ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.64.2006.1
sp. zn. 29 Odo 64/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Z. G. T., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, o 16,330.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 29/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 9 Cmo 158/2004 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č. j. 37 Cm 29/2002 – 32, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 16,330.600,- Kč s příslušenstvím a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok I.) a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalovanou tvrzené odstoupení od smlouvy vychází z ujednání ve smlouvě o prodeji akcií uzavřené dne 28. února 1998 (správně 1997) mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (dále též jen „kupní smlouva“). Odstoupení od smlouvy a důsledky tohoto úkonu upravuje obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a tato úprava je dispozitivní a bylo tudíž zcela v možnostech účastníků smluvního vztahu ujednat si podmínky odstoupení odchylně od této úpravy, jak ostatně i učinili.
V kupní smlouvě bylo mimo jiné dohodnuto, jakým způsobem bude zaplacena kupní cena, a to tak, že kupující uhradil před podpisem smlouvy 10 % kupní ceny „jako záruku“ a zbývající část je povinen zaplatit do 90 dnů od podpisu kupní smlouvy s tím, že nebude-li zbývající část kupní ceny zaplacena ve lhůtě a výši uvedené v kupní smlouvě „dojde k podstatnému porušení smluvní povinnosti“. Pro tento případ bylo sjednáno právo prodávající (žalované) odstoupit od kupní smlouvy, a rovněž, že částka zaplacená kupující do výše záruky propadne ve prospěch prodávající. Uvedené ujednání bylo podle odvolacího soudu „zcela v možnostech“ účastníků smluvního vztahu.
Jestliže nastaly okolnosti předpokládané zmíněným smluvním ujednáním – pokračoval odvolací soud – tedy, že žalobkyně nezaplatila ve sjednané lhůtě zbývající část kupní ceny (což je mezi účastníky nesporné), pak „v důsledku tohoto opomenutí zanikla kupní smlouva“. Veškerá další jednání (případné dodatky tvrzené žalobkyní) byla již bez vlivu na existenci právního vztahu mezi účastníky. „Ten zanikl v důsledku jednání žalobkyně předvídaného kupní smlouvou jako důvodu odstoupení od smlouvy.“ Bez vlivu na obsah vztahu účastníků kupní smlouvy odvolací soud považoval rovněž stanovisko Ministerstva financí a vyjádření žalované ze dne 17. října 1997; to bylo dáno v době, kdy již právní vztah zanikl.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná důvodně získala částku do výše „záruky“ kupní ceny akcií dle kupní smlouvy a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá – ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly sdělení Ministerstva financí o pozastavení splatnosti kupní ceny „jako jeho rozhodnutí.“ K „pozastavení realizace přímého prodeje akcií“ přitom podle dovolatelky došlo na základě jednostranného právního úkonu právního předchůdce žalované.
Nesprávnost právního posouzení ukončení smluvního vztahu mezi ní a žalovanou spatřuje dovolatelka v chybném posouzení důsledků jednostranného právního úkonu Fondu národního majetku, kterým došlo k „pozastavení realizace přímého prodeje akcií“ pro možnost použití ustanovení §349 odst. 3 obch. zák. v projednávané věci. Zatímco odvolací soud dovodil, že marným uplynutím lhůty pro splnění závazku žalobkyně smlouva o prodeji akcií, kterou uzavřela s Fondem národního majetku, zanikla, dovolatelka zastává názor, že vzhledem k tomu, že Fond národního majetku rozhodl o „pozastavení realizace“ této smlouvy, čímž „došlo k zastavení běhu lhůty pro plnění“ a následně „ke změně podmínek realizace kontraktu“ nebylo možno ustanovení §349 odst. 3 obch. zák. použít a případné odstoupení od smlouvy „mělo být realizováno jednostranným, určitým, samostatným právním úkonem.“ Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V průběhu dovolacího řízení nabyl účinnosti zákon č. 178/2005 Sb., který s účinností od 1. ledna 2006 zrušil původně žalovaný Fond národního majetku s tím, že tímto dnem přešel veškerý majetek Fondu národního majetku a veškerá jeho práva a povinnosti na Českou republiku. Působnost Fondu národního majetku přešla k témuž dni na Ministerstvo financí, kterému také přísluší hospodaření s majetkem, který na stát z Fondu národního majetku přešel. Proto Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř., že v řízení bude na straně žalované pokračovat s Českou republikou – Ministerstvem financí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, týkající se důsledků tvrzeného jednostranného úkonu Fondu národního majetku o „pozastavení realizace přímého prodeje akcií“, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Výhrady dovolatelky zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění týkajících se toho, který orgán rozhodl o pozastavení realizace smlouvy o prodeji akcií, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání Nejvyšší soud odmítl, nemá na jejich náhradu právo a žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu