ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.826.2005.1
sp. zn. 29 Odo 826/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně F. Š., proti žalovaným 1/ J. Ř., jako správci konkursní podstaty úpadce D. v. B., a 2/ Ing. K. K., zastoupenému advokátem, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1044/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005, č. j. 15 Cmo 200/2004-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. června 2004, č. j. 13 Cm 1044/2003-41, určil, že pohledávka žalobkyně za „žalovaným družstvem“ (správně za úpadcem) je ve výši 270.987,- Kč pohledávkou I. třídy a ve výši 7.077,- Kč pohledávkou II. třídy.
Podle soudu žalobkyně prokázala, že byla oprávněnou osobou vůči povinnému S. s. B. (dále též jen „státní statek“) ohledně náhrady za živý a mrtvý inventář ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“). ve výši 270.987,- Kč. Uvedenou částku žalobkyně od státního statku neobdržela, 20. září 1993 však „tento podíl z restituce“ zapůjčila pozdějšímu úpadci za sjednaný úrok (1% ročně). Úpadce žalobkyni tuto zápůjčku dosud nevrátil, takže ta je nositelkou pohledávky ve smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s nárokem na uspokojení v první třídě. Soud výslovně uvedl, že úpadce je vzhledem k výše řečenému pasívně legitimován k uspokojení nároků žalobkyně podle ustanovení §68 ZKV, i když nebylo prokázáno úpadcovo právní nástupnictví po státním statku. Způsobem uvedeným ve výroku rozhodl soud i z důvodu „dobré víry žalobkyně“, která dohodu o náhradě živého a mrtvého inventáře (dále jen „první dohoda“) podepsala téhož dne (20. září 1993) jako dohodu o zápůjčce podílu z restituce (dále jen „druhá dohoda“), přičemž za státní statek i za pozdějšího úpadce tyto dohody podepsal vždy jako ředitel F. O. Nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře žalobkyně druhou dohodou zapůjčila pozdějšímu úpadci, „s 1% úrokem, s tím, že náhrada celého podílu z restituce je možná pouze na základě stanov a platných zákonů“. Žádná náhrada však žalobkyni dosud vydána nebyla a náhradu neobdržela ani od státního statku. Soud tedy rozhodl (ohledně částky 270.987,- Kč) „tak jak výše uvedeno“ i přesto, že „soudu nebylo prokázáno“, v jaké formě byla zápůjčka pozdějšímu úpadci poskytnuta.
K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil „ve výroku o určení pravosti pohledávky ve výši 7.077, Kč“ a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak tento rozsudek potvrdil.
K potvrzujícímu výroku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně účastníky předložené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich právní závěr, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. V řízení před soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že státní statek byl privatizován přímým prodejem jeho majetku pozdějšímu úpadci. Usnesení vlády ze dne 14. července 1993, číslo 392, kterým bylo o privatizaci rozhodnuto, je podle odvolacího soudu dostatečným důkazem o tom, že majetek státního statku přešel podle schváleného privatizačního projektu na P. f. (dále též jen „P. f.“), jakož i o tom, že tento majetek byl určen k přímému prodeji pozdějšímu úpadci a že mezi P. f. a pozdějším úpadcem byla (podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) uzavřena kupní smlouva týkající se privatizovaného majetku státního statku. S odkazem na ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. pak odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvou týkající se privatizovaného majetku státního statku přešly na pozdějšího úpadce i všechny závazky vážící se k tomuto majetku, včetně závazků „z dohod o restitučních náhradách“ uzavřených podle zákona o půdě. Na pozdějšího úpadce tudíž přešla i povinnost vyplývající z první dohody. První dohoda je přitom i důkazem o tom, že žalobkyně restituční nárok včas a řádně uplatnila a že povinná osoba tento nárok uznala ve výši přihlášené žalobkyní do konkursu; nedokazuje však, že restituční nárok byl žalobkyni vyplacen. Za důkaz o neexistenci restitučního nároku žalobkyně neměl odvolací soud zmíněné usnesení vlády, s tím, že v něm formulovaná pravidla vážící se ke způsobu určení kupní ceny neznamenají, že restituční nároky převyšující účetní hodnotu privatizovaného majetku neexistují nebo že zanikají.
Shodně se soudem prvního stupně nevzal odvolací soud za prokázáno, že by žalobkyně restituční nárok plynoucí z první dohody vložila do pozdějšího úpadce jako svůj majetkový podíl. Z obsahu druhé dohody podle odvolacího soudu plyne, že žalobkyně pozdějšímu úpadci svůj „podíl z restituce“ pouze zapůjčila na dobu neurčitou a „má možnost žádat náhradu restitučního podílu na základě stanov a platných zákonů“. Druhá dohoda totiž obsahuje pouze ujednání o tom, že žalobkyně umožňuje pozdějšímu úpadci do doby, než sama požádá pozdějšího úpadce o „majetkové“ vyplacení restitučního nároku, aby s tímto nárokem hospodařil s tím, že trvá povinnost pozdějšího úpadce zapůjčený restituční nárok žalobkyni vrátit, jakmile o to požádá. Druhou dohodu se pouze odkládá splatnost žalobkynina restitučního nároku. Ačkoliv je druhá dohoda nazvána „Dohodou o výpůjčce“, z jejího obsahu podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem byly finanční prostředky a nikoli věc. Kdyby byl restituční podíl povinnou osobou žalobkyni skutečně vyplacen, mohla by druhá dohoda být smlouvou o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Jelikož vyplacení „restitučního podílu“ prokázáno nebylo, pokládá odvolací soud druhou smlouvu za smlouvu nepojmenovanou (§51 obč. zák.), z jejíhož obsahu nelze dovodit úmysl žalobkyně směřující k nenávratnému vložení jejího restitučního nároku do majetku pozdějšího úpadce; takový úmysl podle odvolacího soudu vyvrací i znění článku IV. odst. 1 druhé dohody.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal druhý žalovaný včasné dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel uvádí, že žalobkynina pohledávka nemůže být restitučním nárokem. Mohlo by jít jen o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť úpadce získal majetek na základě absolutně neplatné smlouvy; tu totiž nepodepsali (jak ukládá zápis v obchodním rejstříku) 2 členové představenstva (družstva). U této smlouvy (o „zapůjčení“ restitučního nároku) je nadto sporné, zda je právně přípustná, jelikož restituční nárok vypořádáním zaniká (předmět zápůjčky se de facto spotřebovává) a pozdější úpadce smlouvu uzavřel právě s tím úmyslem, aby vypořádání od P. f. obdržel on, což se také stalo. Žalobkyně pak v přihlášce pohledávky ani při přezkumném jednání neuplatnila „právně správný“ důvod pohledávky, soud měl proto žalobu zamítnout dle §23 odst. 2 ZKV. Navíc - dodává dovolatel - by mohlo jít o pohledávku již promlčenou. Dovolatel připouští, že žalobkyně byla oprávněnou osobou vůči státnímu statku, za právního nástupce této zaniklé právnické osoby však ve vztahu k restitučním nárokům považuje P. f., s tím, že úpadce vznikl v roce 1993 bez jakékoli právní kontinuity. Odtud dovolatel dovozuje, že proti úpadci nemůže být uplatněna pohledávka v první třídě dle §68 odst. 2 ZKV, když tomuto ustanovení rozhodně nelze podřadit neuhrazené vyrovnání za postoupený restituční nárok.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že vnáší právní nejistotu do mnoha právních vztahů k podnikům vzniklým v procesu privatizace na základě restitučních nároků, zejména co do zajištění pohledávek věřitelů takových podniků. Dodává též, že v případech analogických žalob vyvolaných týmž konkursním řízením stejný soud (jiného obsazení) takové žaloby zamítl. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatel sice v dovolání uplatňuje i způsobilý dovolací důvod (dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řešení otázky, zda v konkrétním případě přešla povinnost státního statku uspokojit restituční nároky žalobkyně na pozdějšího úpadce a zda obě zkoumané dohody dovolovaly učinit závěr, že tento restituční nárok dosud nebyl uspokojen, však postrádá judikatorní přesah. Z argumentu, že napadené rozhodnutí vnáší právní nejistotu do mnoha právních vztahů k podnikům vzniklým v procesu privatizace na základě restitučních nároků, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neplyne, když proces privatizace se u privatizovaných subjektů případ od případu lišil a napadené rozhodnutí v tomto ohledu zobecňující potenciál nemá.
Tvrzení, že v případech analogických žalob vyvolaných týmž konkursním řízením stejný soud (jiného obsazení) takové žaloby zamítl, dovolatel nedoložil (přesto, že k předložení jiných rozhodnutí odvolacího soudu v typově stejných věcech byl vyzván v určené lhůtě usnesením Nejvyššího soudu z 20. února 2007, č. j. 29 Odo 826/2005-72, doručeným 23. února 2007); Nejvyššímu soudu pak taková skutečnost není známa ani z jeho úřední činnosti.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu