vůči ostatním minoritním akcionářům. Tím je zajištěno, že také žaloba na plnění v daném případě předejde případným dalším žalobám v tom smyslu, že je jí najisto postavena výše přiměřeného vypořádání (resp. výše dorovnání) připadající na jednu akcii. Není proto naplněn ani druhý z uvedených důvodů, pro něž by bylo možné přiznat minoritním akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše vypořádání. Dikce ustanovení §220k odst. 5 obch. zák. ostatně potvrzuje, že soud v řízení zahájeném podle tohoto ustanovení neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je přiměřené, nýbrž shledá-li k návrhu žalobce, že stanovené vypořádání není přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání, resp. zaváže žalovaného k zaplacení dorovnání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř. Při jiném výkladu by citované ustanovení nebylo potřebné.
Určuje-li ustanovení §220p obch. zák., že společnost musí menšinového akcionáře upozornit na právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích, zakládá toto ustanovení pouze povinnost společnosti (a tomu odpovídající oprávnění akcionáře) informovat akcionáře o jeho právu založeném ustanovením §220k odst. 1 obch. zák. Ani z dikce tohoto ustanovení, ani z jeho účelu nelze dovodit, že by zakládalo další právo akcionáře vedle práva upraveného v §220k odst. 1 obch. zák., a nelze z něj ani dovozovat povahu žaloby, kterou se bude svého práva domáhat; ta plyne, jak shora uvedeno, právě z odkazovaných ustanovení §220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. Rozhodne-li se menšinový akcionář podat žalobu podle ustanovení §220k odst. 1 obch. zák. za situace, kdy výše poskytnutého vypořádání je doložena znaleckým posudkem, musí mít k dispozici informace nasvědčující tomu, že je znalecký posudek (a tedy i výše přiměřeného vypořádání) nesprávný. Na základě takových informací si potom musí učinit alespoň hrubou představu o tom, jakého vypořádání se má domáhat. Pokud následně vyjde v řízení najevo (např. na základě posudku znalce ustanoveného soudem), že žalobci náleží dorovnání v jiné výši, než požaduje, nic nebrání tomu, aby vzal žalobu částečně zpět anebo aby ji rozšířil o potřebnou částku.
Od uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) dovolání proto přípustné není. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se o sporech z právních vztahů mezi společníky obchodní společnosti, které se týkají účasti ve společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu