ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.550.2006.1
sp. zn. 29 Odo 550/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci návrhu M. p. a o. Č. r., na povolení změny zápisu B. p., státní podnik, do obchodního rejstříku, za účasti D. F., zastoupené Mgr. Z. J., advokátem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. A XXIX, o dovolání D. F. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2005, č. j. 5 Cmo 113/2005-427, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2005, č. j. 5 Cmo 113/2005-427 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. F 17178/2001/A XXIX/204/27-298, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. F 17178/2001/A XXIX/204/27-298, kterým tento soud rozhodl o výmazu D. F., ředitelky B. p., státního podniku (dále jen „státní podnik“) a zápisu dne zániku její funkce, do obchodního rejstříku.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že má shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo „skutkově osvědčeno“, že D. F., ředitelka státního podniku, byla listinou ze dne 12. září 2001 dnem 30. září 2001 odvolána z funkce. Jmenovaná nepopřela, že jí odvolání bylo řádně doručeno. Odvolání z funkce ředitelky nepodepsal, jak by podle ustanovení §12 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. (správně zák. č. 77/1997 Sb.) měl učinit, ministr p. a o. Č. r. Doc. Ing. J. G., ale jeho náměstkyně M. V. Učinila tak na základě listiny ze dne 29. září 1998 označené jako „zmocnění“, kterou podepsal ministr průmyslu a obchodu. V této listině M. V., jako svou náměstkyni zmocnil, aby ho „v plném rozsahu zastupovala a podepisovala dokumenty související s výkonem zakladatelských funkcí, včetně podepisování dekretů o jmenování a odvolání z funkce ředitelů státních podniků resortu M. p. a o.“.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem odvolatelky, že M. V. jako „zaměstnankyně ministerstva nemohla být zmocněna, nýbrž pověřena“. Každý právní úkon, tedy i „zmocnění“ je však třeba posuzovat nikoliv dle formy, ale podle jeho obsahu a obsahově tato listina není ničím jiným, než pověřením náměstkyně k úkonům na ní vymezeným.
Odvolací soud dále posuzoval, zda ustanovení §12 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. (správně zák. č. 77/1997 Sb.) umožňuje, aby ministr pověřil jmenováním a odvoláváním ředitelů státních podniků jinou osobu. Dospěl k závěru, že takový postup je možný, neboť jej ministrovi umožňuje ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb.
Proti usnesení odvolacího soudu podala D. F. dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení platnosti plné moci, resp. pověření jiného vedoucího zaměstnance ministrem ke jmenování a odvolání ředitele státního podniku.
Dovolatelka poukazuje na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění účinném ke dni 12. září 2001 (dále jen „zákon o státním podniku“), podle kterého ředitele státního podniku jmenuje a odvolává ministr, nebo vláda, v těch případech, kdy si toto právo vyhradí. Dále poukazuje na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném k témuž datu (dále jen „zákoník práce), podle kterého může jmenování a odvolání provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobou výlučně statutární orgán. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu. Z uvedených ustanovení dovolatelka dovozuje, že nebylo možné, aby ministr pověřil svou náměstkyni výkonem funkce jmenování a odvolání ředitele státního podniku a její odvolání bylo tedy neplatné. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může ministr pověřit vedoucího pracovníka ministerstva jmenováním a odvoláváním ředitelů státních podniků.
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona o státním podniku, jmenuje a odvolává ředitele státního podniku ministr, nebo vláda, v těch případech, kdy si toto právo vyhradí. (Přitom poznámka pod čarou k tomuto ustanovení odkazuje na ustanovení §27 odst. 4 zákoníku práce).
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., ve znění účinném ke dni 12. září 2001, může vedoucí organizační složky pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky.
Podle ustanovení §27 odst. 4 zákoníku práce platí, že jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
A konečně ustanovení §27 odst. 5 zákoníku práce určuje že vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců
a) v přímé řídící působnosti
1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba
za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec,
c) na ústředních orgánech.
Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.
K předestřené otázce zásadního právního významu dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že ministr může pověřit jmenováním a odvoláváním ředitelů státních podniků jiného vedoucího zaměstnance ministerstva, je nesprávný.
Možnost písemně pověřit jednáním pro určité právní úkony jiného vedoucího zaměstnance ministerstva sice výslovně zakládá ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., ve znění účinném ke dni 12. září 2001, pro jmenování a odvolávání ředitelů státních podniků však použití tohoto ustanovení vylučuje ustanovení §12 odst. 2 zákona o státním podniku, které je ve vztahu k ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. ustanovením speciálním. Podle tohoto ustanovení jmenuje a odvolává ředitele státního podniku ministr (nebo vláda v těch případech, kdy si toto právo vyhradí). Tato působnost je tedy výslovně svěřena ministrovi, jako členovi vlády, nikoli jako vedoucímu organizační složky státu ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. Tento závěr lze dovodit nejen z výslovného ustanovení zákona o tom, že ředitele státního podniku jmenuje a odvolává ministr (nikoli vedoucí organizační složky státu), ale i z toho, že zákon počítá s tím, že vláda v některých případech toto právo svému členovi – příslušnému ministrovi – odejme a rozhodne o jmenování či odvolání sama. V postavení člena vlády pak ministra podle ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. zastoupit nelze.
Argumentovat lze i tím, že může-li podle ustanovení §27 odst. 5 zákoníku práce, je-li zaměstnavatelem stát, provádět jmenování a odvolání osob ve vedoucích funkcích výlučně vedoucí organizační složky státu, přičemž nelze jejich jmenováním a odvoláním pověřit jinou osobu, uplatní se tento závěr tím spíše pro osobu vykonávající funkci statutárního orgánu státního podniku, která stojí mimo organizační složku státu.
Listinu, kterou byla D. F. odvolána z funkce tedy nepodepsala osoba oprávněná jí z funkce odvolat, z čehož plyne, že D. F. z funkce platně odvolána nebyla.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. června 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu