ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.641.2005.1
sp. zn. 29 Odo 641/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatele Ing. F. V., zastoupeného advokátem, proti odpůrci Mgr. J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 6,786.266,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 Cm 467/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 14 Cmo 157/2004 - 203, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2004, č. j. 12 Cm 467/2000 - 180, kterým tento soud zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal po odpůrci zaplacení částky 6,786.266,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 5. května 2000 do zaplacení, a kterým tento soud uložil navrhovateli povinnost zaplatit odpůrci na nákladech řízení 182.569,- Kč. Dále odvolací soud uložil navrhovateli povinnost zaplatit odpůrci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 82.129,- Kč.
Navrhovatel se domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že odpůrce nesplnil dohodu o vzájemném vypořádání závazků ze dne 6. května 1998 uzavřenou v souvislosti s převodem obchodních podílů navrhovatele ve společnosti O., s. r. o. a ve společnosti Z. f., spol. s r. o. na odpůrce (dále jen „dohoda“). Z dohody vyplynula povinnost odpůrce převést na navrhovatele věci z majetku společnosti O. s. r. o. a společnosti Z. f., spol. s r. o., což nesplnil. Navrhovateli údajně vznikla škoda ve výši 10,492.540,- Kč, od níž odečetl částku 3,706.274,- Kč jako svůj podíl na závazcích společnosti O. s. r. o. vůči Finančnímu úřadu v Č. K., vzniklých z doby „společného podnikání“ účastníků.
Ve vztahu k dohodě dospěl soud prvního stupně k závěru, že odkazuje na přílohu č. 1, která měla obsahovat seznam věcí a hodnot, jež měly být navrhovateli vydány. Podle zjištění soudu prvního stupně ale příloha „platně uzavřena nebyla“. Za zásadní však soud prvního stupně považoval „otázku subjektů, které smlouvu uzavíraly, a subjektu, jež měl být k plnění zavázán“. Smlouva byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami, k plnění však měly být zavázány společnost O. s. r. o. a společnost Z. f., spol. s r. o. Smlouva tedy zavazuje třetí osoby, nezúčastněné na smluvním ujednání. Soud prvního stupně proto uzavřel, že dohoda je neplatná, navrhovatel se tedy nemohl domáhat plnění z ní a neplatný úkon nemohl ve svém důsledku vyvolat porušení právní povinnosti jako předpoklad vzniku nároku na náhradu škody.
K odvolání navrhovatele odvolací soud přezkoumal závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že při úplatném převodu obchodního podílu je cena převodu stanovena dohodou mezi převodcem a nabyvatelem, přičemž se může lišit od výše vkladu převodce. V daném případě navrhovatel na odpůrce převedl obchodní podíl v každé z uvedených společností za cenu odpovídající výši jeho vkladu. Podle odvolacího soudu není vyloučeno, aby strany v souvislosti s uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřely dohodu o vypořádání převodce z majetku společnosti, v níž zůstává nabyvatel jediným společníkem a zároveň jednatelem. Šlo by o inominátní smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž by se k převodu věcí z vlastnictví společnosti mohl zavázat jedině statutární orgán této společnosti, která by tak musela být účastníkem této smlouvy. Smlouva musí být natolik určitá, aby odpovídala obecnému požadavku na platnost právního úkonu podle §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V daném případě tomu tak není.
Nad to odvolací soud provedl důkaz smlouvou o půjčce na 5,000.000,- Kč ze dne 6. května 1998, uzavřenou mezi navrhovatelem jako věřitelem a odpůrcem jako dlužníkem. Účastníci nezastírají, že šlo o fiktivní půjčku sloužící k zajištění závazků z dohody o vzájemném vypořádání. Obsahem dohody je závazek odpůrce vydat věci podle přílohy č. 1 (která ovšem podle zjištění soudu prvního stupně součástí smlouvy v době jejího uzavření nebyla), uzavřít s navrhovatelem nájemní smlouvu na provozovnu P. včetně zařízení, smlouvu o smlouvě budoucí o převodu vlastnického práva k této nemovitosti na navrhovatele, případně jím určenou právnickou osobu a dále uzavřít kupní smlouvy o prodeji nemovitostí specifikovaných v příloze 2 smlouvy.
Podle odvolacího soudu je určitost smlouvy předpokladem pro to, aby plnění z ní bylo vymahatelné. Odpůrce se v daném případě zavázal k něčemu, co nemůže plnit sám, ale co by mohl plnit za společnost jen jako její statutární orgán. V případě nesplnění závazku uzavřít nájemní smlouvu, smlouvu o smlouvě budoucí a kupní smlouvy na nemovitosti by nemohl navrhovatel žalovat na nahrazení projevu vůle uzavřít takové smlouvy odpůrce, nýbrž skutečného vlastníka věcí, tj. společnost, která ovšem nebyla účastníkem dohody. Předmět smluv (a to ani u smlouvy o smlouvě budoucí, pro niž platí §289 obch. zák.), které měly být uzavřeny, nebyl dostatečně určen. Neurčitost smlouvy má za následek její absolutní neplatnost, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti, aniž by to účastníci museli namítat. Uzavřená dohoda je podle §37 obč. zák. neurčitá, pokud jde o vymezení věcí a vymezení obsahu smluv, které mají být uzavřeny. Neplatnost přichází v úvahu i podle §39 obč. zák., neboť odpůrce jako fyzická osoba se zavazuje uzavřít smlouvy o věcech, které nejsou v jeho vlastnictví, přičemž nemůže převést více práv, než sám má.
Odvolací soud tak ve shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že neplatná dohoda nemohla ve svých důsledcích vyvolat porušení povinností z ní jako jednoho z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu ze závazkového vztahu. Pro úplnost dodal, že vznikla-li z neplatného právního úkonu druhému účastníkovi vztahu škoda, je dána odpovědnost za škodu jen za podmínek §268 obch. zák. Zde je neplatný úkon výsledkem projevu vůle obou účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Namítl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže dohodu o vypořádání vzájemných závazků neinterpretoval v souladu s vůlí jejích účastníků a v úzkém sepětí se smlouvami o převodu obchodních podílů ve společnostech O., s. r. o. a Z. F., spol. s r. o., které oba účastníci uzavřeli téhož dne. Tato vůle ve skutečnosti od počátku směřovala k tomu, aby uvedené smlouvy tvořily celek, tj. aby obchodní podíly byly převedeny právě za cenu smluvenou v dohodě, nikoliv za cenu formálně deklarovanou ve smlouvách o převodu obchodního podílu.
Dovolatel dovozuje, že dohodu nelze považovat za neplatnou pro nemožnost plnění, když upravuje práva a povinnosti k majetku třetích osob. Podle dovolatele v projednávané věci neplatí, že „specifikované věci a jiné hodnoty jsou (resp. v době uzavření dohody byly) mimo dispoziční oprávnění žalovaného“. Uvedené hodnoty sice náležely dvěma společnostem s ručením omezeným, ale „na základě společného jednání obou účastníků se jejich jediným společníkem a jednatelem stal žalovaný. Nebyl tedy přímým vlastníkem, ale při splnění stanovených náležitostí mohl těmito hodnotami disponovat bez vážnějších omezení v podstatě v rozsahu vlastnických práv“.
Dovolatel konečně napadá způsob, jímž odvolací soud aplikoval ustanovení §268 obch. zák. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy je přípustné, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatel ve svém podání výslovně neformuluje otázky zásadního právního významu v popsaném smyslu. Z dovolání je nicméně zřejmé, že zásadní právní význam spatřuje především v posouzení toho, zda byla dohoda uzavřená mezi účastníky neplatná pro neurčitost. Dále v posouzení, zda může jediný jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným platně převzít vlastním jménem závazek, který nemůže plnit sám, ale pouze jako statutární orgán společnosti. A konečně dovolatel považuje aplikaci ustanovení §268 obch. zák. odvolacím soudem za rozpornou s hmotným právem.
K tomu dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí především na tom, že dohoda uzavřená mezi účastníky byla neplatná, a to jednak pro svoji neurčitost, jednak proto, že se žalovaný zavázal k něčemu, co nemůže plnit sám, ale jen jako statutární orgán společnosti jejím jménem. Přitom uzavřel, že sice není vyloučeno, aby se vypořádání byť části ceny za převod obchodního podílu realizovalo z majetku či k tíži majetku společnosti, v níž zůstává nabyvatel obchodního podílu jediným společníkem a jednatelem, účastníkem takové smlouvy by však musela být sama společnost, nikoli její jednatel.
Dovolací soud uzavřel, že s názorem odvolacího soudu, podle něhož není vyloučeno, aby se vypořádání byť části ceny za převod obchodního podílu realizovalo z majetku či k tíži majetku společnosti, v níž zůstává nabyvatel obchodního podílu jediným společníkem a jednatelem, nelze souhlasit. Taková dohoda by se příčila zásadám, ze kterých vychází právní úprava společnosti s ručením omezeným, zejména axiomu majetkové autonomie společnosti s ručením omezeným, jenž se projevuje v důsledném oddělení majetku společnosti a jejích společníků. Tato zásada se promítla mj. v úpravě zákazu finanční asistence společnosti při nabývání vlastních obchodních podílů. Podle ustanovení §161e obch. zák., které se od 1. ledna 2001 použije na společnost s ručením omezeným (viz odkaz obsažený v §120 odst. 2 obch. zák.), nesmí společnost s ručením omezeným poskytovat půjčky ani úvěry pro účely nabytí jejích obchodních podílů ani úvěry nebo půjčky poskytnuté na tyto účely nebo jiné závazky související s nabýváním jejích obchodních podílů zajišťovat. Výkladem a minori ad maius je nutno uzavřít, že tím méně lze připustit, aby společnost s ručením omezeným v jakékoliv formě (včetně nepeněžitého plnění) hradila úplatu za převod obchodního podílu na jejího společníka z vlastního majetku či na úkor tohoto majetku. Z uvedeného plyne, že dokonce ani tehdy, pokud by účastníky dohody byly samy společnosti O. s. r. o. a Z. f., spol. s r. o., nemohl by odpůrce jménem těchto společností dohodu platně uzavřít. Tím méně ji mohl platně uzavřít vlastním jménem. Pokud pak dovolatel tvrdí, že určitost dohody je třeba posuzovat ve vazbě na smlouvy o převodu obchodních podílů v uvedených společnostech, neboť jejím účelem bylo vypořádat cenu obchodních podílů jinak, než bylo uvedeno ve smlouvách o převodech obchodních podílů, lze k tomu jen konstatovat, že i pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné z toho dovodit platnost dohody, ale pouze uzavřít, že smlouvy o převodu obchodního podílu byly zastřeným úkonem ve smyslu ustanovení §41a odst. 2 obč. zák. se všemi důsledky z toho plynoucími (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005).
K závěrům odvolacího soudu týkajícím se aplikace ustanovení §268 obch. zák. ohledně odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu, dovolací soud uzavřel, že odvolací soud učinil tyto závěry, jak výslovně uvedl, jen „pro úplnost“, nad rámec skutkových tvrzení navrhovatele, přičemž konstatoval, že „takovou škodu žalobce ani nepožaduje“. Lze sice souhlasit s tvrzením navrhovatele, že není nutné, aby subsumoval uplatněný nárok pod příslušné ustanovení právního předpisu, nezbytné ale je, aby tvrdil skutečnosti, potřebné k posouzení uplatněného nároku jako nároku podle §268 obch. zák., tedy aby tvrdil, že neplatnost dohody způsobil (popřípadě spolupůsobil) odpůrce, přičemž navrhovatel o neplatnosti dohody nevěděl. Nic takového ale dovolatel ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím netvrdil, naopak tvrdil, že dohoda je platná, a domáhal se náhrady škody vzniklé v důsledku nesplnění závazků z ní. K tvrzení o případném spolupůsobení či převážném způsobení neplatnosti dohody odpůrcem se uchýlil až v dovolacím řízení, a to na základě (vzhledem ke skutkovým tvrzením navrhovatele nadbytečného) závěru odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §268 obch. zák. na projednávanou věc. K takovým tvrzením však dovolací soud při posuzování správnosti závěrů odvolacího soudu přihlížet nemůže.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se o sporech z právních vztahů mezi společníky obchodní společnosti, které se týkají účasti ve společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, tj. podle ustanovení §18 odst. 1 poslední věta vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a odpůrci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2007
JUDr. Ivana Štenglová , v.r.
předsedkyně senátu