ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.830.2005.1
sp. zn. 29 Odo 830/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) U. S. a s. r. o., 2) O. S., 3) J. U., všem zastoupeným advokátem, o zaplacení 26,635.947,50 Kč s příslušenstvím a odměny ve výši 88.786,49 Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ú. n. L. pod sp. zn. 22 Cm 108/99, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 6. září 2004, č. j. 9 Cmo 198/2004 - 164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. července 2000, č. j. 22 Cm 108/99 - 85, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. února 2000, č. j. 22 Cm 108/99 - 52.
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že druhý a třetí žalovaní podepsali směnku s plným vědomím jejího důvodu. Žalovaní si byli vědomi, že směnka může být vyplněna jen v souladu s nevypořádaným dluhem z úvěrové smlouvy. Je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno, že směnka se vystavuje bez uvedení směnečného penízu a bez data splatnosti a zároveň je uveden důvod vystavení směnky (v dané věci je tímto důvodem zajištění pohledávky z úvěru), pak je zcela na vůli majitele směnky, aby směnku vyplnil, naplní-li se tento důvod, tj. existence splatné pohledávky. Jeho vyplňovací právo je omezeno pouze kvantitativně, výše směnečného penízu nesmí přesahovat výši dluhu ze zajišťovaného závazku a kvalitativně – doba splatnosti směnky nesmí předcházet době splatnosti zajišťovaného závazku. Při splnění uvedených podmínek – pokračoval dále odvolací soud – může majitel směnky vyplnit jakoukoli sumu (tedy i nižší, než kolik činí aktuální dluh) a s jakýmkoli datem splatnosti.
K námitce druhého a třetího žalovaných, že částka ve směnce neodpovídá skutečnému zůstatku dluhu, odvolací soud uvedl, že břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním jde vždy k tíži žalovaného, nikoli, jak se mylně domnívají žalovaní, k tíži žalobkyně. Odvolací soud dále upřesnil, že druhý a třetí žalovaní jsou rukojmími za první žalovanou, příjemkyni cizí směnky, proto jsou ve smyslu čl. I. §32 odst. 1 směnečného zákona zavázáni stejně jako příjemkyně a z toho důvodu jsou i ve stejném postavení jako první žalovaná.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání uvádějí, že banka doplnila blankosměnku bez konkrétní dohody o způsobu jejího vyplnění, v rozporu s ústní dohodou a jejím ujištěním. Směnečné rukojemství bylo podepsáno za předpokladu termínu splatnosti obdobného termínu, který byl v předchozí směnce z 18. listopadu 1998. Zkrácení termínu splatnosti z roku 2008 na srpen 1999 při zvýšené částce proti původní směnce ze 16 na 26 milionů, považují oba dovolatelé za absurdní s tím, že podobný rukojemský závazek, zcela se vymykající jejich možnostem a finanční situaci, by nikdy nepodepsali. Oba dovolatelé dále namítají, že soud vůbec nerozlišoval postavení přímého dlužníka, U. S. a. s. r. o., a avalů, argumentujíce, že jejich postavení je odlišné, včetně promlčecí lhůty závazků, z čehož dovozují, že v době podání žaloby byl nárok promlčen.
Oba dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud směnečný platební rozkaz zrušil a žalobkyni byla stanovena povinnost nahradit jim náklady řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že druhý a třetí žalovaní neunesli důkazní břemeno vztahující se k jejich tvrzením o způsobu vyplnění směnky a navrhuje dovolání odmítnout.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. věc rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
V průběhu dovolacího řízení došlo ke zrušení původní žalobkyně Č. f., s. r. o., se sídlem v P., s převodem obchodního jmění na její jedinou společnici, jíž je Č. k. a., se sídlem v P., na základě smlouvy o převzetí obchodního jmění uzavřené podle §153c zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, načež dne 31. srpna 2006 došlo k výmazu žalobkyně z obchodního rejstříku.
Podle ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
V soudní praxi není sporu o tom, že převod obchodního jmění na jediného společníka je univerzální sukcesí; Č. k. a. spolu s předmětem sukcese nabyla všechna (tedy i procesní) práva své právní předchůdkyně a jako univerzální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na její místo. Univerzální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna. Proto Nejvyšší soud pokračoval v řízení s právní nástupkyní původní žalobkyně.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Enunciát napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci však výrok připouštějící dovolání neobsahuje.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené věci dán. Jak je patrno ze spisu, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání druhý a třetí žalovaní nepodali ani v odvolání, ani u odvolacího jednání dne 6. září 2004, kde oba prostřednictvím svého zástupce odkázali na obsah odvolání, nenavrhli však, aby pro případ potvrzení rozsudku odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 160). Neexistence návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání tak možnost aplikace ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. vylučuje.
Za daného procesního stavu by dovolání bylo přípustné jen tehdy, pokud by zde byly vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou stiženo a dovolatelé to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. toto dovolání odmítnul.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. ledna 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu