ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.773.2005.1
sp. zn. 29 Odo 773/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce v D., proti žalované P. H., o zaplacení částky 104.039,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 159/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 785/2004-24, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 11 Co 785/2004-24 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. září 2004, č. j. 6 C 159/2004-16 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 6 C 159/2004-16, Okresní soud v Domažlicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Česká republika) domáhala po žalované (dřívější úpadkyni) zaplacení částky 104.039,- Kč s příslušenstvím (dvouprocentním úrokem z prodlení od 18. března 2004 do zaplacení). Soud prvního stupně - cituje ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů - poukázal na to, že konkurs na majetek žalované byl zrušen podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), takže vyplacené finanční prostředky nelze po zaměstnavateli žádat zpět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že z ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb. neplyne právo žalobkyně domáhat se při zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV vrácení vyplacených finančních prostředků. Uvedená situace - pokračoval odvolací soud - je sice z hlediska výsledku stejná, respektive obdobná, jako v případě uvedeném v ustanovení §12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb., odvolací soud se nicméně nedomnívá, že jde o opomenutí v zákonné dikci ustanovení §12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb., usměrnitelné výkladem (s poukazem na účel zákona). Podle odvolacího soudu šlo naopak o záměr zákonodárce.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc (posuzováno podle obsahu), že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení §12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 118/2000 Sb. Oproti odvolacímu soudu usuzuje, že jde o opomenutí zákonodárce v zákonné dikci označeného ustanovení, takže jsou splněny hmotněprávní podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno. Dovolatelka klade důraz na to, že účelem zákona č. 118/2000 Sb. je uspokojení splatných mzdových nároků, které zaměstnancům nevyplatil jejich zaměstnavatel, ocitnuvší se v platební neschopnosti. Tento účel dovolatelka naplnila; zákon však současně předpokládá, že při zastavení nebo zrušení konkursního řízení je zaměstnavatel povinen do 3 týdnů od právní moci takového rozhodnutí vrátit státem vynaloženou částku poskytnutou na splacení pohledávek zaměstnanců. I když ustanovení §12 zákona č. 118/2000 Sb. přímo nepočítá s možností vymáhat na zaměstnavateli vyplacenou částku při zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, dovolatelka je přesvědčena, že zákonodárce předpokládal (nebo alespoň měl předpokládat) návratnost vynaložených prostředků i za situace, kdy dojde ke zrušení konkursu podle posledně označeného ustanovení. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, zda se stát může domáhat po zaměstnavateli vrácení částek, které za něj vyplatil podle zákona č. 118/2000 Sb. jeho zaměstnancům, i v případě, že konkurs na majetek zaměstnavatele byl zrušen podle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV; jde totiž o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a vzhledem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především následující skutkové závěry:
1) Poté, co byl na žalovanou dne 20. února 2001 podán návrh na prohlášení konkursu, vyplatila dovolatelka zaměstnancům žalované na jejich mzdových nárocích celkem 114.629, Kč, z čehož jí na dani z příjmu bylo vráceno 10.590,- Kč.
2) Usnesením ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 26 K 10/2001, Krajský soud v Plzni zrušil konkurs na majetek žalované (prohlášený 20. května 2003) podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV.
3) Žalovaná přes upozornění částku, vyplacenou jejím zaměstnancům, žalobkyni neuhradila.
Podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., na úřad práce přechází do výše vyplacených peněžních prostředků (§8 a §9) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, přihlásí úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v konkursním řízení.
Dle ustanovení §12 zákona č. 118/2000 Sb., zaměstnavatel je povinen uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona, včetně úroků z prodlení a částky odpovídající srážkám a odvodům, které úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, do 3 týdnů od nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým a/ byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut z jiných důvodů než pro nedostatek majetku, b/ došlo k zastavení konkursního řízení, c/ byl zrušen konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání (odstavec 1). Povinnost vrátit finanční prostředky v případech uvedených v odstavci 1 písm. c/ vzniká zaměstnavateli tehdy, pokud ke zrušení konkursu došlo proto, že a/ bylo soudem zjištěno, že nejsou předpoklady pro vyhlášení konkursu, b/ všichni věřitelé a správce souhlasili s návrhem úpadce na zrušení konkursu (odstavec 2). Úřad práce oznámí bez zbytečného odkladu zaměstnavateli, kterým zaměstnancům a v jaké výši mzdové nároky uspokojil (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení jak v době vyplacení peněžních prostředků zaměstnancům žalované (rok 2001), tak ke dni zrušení konkursu (28. ledna 2004) i v době vydání napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném k 28. lednu 2004), soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§27 odst. 6 ZKV).
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že právo na zaplacení částky (pohledávka), kterou na mzdových nárocích vyplatila zaměstnancům žalované, která se nacházela v platební neschopnosti, dovolatelce vůči žalované vzniklo již vyplacením těchto prostředků (srov. k tomu ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., které v daném ohledu zakládá zákonnou cesi nahrazených mzdových nároků na stát).
Jelikož samotným zrušením konkursu (lhostejno z jakého důvodu) nezaniká žádná z dosud neuhrazených pohledávek dlužníkových věřitelů (včetně případné pohledávky státu přihlášené do konkursu v souladu s ustanovením §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. a ustanovením §20 a násl. ZKV), může ustanovení §12 zákona č. 118/2000 Sb. mít jediný smysl a to ten, určit v závislosti na výsledku a důvodu ukončení konkursního řízení, zda zaměstnavatel je i po skočení konkursního řízení k k úhradě takového závazku povinen.
Jinak řečeno, ačkoli je ustanovení §12 zákona č. 118/2000 Sb. konstruováno jako výčet případů, kdy je zaměstnavatel povinen částku za něj uhrazenou státu zaplatit, jeho podstata tkví v nevyslovené tezi, že nebude-li pohledávka vzniklá státu úhradou mzdových nároků zaměstnanců za zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, uhrazena v průběhu konkursu, do nějž musí být (jako pracovní nárok) přihlášena (srov. opět §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb.), pak po řádném průběhu konkursu (jenž by měl zásadně skončit - v intencích §44 odst. 1 písm. b/ ZKV - zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení) již nebude mít zaměstnavatel (bývalý úpadce) povinen k její náhradě. Ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 118/2000 Sb. pak (legislativně nepříliš šťastným způsobem) formulují výjimky z takto chápaného pravidla výčtem případů, za kterých zaměstnavatel za něj vyplacenou částku státu uhradit musí, ačkoli konkursní řízení vůči němu po jistou dobu probíhalo a ačkoli vůči němu dokonce po určitou dobu trvaly účinky prohlášeného konkursu.
V souladu s logikou věci řadí zákon č. 118/2000 Sb. (v §12 odst. 1 písm. a/ a b/) mezi tyto výjimky (vedoucí k povinnosti zaměstnavatele za něj vyplacenou částku státu uhradit) především případy, kdy konkursní řízení skončí, aniž by byl osvědčen zaměstnavatelův (dlužníkův) úpadek (jeho platební neschopnost, která je presumovaným předpokladem postupu státu podle zákona č. 118/2000 Sb.). Jde o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, zastavení konkursního řízení a (ačkoli to zákon č. 118/2000 Sb. do 31. března 2006 neurčoval výslovně) i o odmítnutí návrhu na prohlášení konkursu (jež se v režimu §43 odst. 2 o. s. ř. vydělilo ze zastavení konkursního řízení po změnách občanského soudního řádu provedených s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.). Při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu však povinnost vrátit vyplacené prostředky státu nemá (srov. další výjimku v rámci dikce §12 odst. 1 písm. a/ zákona č. 118/2000 Sb.) zaměstnavatel (dlužník), vůči němuž byl takový návrh zamítnut pro nedostatek majetku (srov. §12a odst. 4 ZKV).
V rovině případů, kdy vůči zaměstnavateli již po určitou dobu trvaly účinky prohlášeného konkursu, pak zákon č. 118/2000 Sb. ukládá takovému bývalému úpadci vrátit vyplacené prostředky státu, je-li konkurs na jeho majetek zrušen, aniž došlo k potvrzení nuceného vyrovnání (§12 odst. 1 písm. c/), ovšem toliko za předpokladu, že jde o zrušení z důvodů uvedených v §44 odst. 1 písm. a/ a c/ ZKV (srov. dikci §12 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb.). V obou případech uvedených v posledně označeném ustanovení je totiž logické usuzovat, že majetková situace dřívějšího dlužníka s ohledem na důvody zrušení konkursu dovoluje takovou pohledávku účelně a účinně vymoci.
Ponechává-li zákon č. 118/2000 Sb. (v §12 odst. 2) stranou vrácení peněžních prostředků při zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, pak je tak nepochybně činěno se stejným záměrem, který vedl zákonodárce k tomu, že povinnost vrátit vyplacené prostředky státu nezaložil zaměstnavateli, při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek pro nedostatek majetku (srov. opět §12a odst. 4 ZKV).
V obou případech jde o to, že konkursní řízení končí nikoli proto, že by dlužník nebyl v úpadku, nýbrž proto, že jeho další vedení by při absenci konkursem postižitelného majetku bylo zbytečné. Totéž platí pro vymáhání pohledávky státem poté, co byl konkurs na majetek zaměstnavatele zrušen z důvodu uvedeného v §44 odst. 1 písm. d/ ZKV.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v závěru, že při zrušení konkursu na majetek zaměstnavatele podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV státu nepřísluší právo domáhat se po zaměstnavateli vrácení částky vyplacené z titulu mzdových nároků jeho zaměstnancům, správné.
Jestliže Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přesto zrušil, učinil tak proto, že podle obsahu spisu je řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostní vadou uvedenou v §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., ke které u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně jde o to, že o věci v prvním stupni rozhodl samosoudce (srov. protokol o jednání před okresním soudem ze dne 10. září 2004 i záhlaví písemného vyhotovení rozsudku tohoto soudu). Z výše podaného výkladu přitom plyne, že jde stále o vymáhání mzdových nároků (srov. opět §11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb.), tedy o věc pracovní, o které má v řízení před okresním soudem jednat a rozhodnout senát (srov. §36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Soud prvního stupně tak byl nesprávně obsazen a odvolací soud tuto vadu přehlédl.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu