ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.911.2005.1
sp. zn. 29 Odo 911/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl právní věci žalobce M. B., zastoupeného, advokátem proti žalovaným 1) S. c. p., zastoupenému advokátem a 2) České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o zaplacení 108.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 10/97, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 23. května 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 – 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 535,50 Kč k rukám jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. února 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 - 80 zrušil odvolací soud k odvolání prvního žalovaného, rozsudek pro zmeškání Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28, kterým soud prvního stupně uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 108.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovanému, resp. jeho právnímu zástupci nebylo řádně doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně.
Usnesením ze dne 23. května 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 – 85 odvolací soud opravil výrok usnesení ze dne 27. února 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 – 80 tak, že se napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušuje pouze ve vztahu k prvnímu žalovanému.
Proti opravnému usnesení ze dne 23. května 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 – 85, podala druhá žalovaná dovolání. Dovolatelka se domnívá, že jí v důsledku napadených rozhodnutí byla odňata možnost jednat před soudem, když má za to, že opravné usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno v rozporu s ustanovením §91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka soudí, že rozhodnutími odvolacího soudu byl vůči ní rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovozuje, že usnesením odvolacího soudu ve znění opravného usnesení byl napadený rozsudek vůči ní potvrzen. Tvrdí, že přes opravné usnesení s ní bylo nadále jednáno jako s účastníkem řízení, byla obesílána k jednání a byla jí doručována rozhodnutí a byl vůči ní i vydán mezitímní rozsudek ve věci samé, a to až do rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti mezitímnímu rozsudku, v jehož odůvodnění odvolací soud uvedl, že v dalším řízení má být jednáno výlučně s prvním žalovaným, neboť ve vztahu ke druhé žalované nabyl rozsudek pro zmeškání právní moci. Dovolatelka tvrdí, že jí byla v důsledku napadených rozhodnutí odňata možnost jednat před soudem.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud opravné usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a druhé žalované uložil povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání vyjadřuje s dovoláním druhé žalované souhlas.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, 238a a §239 o. s. ř.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §238a o. s. ř. v dané věci nejde; ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřichází v úvahu, jelikož napadené usnesení není měnícím, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť tímto usnesením pouze odvolací soud v souladu se zněním vyhlášeným při jednáním (viz č. l. 77 spisu) a odůvodněním usnesení ze dne 27. února 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000 – 80 opravil podle ustanovení §164 o. s. ř. zjevnou chybu vzniklou při přepisování tohoto usnesení. O ustanovení §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. nejde proto, že je nelze podřadit usnesením, jež jsou zde (jako ta, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením potvrzujícím, jak toto ustanovení předpokládá.
Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka sice tvrdí, že ji postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost jednat před soudem tím, že s ní soudy jednaly jako s účastnicí řízení ovšem za situace, kdy dovolatelka účastnicí řízení nebyla (což plyne z toho, že nepodala odvolání jakož i z rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravného usnesení) nelze to, že byla pozvána na jednání a bylo jí doručeno soudní rozhodnutí dovozovat, že ji byla odňata možnost jednat před soudem. Správný není ani závěr dovolatelky, že se na projednávanou věc vztahuje ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení nejsou v projednávané věci naplněny. Tvrzení dovolatelky o tom, že vůči ní byl vydán mezitímní rozsudek z tohoto rozsudku neplyne, když je dovolatelka sice uvedena v záhlaví mezitímního rozsudku (jak je u sporů s více účastníky obvyklé i poté, co účast některého z nich na řízení skončila), výrok rozsudku a jeho odůvodnění však nenasvědčuje tomu, že by se týkal i druhé žalované, když v odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně výslovně uvádí, že ve vztahu ke druhé žalované se stal rozsudek pro zmeškání dnem 31. května 1999 pravomocným. Navíc tento rozsudek odvolací soud zrušil. Existenci jiných vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., jež zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu neplyne.
Tento závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a podle §218 písm. c) o. s. ř. dovolání druhé žalované odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, a §224 odst. 1, neboť dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobci náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni v částce 375,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 3, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální náhrady 75,- Kč připadající na jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vč. 19 % daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu