ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.484.2006.1
sp. zn. 29 Odo 484/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně N., s. r. o., proti žalované Č. o. b., a. s., o určení existence smluvních vztahů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 2/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004, č.j. 13 Co 341/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. října 2004, č.j. 13 Co 341/2004-85, potvrdil rozsudek ze dne 28. května 2004, č.j. 16 C 2/2002-72, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co jeho v pořadí první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zamítl žalobu o určení, že smlouvy o vkladových účtech, specifikované ve výroku, dosud nezanikly, existují a jsou stále platné a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož smlouvami o vkladových účtech na dobu kratší než jeden měsíc, ze dne 20. března 1995, ze dne 28. března 1995 a ze dne 22. května 1995 (dále také jen „smlouvy“ nebo „smlouvy o vkladových účtech“), uzavřenými podle ustanovení §716 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), právní předchůdkyně žalované zřídila a vedla pro právní předchůdkyni žalobkyně vkladové účty, na něž byly uloženy peněžní částky uvedené ve smlouvách k využití předchůdkyní žalované. Podle bodu 10 smluv jejich platnost končí mimo jiné podle písmene b) dnem výběru vkladu s výjimkou postupu podle písmene c) a podle písmene c) posledním dnem lhůty splatnosti vkladu ze strany banky, který následuje po uplynutí jednoho roku od podpisu smlouvy.
Po doplnění dokazování dodatkem ze dne 7. července 1995, ke smlouvě o úvěru uzavřené dne 17. listopadu 1994 mezi právními předchůdci účastníků (dále jen „dodatek ke smlouvě o úvěru“), jímž se změnilo zajištění úvěru zástavním právem k věci movité tak, že se ruší termínované vklady odvolací soud dovodil, že platnost všech tří smluv o vkladovém účtu skončila podle bodu 10 písmene b) smluv dnem výběru vkladů, jak vyplývá z dodatku ke smlouvě o úvěru. Tatáž dispozice s peněžními prostředky uloženými na předmětných termínovaných vkladových účtech vyplývá z interního sdělení předchůdkyně žalované ze dne 3. července 1995 a byla schválena předchůdkyní žalobkyně dne 7. července 1995. I kdyby právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla výběry vkladů podle bodu 10 písmene b) smluv - pokračoval odvolací soud - jejich platnost skončila podle bodu 10 písmene c) posledním dnem lhůty splatnosti vkladu ze strany banky následujícím po uplynutí jednoho roku od podpisu smlouvy, tj. u smlouvy č. dnem 3. dubna 1996, u smlouvy č. dnem 11. dubna 1996 a u smlouvy č. dnem 5. června 1996. Námitku neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 17. listopadu 1994 a smlouvy o zřízení zástavního práva k věci movité ze dne 5. května 1995 nepovažoval za významnou pro posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že měl projednat odvolání v mezích, ve kterých se domáhala přezkumu rozhodnutí a zároveň i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru, podle něhož platnost smluv o vkladovém účtu skončila dnem výběru vkladů podle bodu 10 písmene b) smluv, založeném na výkladu obsahu dodatku ze dne 7. července 1995 ke smlouvě o úvěru, neboť tato smlouva je neplatná a neplatný je i dodatek. Nesouhlasí se závěrem, že tatáž dispozice s peněžními prostředky uloženými na vkladových účtech vyplývá z interního sdělení banky ze dne 3. července 1995, obsahujícího podpisy předchůdkyně žalobkyně a jejího manžela.
Za nesprávný považuje i závěr založený na výkladu bodu 10 písmene c) smluv o vkladovém účtu, podle něhož platnost smluv skončila nejpozději posledním dnem lhůty splatnosti vkladu ze strany banky následujícím po uplynutí jednoho roku od podpisu každé smlouvy. Vyjadřuje přesvědčení, že dle tohoto ujednání mohla platnost smluv skončit pouze v případě, že by se termínované vklady nepřetržitě opakovaly dvanáct měsíců, což se nestalo.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, neboť ve věci nejde o otázku, která by měla zásadní právní význam a dovolatelka ani existenci takové otázky netvrdí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na které se dovolatelka výslovně odvolává, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 48/2006), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady, podle nichž odvolací soud měl přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny a výhrady akcentující nepřihlédnutí k dovolatelkou tvrzeným skutečnostem a neprovedení navržených důkazů, aniž by tyto výhrady byly blíže specifikovány. Totéž platí o výhradách co do (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacím soudem z provedených důkazů, když dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka nemá k dispozici.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v závěru o ukončení platnosti smluv dnem výběru vkladů podle bodu 10 písmene b) smluv vyplývajícím z dodatku ke smlouvě o úvěru, resp. podle bodu 10 písmene c) smluv. Tyto závěry postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť jde o výklad konkrétních právních úkonů, který je významný jen pro projednávanou věc. Dovolatelka sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, žádnou otázku zásadního právního významu však dovolacímu soudu k řešení nepředkládá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu bodu 10 písm. c) smluv o vkladových účtech a z něho vyplývajícího závěru o ukončení smluv nejpozději posledním dnem lhůty splatnosti vkladu ze strany banky, následujícím po uplynutí jednoho roku od podpisu smlouvy, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obch. zák.).
Tvrzenou nesprávností dalšího právního závěru o ukončení platnosti smluv na základě ujednání obsaženého v dodatku ke smlouvě o úvěru, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. opět obdobně R 48/2006).
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu