ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.59.2003.1
sp. zn. 29 Odo 59/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce B. B., n. p., B. B., N. C., B. B., E. N., zastoupeného Mgr. J. L., advokátem, proti žalované A. M., o zaplacení částky 77.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 136/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. října 2002, č. j. 15 Co 394/2002-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. 4 C 136/2002-45, ve znění opravného usnesení ze dne 16. července 2002, č. j. 4 C 136/2002-51, uložil žalované zaplatit žalobci částku 77.230,- Kč s osmiprocentním úrokem z prodlení od 21. prosince 1991 do zaplacení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti obsažené v nájemní smlouvě ze dne 17. února 2000 (dále též jen „nájemní smlouva“) a stíhané ujednáním o smluvní pokutě, kterou žalobci v požadované výši přiznal. Ve skutkové rovině vyšel soud z následujících zjištění:
1) Žalobce (jako pronajímatel) uzavřel se žalovanou (jako nájemkyní) dne 17. února 2000 nájemní smlouvu, v jejímž bodu 1) byl předmět nájmu specifikován jako výčepní zařízení a pult, který tvoří soubor částí uvedených a popsaných v předávacím protokolu, který je přílohou a nedílnou součástí smlouvy.
2) Pod bodem 6 nájemní smlouvy bylo dohodnuto, že zanikne-li smlouva odstoupením pronajímatele, je pronajímatel oprávněn uplatnit vůči nájemkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše odpovídá pořizovací hodnotě předmětu nájmu, tak jak je uvedena na předávacím protokolu, bez ohledu na zavinění nájemkyně.
3) Žádostí o umístění výčepního zařízení žalovaná požádala o umístění v žádosti označených součástí a tyto jí byly skutečně předány předávacím protokolem č. GO-135, ze dne 5. dubna 2000 (dále též jen „předávací protokol“), ve kterém je uvedena cena věcí 77.230,- Kč.
4) Listinou datovanou 15. května 2001 žalobce žalované oznámil, že odstupuje od nájemní smlouvy, jelikož od něj neodebrala pivo ve sjednaném minimálním množství.
5) Žalovaná potvrdila, že nedodržela výtočnost.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 3. října 2002, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud uzavřel, že jednou z obligatorních náležitostí nájemní smlouvy je vymezení jejího předmětu, přičemž v nájemní smlouvě je její předmět vymezen toliko obecně (jako „výčepní zařízení a pult“) a to, že jde o určité vymezení předmětu nájmu, netvrdí ani sám žalobce. Nájemní smlouva co do specifikace movitých věcí, jež mají být jejím předmětem, odkazuje na předávací protokol, ve kterém je „soubor částí“ tvořících výčepní zařízení a pult popsán. Po skutkové stránce pak není sporu o tom, že jediným takovým protokolem je předávací protokol sepsaný až 5. dubna 2000. Odkazuje-li smlouva co do svého předmětu na přílohy, které mají tvořit její součást, musí tyto přílohy existovat v době uzavření smlouvy, což se k 17. únoru 2000 nestalo. Předmět smlouvy tak nebyl smluvními stranami vymezen jednoznačně a nezaměnitelně, což způsobuje její neplatnost pro neurčitost dle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Z uvedeného důvodu je nedůvodný i žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty (za porušení povinností z nájemní smlouvy), jelikož z neplatné nájemní smlouvy žalobci nemohl takový nárok vzniknout.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci vůbec nevzal v úvahu 2 listinné důkazy (nazvané „Žádost o umístění výčepního zařízení B. B.“), sepsané 8. února 2000 (dále též jen „listiny“), tedy před uzavřením nájemní smlouvy. Oběma listinami provedl důkaz soud prvního stupně a z jejich určení pak jednoznačně plyne určení předmětu nájemní smlouvy. Odvolací soud rovněž nepřihlédl ke skutkové okolnosti prokazované před soudem prvního stupně, totiž, že sestava komponentů vymezená v listinách koresponduje obsahu předávacího protokolu. Z listin lze ve spojení s tímto předávacím protokolem mít za prokázané, že předmět nájemní smlouvy byl vymezen jednoznačně a nezaměnitelně.
Nesprávné právní posouzení věci tkví podle dovolatele zejména v nesprávné, respektive neúplné, aplikaci obecných i zvláštních právních předpisů na daný skutkový stav, což vedlo k nesprávnému závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy a případně též k tomu, že se soud nezabýval oddělitelností ujednání o smluvní pokutě od ostatních částí smlouvy.
Podle dovolatele, byť šlo o nájemní smlouvu spadající pod právní úpravu občanského zákoníku, je třeba aplikovat i některá ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) týkající se právních úkonů. Účastníci jsou totiž podnikateli a vztah založený smlouvou se týkal jejich podnikatelské činnosti.
Ohledně určení předmětu nájmu pak měla být aplikována i ustanovení obchodního zákoníku upravující výklad projevů vůle účastníků. Přitom dovolatel poukazuje na to, že vůlí stran bylo pronajmout určitý předmět nájmu specifikovaný dle požadavků žalované již 8. února 2000, že strany si zavedly praxi, jejíž podstatou bylo faktické dodání předmětu smlouvy až po uzavření smlouvy a že z následného chování žalované je zřejmé, že ohledně předmětu nájemní smlouvy neměla pochybnosti.
Výkladem lze tedy spolehlivě dovodit určitost předmětu nájemní smlouvy již ke dni jejího uzavření. Zákon nepředepisuje pro nájem movitých věcí písemnou formu smlouvy, takže absence předávacího protokolu v okamžiku uzavření smlouvy nezpůsobuje její neplatnost (předmět smlouvy existoval, smluvním stranám byl znám a dovolatel byl oprávněn tyto věci pronajmout). Přitom dovolatel uvádí, že nájemní smlouva je konsensuální kontrakt a je proto možné dohodnout si faktické předání předmětu nájmu až po uzavření smlouvy.
Vadný je podle dovolatele i názor, že smlouva je neplatná, jestliže co do vymezení předmětu odkazuje na listinu, která v době uzavření smlouvy neexistuje; aplikace ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. na takový skutkový stav podle dovolatele není správná. Otázku určitosti předmětu smlouvy totiž nelze takto striktně oddělit od dalších skutkových okolností, zvláště plyne-li z jiných důkazů, že náležitost právního úkonu co do jeho určitosti byla dodržena.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o neurčitosti nájemní smlouvy v jejím písemném vyhotovení, nemuselo to nutně způsobit neplatnost ujednání o smluvní pokutě, zejména když podle článku 7.2 nájemní smlouvy nezpůsobuje částečná neplatnost smlouvy její neplatnost jako celku. Vadou právního posouzení je tudíž i to, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda tvrzený důvod neplatnosti se vztahuje i na smluvní pokutu.
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. je podle dovolatele dán proto, že odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly najevo ze zmíněných listin a předávacího protokolu (tak jak byly popsány výše v rámci argumentace o existenci vady řízení).
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případu, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do nabídky smlouvy (včetně nabídky ujednání o smluvní pokutě), je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, to jest může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy).
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že zákon nevyžaduje pro uzavření smlouvy o nájmu movitých věcí písemnou formu; pro dohodu o smluvní pokutě však tento požadavek plyne z §544 odst. 2 obč. zák.
Byla-li ovšem taková nájemní smlouva písemně sjednána, musí být dodržen požadavek určitosti předmětu nájmu (musí v ní být dostatečně určitě konkretizována pronajatá movitá věc). Přitom není ani vyloučeno, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Není-li požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla povinná) sankce absolutní neplatnosti dle §37 odst. 1 obč. zák. O takovou situaci jde i tehdy, má-li být identifikace předmětu nájmu provedena v listině, jež měla být součástí nájemní smlouvy již při jejím uzavření, jež však byla (jako v posuzované věci) vyhotovena až s více než měsíčním zpožděním. Dovolateli lze jistě dát za pravdu v tom, že v souvislosti s chováním smluvních stran mohlo dojít k uzavření nájemní smlouvy konkludentní formou. Nicméně je zjevné, že projevily-li smluvní strany navenek vůli uzavřít nájemní smlouvu písemně (tím, že tak učinily a písemnou podobu nájemní smlouvy podepsaly 17. února 2000), daly současně najevo, že před podpisem nájemní smlouvy mezi nimi tento nájemní vztah neexistoval. Při neplatnosti písemné podoby nájemní smlouvy pro neurčitost předmětu nájmu pak nemohlo být k 17. únoru 2000 platné ani ujednání o smluvní pokutě k písemné nájemní smlouvě se vážící a její obsah tvořící. Vznikla-li v souvislosti s následným chováním stran (po okamžiku uzavření písemné nájemní smlouvy) nájemní smlouva konkludentně, nemohlo dojít (vzhledem k §544 odst. 2 obč. zák.) v téže formě k platné dohodě o smluvní pokutě (dohoda o smluvní pokutě, obsažená v neplatné písemné nájemní smlouvě, jež musela konkludentnímu vzniku nájemní smlouvy předcházet byla neplatná rovněž a konkludentním uzavřením nájemní smlouvy ke konvalidaci neplatného ujednání o smluvní pokutě nemohlo dojít).
Dovolateli lze (s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přisvědčit v tom, že smlouva o nájmu movitých věcí sjednaná mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti je obchodním závazkovým vztahem, na závěru o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě však tento argument ničeho nemění (výkladová pravidla právních úkonů nemohou ničeho změnit na faktu, že předmět nájmu v písemné smlouvě uzavřené v únoru byl konkretizován až listinou z dubna).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve svém výsledku správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledal ani námitky vážící se k dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., neboť obsah listin z 8. února 2000 není pro právní posouzení věci z hlediska rozvedených úvah významný.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se přitom nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhrad nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízením zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu