ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.642.2005.1
sp. zn. 29 Odo 642/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Bytového družstva Ž., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 57/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 11 Cmo 93/2004-139, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti bodu I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 11 Cmo 93/2004-139 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118, se zrušují ve výroku o věci samé a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č. j. 9 Cm 57/97-148, se zrušuje v plném rozsahu a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. července 2003, č. j. 9 Cm 57/97-118, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 7. června 1994 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí třetí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci. První rozsudek (ze dne 9. dubna 1999, č. j. 9 Cm 57/97 - 36), jímž soud (tehdy Krajský obchodní soud v Praze) zamítl požadavek na zaplacení částky 8,331.048,96 Kč s příslušenstvím, odůvodněný co do částky 8 miliónů Kč stejně, jako nyní uplatňovaných 100.000,- Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Praze zrušil k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. prosince 2000, č. j. 10 Cmo 276/99 - 51 a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Druhý rozsudek (ze dne 11. prosince 2001, č. j. 9 Cm 57/97-87), jímž soud zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 6,083.000,- Kč a zamítl požadavek na zaplacení částky 2,152.406,31 Kč s příslušenstvím, odůvodněný co do částky 1.917.000,- Kč stejně, jako nyní uplatňovaných 100.000,- Kč s příslušenstvím, nabyl z velké části právní moci, když Vrchní soud v Praze jej k odvolání žalobce zrušil (usnesením ze dne 26. března 2003, č. j. 11 Cmo 220/2002-108) v odvoláním napadeném rozsahu, tedy jen co do zamítavého výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a věc potud vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek ze dne 15. července 2003 odůvodnil soud - cituje především ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) - tím, že žalobce se domáhá nároku (náhrady tržní hodnoty nebytových prostor v domě, který k 7. červnu 1994 přešel bez náhrady z vlastnictví žalobce do vlastnictví žalovaného, jenž k uvedenému dni vznikl vyčleněním ze žalobce), který zákon o vlastnictví bytů neupravuje. Ke vzájemnému vypořádání účastníků, předpokládanému dle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, podle soudu v celém rozsahu nedošlo, neboť žalobce se tohoto nároku nikdy nedomáhal a soud se proto takovým nárokem ani nezabýval. Soud neměl označené ustanovení ani za rozporné s ústavním pořádkem České republiky.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 7. září 2004 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud měl skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, dodávaje, že je sporné zda lze s úspěchem požadovat náhradu za lukrativní nebytové prostory, nacházející se v domě vyčleněného družstva. Podle převažujícího názoru v praxi i v teoretické oblasti (jejž odvolací soud sdílí) se v případě vyčlenění původně samostatného družstva jeví vhodným, aby si toto družstvo s sebou odneslo veškerý původně vnesený majetek bez jakékoli další kompenzace. Přitom se vychází z původní teze, že vyčlenění nemá za cíl dělení majetku, nýbrž odstranění důsledků dřívějších rozhodnutí o násilném slučování družstev.
V dané věci však podle odvolacího soudu jde pouze o náhradu za nebytové prostory, nikoli o řádné vypořádání majetku, práv a povinností mezi původním a vyčleňovaným družstvem podle §29 zákona o vlastnictví bytů. Takový požadavek však nemůže být předmětem samostatného řízení, jelikož neplyne ze zákona o vlastnictví bytů ani z jiného právního předpisu. Ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů ani odvolací soud nepovažuje za rozporné s ústavním pořádkem, s článkem 1 dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“) ani s judikáty Evropského soudu pro lidská práva, a to právě se zřetelem ke shora řečenému. V souvislosti s tím nelze uvažovat ani o vyvlastnění majetku „mateřského“ družstva, k čemuž chybí i akt vyvlastnění.
V řízení bylo naopak zjištěno, že nebytové prostory převzal žalobce bezúplatně od Stavebního bytového družstva A. (předchůdce dnešního žalovaného), přičemž družstvo A. bylo v roce 1974 „včleněno“ do Bytového družstva Ž. (což nebylo v řízení zpochybněno). Na výstavbě nebytových prostor se žalobce vlastními finančními prostředky nepodílel (byly vybudovány za pomoci státního příspěvku). Za této situace proto shledal odvolací soud názor soudu prvního stupně, že by bylo naopak v rozporu s ústavním pořádkem náhradu za nebytové prostory žalobci přiznat, správným.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v podstatě nezabýval jeho odvolacími důvody a názor odvolacího soudu že „uplatněný nárok by mohl být předmětem posouzení jen v řízení o vypořádání“ má jednak za „zcela nepravdivý“ (poukazuje na to, že nárok byl uplatněn v rámci sporu o vypořádání již v roce 1996), jednak za sporný (podle dovolatele není vůbec jasné, jak má „řízení o vypořádání“ vypadat, respektive podle jakého předpisu mají strany postupovat.
Dále dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu, že při posuzování majetkových otázek spojených s vyčleněním „se vychází z původní teze, že vyčlenění nemá za cíl dělení majetku, nýbrž odstranění důsledků dřívějších rozhodnutí o násilném slučování družstev“. Potud dovolatel uvádí, že takové tvrzení ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů neobsahuje a svým obecným charakterem patří do obchodního zákoníku, neboť ve skutečnosti o dělení majetku, respektive družstva, jde.
Argumentace nápravou stavu, k němuž došlo dřívějším slučováním, byla užita při odůvodnění ustanovení §49 zákona č. 176/1990 Sb. pro všechny typy družstev, kde ovšem bylo (na rozdíl od §29 zákona o vlastnictví bytů) stanoveno, že vyčlenění lze aplikovat pouze za podmínky, že členové vyčleňované organizační jednotky se stali členy družstva na základě sloučení družstva původního a stávajícího. Dovolatel proto usuzuje, že v tomto ohledu použil odvolací soud argumentaci jdoucí nad rámec ustanovení zákona (což je dle Ústavního soudu nepřípustné).
Z tohoto nesprávného právního posouzení - pokračuje dovolatel - plyne též „nesprávnost a právně nezdůvodněné“ tvrzení soudu, že „podle převažujícího názoru v praxi i v teoretické oblasti v případě vyčlenění původně samostatného družstva se jeví vhodným, aby si toto družstvo s sebou odneslo veškerý původně vnesený majetek bez jakékoli další kompenzace“. Dovolateli nejsou takové názory v teoretické oblasti známy, jsou mu však známy názory zcela opačné (potud dovolatel odkazuje např. na „komentář k zákonu o vlastnictví bytů, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2002, str. 253 a násl.).
Nesprávnost zde však je - uvádí dovolatel - i z hlediska údajně zjištěných skutečností. K převodu vlastnictví budovy včetně členů totiž došlo na základě smlouvy ze dne 12. prosince 1974 uzavřené mezi S. a. A., které bylo sloučeno s S. stavebních závodů (nikoli s dovolatelem).
Dovolatel také poukazuje na to, že podle odvolacího soudu „vypořádání je vzájemné“, v době, kdy strany prováděly vypořádání a podávaly žaloby (tj. v roce 1994 respektive 1995), ale ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů neobsahovalo požadavek vzájemnosti vypořádání. K doplnění tohoto ustanovení došlo až zákonem č. 103/2000 Sb., s účinností od 1. července 2000. Jak ovšem plyne z popisu vedení sporů, obě strany již požadavek vzájemnosti při vypořádání uplatnily, a to přímo v podaných žalobách.
Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že nebytové prostory v budově nebyly financovány z prostředků členů, kteří se na výstavbě podíleli (pracovně a finančními podíly, pokud šlo o byty), nýbrž ze sdružených prostředků s firmou P. a ze státní dotace. Z rozsudku soudu prvního stupně také vyplývá, že rozhodnutí o příspěvku. P. vydal ONV v Praze 3 až 10. března 1981, zatímco objekt byl převeden do dovolatelova vlastnictví již 12. prosince 1974.
K tvrzení obsaženému v rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého nebylo prokázáno, že „členům bytového družstva A. bylo poskytnuto nějaké vyrovnání či poskytnuta nějaká náhrada za majetek, který byl převeden na žalobce na základě smlouvy z 12. prosince 1974“, dovolatel podotýká, že šlo o majetek družstva, nikoli o majetek jeho členů. Majetek členů byl obsažen v hodnotě bytů a společných částí (tedy v tom, co financovali) a příspěvky od státu a sdružené prostředky jim ani nemohly a nesměly být vráceny, neboť byly účelově určeny. Potud dovolatel zdůrazňuje, že požaduje pouze náhradu za nebytové prostory, nikoli za byty.
Dovolatel též nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou „náhrady za jeho vyvlastněný majetek“ (uvedl jen, že ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů nepovažuje za rozporné s ústavním pořádkem České republiky). Dovolatel má za to, že úprava obsažená v označeném ustanovení, jak ji vyložily soudy nižších stupňů, je v rozporu se základními dokumenty ústavního pořádku. Dle dovolatele odvolací soud nehodnotil, že v roce 1974 byl majetek převeden na dovolatele smluvně, aniž došlo ke sloučení družstev, že se tak stalo platnou právní formou (smlouvou) a nastaly též důsledky vydržení, že majetek (hodnota nebytových prostor) byl v účetnictví dovolatele veden samostatně (neboť byl při výstavbě financován z jiných zdrojů, než z členských podílů) a že šlo o převod majetku ve vlastnictví družstva, nikoliv o převod majetku ve vlastnictví jeho členů. V důsledku toho odvolací soud zejména odmítl názor o nutnosti aplikovat článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“).
Dovolatel v této souvislosti upozorňuje na nálezy Ústavního soudu publikované pod. čísly 280/1996 Sb. a 278/2004 Sb. zabývající se výkladem článku 11 odst. 4 Listiny a článku 1 dodatkového protokolu číslo 1 k Úmluvě. Jelikož ustanovení článku 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů pouze stanoví, že „přechází vlastnictví budovy či domu“ aniž určuje, že přechod je bezplatný, je dle dovolatele nutné aplikovat ustanovení článku 11 odst. 4 Listiny alespoň v tom, že takové vyvlastnění je možné pouze za náhradu.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil.
Dovolatel svou argumentaci výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska však jde s výjimkou popsanou níže - o kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že dovolatelem uplatňovaný nárok podle ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů neexistuje; toto ustanovení naopak jednoznačně určuje, že v případě vyčlenění družstva, nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví domu, v němž rozhodli nájemci o vyčlenění. S přechodem vlastnictví k domu přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se tohoto domu (tento nárok žalovaného dovolatel po celou dobu řízení popíral).
Otázka vlastnictví předmětné budovy - pokračuje žalovaný - byla jednoznačně vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 10 Cmo 276/99 61, a to tak, že žalovaný, který vznikl vyčleněním podle §29 zákona o vlastnictví bytů k 7. červnu 1994, je vlastníkem budovy ve smyslu §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Přes vyjasnění této otázky nedošlo mezi stranami k žádnému vývoji a dovolatel po celou dobu trval na náhradě za hodnotu nebytových prostor. Žalovaný uvádí, že jelikož k přechodu vlastnictví došlo ze zákona, nešlo o vyvlastnění ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, proto také neobstojí požadavek, aby žalovaný byl povinen uhradit hodnotu nebytových prostor v budově.
Zákon o vlastnictví bytů podle žalovaného předpokládá, že mezi dosavadním a novým družstvem dojde k vypořádání majetku, práv a povinností, které přecházejí z dosavadního na nové družstvo. Nedojde-li k jiné dohodě, vedle přechodu vlastnictví k budově a přechodu souhrnu majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se budovy se provede vypořádání v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Pro stanovení vypořádacího podílu je rozhodný stav čistého obchodního jmění družstva podle účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění a ke vzniku nového družstva. K takovému vypořádání však nedošlo, jelikož se účastníci neshodli na roční účetní závěrce. Podle žalovaného žádný z účastníků nepodal žalobu za účelem provedení vypořádání majetku, práv a povinností mezi dosavadním a vyčleněným družstvem.
Žalovaný má za to, že odvolací soud správně přihlédl k tomu, jaký byl smysl vyčlenění družstva, totiž náprava stavu, k němuž došlo v roce 1974 a který pro členy družstva vznikl nedobrovolným slučováním družstev. Získal-li dovolatel v roce 1974 budovu bezúplatným převodem od členů žalovaného, bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaný byl nyní nucen zaplatit dovolateli náhradu za nebytové prostory v této budově, vybudované předtím, než budovu nabyl dovolatel.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V rozsahu, v němž dovolatel výslovně podal dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně, není dána funkční příslušnost soudu k projednání dovolání; Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu řízení o „dovolání“ zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. (srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. co do výkladu ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů v otázce vzájemného vypořádání původního a vyčleňovaného družstva, dovolacím soudem dosud neřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází (účinné uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. je v případě takto založeného dovolacího přezkumu vyloučeno).
Nejvyšší soud se proto dále nezabýval kritikou správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů obsaženou v dovolání, neboť dovolací důvod, jehož prostřednictvím by bylo možné tyto námitky prověřit, dovolatel nemá k dispozici.
Podle ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (jež je i stávajícím zněním zákona), nájemci nebo vlastníci bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo v budovách, popřípadě v domě nebo domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. Pro platnost rozhodnutí je třeba písemného souhlasu dvoutřetinové většiny všech těchto členů družstva v každé budově, popřípadě domě. Rozhodnutí musí být písemně oznámeno představenstvu družstva. Rozhodnutí lze přijmout nejpozději do 31. prosince 1996. Rozhodnutí nepodléhá schválení členskou schůzí dosavadního družstva (odstavec 1). Pro vznik družstva a pro členství v něm jinak platí ustanovení obchodního zákoníku s tím, že členství v dosavadním družstvu se vznikem nového družstva přechází na toto družstvo. Rozhodnutím podle odstavce 1 se dosavadní družstvo nezrušuje (odstavec 2). Mezi dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo, přičemž se vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích. Nedojde-li k jiné dohodě, přecházejí na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odstavci 1. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů. Vypořádání se provede v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Nárok na vypořádání je splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění a vzniku nového družstva (odstavec 3). Ustanovení odstavců 1 až 3 se nepoužijí, pokud nedojde ke vzniku nového družstva do 1. července 2000 (odstavec 4).
Dovolateli lze přisvědčit, poukazuje-li na to, že doplnění §29 odst. 3 věty první zákona o vlastnictví bytů (o slova „přičemž se vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích“), z jehož textu vyšel odvolací soud, bylo provedeno (stejně jako text odstavce čtvrtého) až s účinností od 1. července 2000, novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. Z pohledu projednávané věci však tato skutečnost není pro výsledek dovolacího řízení významná. Žalovaný vznikl vyčleněním ze žalobce již 7. června 1994 (v době, kdy zákon o vlastnictví bytů platil v původním nenovelizovaném znění), takže omezení konstruované §29 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů se neprosadí a k povaze změn promítnutých v textu §29 odst. 3 věty první zákona o vlastnictví bytů se i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 103/2000 Sb. vyslovila (k bodům 27 až 29 novely) tak, že:
„V souvislosti s časově omezenou platností možnosti vyčlenění a vzniku družstva podle §29 do 31. prosince 1996, je třeba řešit postup v případech, kdy dosud nedošlo k vypořádání majetkových práv mezi původním a vyčleněným družstvem. Současně se navrhuje doplnit odstavec 3 tak, že se jedná o vzájemné vypořádání mezi současným družstvem a vyčleněným družstvem s tím, že pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích. Tato změna odráží potřebu zpřesnit způsob vzájemného vypořádání obou družstev, což z dosavadního textu nebylo patrné. Obdobně byl zpřesněn termín vzájemného vypořádání.“
Při absenci zvláštního přechodného ustanovení se - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným Ústavním soudem (srov. např. nález jeho pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) - uplatní při úvaze o aplikaci §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v doplněném znění princip nepravé retroaktivity, což znamená, že podle uvedeného ustanovení má být postupováno (jak to ostatně předjímá i citovaná důvodová zpráva) všude tam, kde k vypořádání majetkových práv mezi původním a vyčleněným družstvem dosud nedošlo. To, že k takovému vypořádání dosud nedošlo ani mezi účastníky, nezpochybňuje ani dovolatel, takže kritika, které podrobuje napadené rozhodnutí pro aplikaci §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v novelizovaném znění, není důvodná.
K dovolatelem namítané neústavnosti úpravy obsažené v ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (a kritice opačného závěru odvolacího soudu) Nejvyšší soud uvádí, že ani on nepovažuje označené ustanovení za rozporné s ústavním pořádkem České republiky. Tento svůj závěr Nejvyšší soud opírá o judikaturu Ústavního soudu, který se k této vyslovil shodně v typově obdobné věci.
Jde o usnesení ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 762/2002 (na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje), v němž Ústavní soud uvedl, že podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným obecnými soudy, a sice, že na vyčleněné družstvo přechází dle §29 zákona o vlastnictví bytů vlastnické právo k budově jako celku, tedy nejen k bytovým, ale i k nebytovým prostorům, pokud se tyto v budově nacházejí.
Ke stěžovatelově argumentaci, že obecné soudy nerespektovaly jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek, Ústavní soud uvedl, že interpretace ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, jak byla provedena obecnými soudy, sice může pro stěžovatele ve svých důsledcích znamenat nucené odnětí vlastnického práva, neboť nelze vyloučit, že takto připadne vyčleněnému družstvu větší podíl z majetku stěžovatele, než by mu s ohledem na členské podíly jinak náležel, nicméně nelze mít za to, že by šlo o zásah neoprávněný.
Dále Ústavní soud připomněl, že se již v minulosti vyjádřil k podmínkám, za kterých je možné zbavit osobu vlastnického práva (článek 11 odst. 4 Listiny), přičemž akcentoval nutnost poskytnout z hlediska ústavní konformity za takový akt přiměřenou náhradu, a že tento požadavek byl v jím posuzované věci dostatečně naplněn, jelikož stěžovateli stále náleží možnost domoci se této náhrady v rámci vypořádání majetku, práv a povinností mezi oběma družstvy, jak to předvídá §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
Za tohoto stavu věci - uzavřel Ústavní soud - tedy nelze usuzovat na to, že by stěžovateli byla odepřena přiměřená náhrada za odnětí vlastnického práva, potažmo, že by se napadená rozhodnutí obecných soudů projevila v právní sféře stěžovatele v podobě neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
Jinak řečeno, z pohledu závěrů formulovaných Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí úprava obsažená v §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů neústavní není, přičemž také tehdy, přecházejí-li jako součást budovy nebytové prostory, se právo na náhradu realizuje prostřednictvím institutu vypořádání majetku, práv a povinností mezi oběma družstvy provedeného podle ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
Závěr odvolacího soudu, že jiná náhrada za nebytové prostory, které žalovaný coby družstvo vyčleněné z dovolatele nabyl jako součást budovy podle §29 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, než ta, která je jako institut vzájemného vypořádání upravena v §29 odst. 3 větě první a (co do způsobu provedení vypořádání a jeho splatnosti) ve větě čtvrté a páté zákona o vlastnictví bytů, dovolateli nepřísluší, je tudíž správný.
Zabývat se tím, jaký účel byl konkrétně úpravou promítnutou v textu §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů sledován, pokládá Nejvyšší soud při shora formulovaných závěrech již za nadbytečné.
Dovolání je přesto důvodné. Dovolatel má totiž pravdu, namítá-li, že požadavek na vzájemné vypořádání v řízení uplatněn byl a závěr soudů nižších stupňů, že dovolatel se nedomáhá vypořádání podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, nýbrž uplatňuje nárok stojící mimo zákonnou úpravu, nemá oporu v obsahu spisu.
Pro posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je podřaditelný úpravě vypořádání podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (které podle soudů provedeno nebylo), není významné, že dovolatel při výpočtu uvedené částky volí způsob, který neodpovídá textu §29 odst. 3 věty čtvrté zákona o vlastnictví bytů, ani to, že se případně nezmiňuje o jiném majetku či o jiných právech a povinnostech, jež by do vypořádání mohla či měla být zahrnuta. Je logické, že pokud se původní a vyčleňované družstvo na vzájemném vypořádání majetku, práv a povinností nedohodnou, může se požadavek na toto vypořádání uplatněný u soudu typově projevit právě formou žaloby o zaplacení konkrétní peněžité částky, jež je projevem představy družstva, které žalobu podává, o tom, co by mu druhé družstvo mělo jako žalovaný z titulu vypořádání zaplatit. To, zda je tato představa správná (a žaloba zčásti či zcela důvodná) by mělo být zodpovězeno v rozhodnutí soudu o takové žalobě.
O tom, že jde o nárok z titulu vypořádání, byl ostatně ve zrušovacím usnesení ze dne 26. března 2003 přesvědčen i odvolací soud (srov. stranu 3 odst. 4 odůvodnění) a důvod proč tento názor posléze změnil, není z dovoláním napadeného rozhodnutí zřejmý.
Bylo tedy věcí soudů, aby za použití postupů předpokládaných v ustanovení §118a o. s. ř. vedly účastníky, zejména pak žalobce, k doplnění odpovídajících tvrzení a k předložení na ně navazujících důkazů, na jejich základě budou moci uzavřít, zda požadovanou částku lze (případně v jakém rozsahu) přiznal žalobci k tíži žalovaného z titulu vypořádání předpokládaného ustanovením §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a provedeného způsobem předepsaným ve větě čtvrté označeného ustanovení. Důvod zamítnout žalobu s poukazem na to, že o nárok z titulu vypořádání dle uvedeného ustanovení nejde, dán nebyl.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil ve výroku o věci samé nejen napadené rozhodnutí, nýbrž (jelikož je nesprávné ze stejných důvodů) v témže rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně. S přihlédnutím k tomu, že o nákladech řízení v mezidobí (poté, co odvolací soud napadeným rozhodnutím v tomto rozsahu jeho rozsudek zrušil a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení) znovu rozhodl soud prvního stupně (usnesením ze dne 2. prosince 2004, č. j. 9 Cm 57/97-148), zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení, jež obsahovalo pouze výrok závislý na výrocích zrušovaných tímto rozhodnutím (srov. §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Věc pak Nejvyšší soud ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář.
předseda senátu