ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.918.2005.1
sp. zn. 29 Odo 918/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice Č. n. i. o.-p. f. a. s. v likvidaci, zastoupené Mgr. F. H. – advokátem, o návrhu věřitelů a/ I. a. s., zastoupené Mgr. P. P., advokátem, b/ Ing. P. K., a c/ JUDr. V. N., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 9/2003, o dovolání navrhující věřitelky a/ proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 1 Ko 45/2005-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2004, č. j. 1 Ko 94/2004-129, jeho předchozí /zamítavé/ usnesení ze dne 2. prosince 2003, č. j. 99 K 9/2003-105, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2003, č. j. 99 K 9/2003 - 113, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení) usnesením ze dne 7. září 2004, č. j. 99 K 9/2003-166, opět zamítl návrh věřitelů a/ až c/ (I. a. s., Ing. P. K. a JUDr. V. N.) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice Č. n. i. o.-p. f. a. s. v likvidaci (bod I. výroku), vrátil navrhující věřitelce a/ zálohu na náklady konkursu ve výši 50.000,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku)
Soud uzavřel, že svou pohledávku vůči dlužnici doložila toliko navrhující věřitelka a/ (v rozsahu splatného nároku ve výši 2,6 miliónu Kč) a nebyla tak splněna podmínka mnohosti věřitelů, vyžadovaná zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), pro obě formy úpadku. Vrchní soud v Praze pak v záhlaví označeným usnesením ze dne 23. března 2005 odmítl jako opožděné odvolání navrhujícího věřitele b/ (první výrok), k odvolání navrhující věřitelky a/ usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Ve věci samé odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že splatné pohledávky vůči dlužnici doložila toliko navrhující věřitelka a/ (leč s tou změnou, že je měl za doložené ve výši 133.357.678,- Kč).
Proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka a/ včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nejprve poukazuje na nesprávný úřední postup soudu prvního stupně, konkrétně na to, že jí ještě před podáním odvolání vrátil (podáním ze 14. října 2004) všechny důkazní prostředky (čímž jí upřel právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod). Přitom má za to, že stejně soud postupoval i vůči navrhujícím věřitelům b/ a c/.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že:
1) Odvolací soud rozhodl ve věci samé, aniž navrhující věřitelé opět splnili „poplatkovou povinnost“ a prokázali zaplacení zálohy na náklady konkursu
2) Ačkoliv odvolací soud uzavřel, že dovolatelka doložila splatnou vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 133.357.678,- Kč, nevypořádal se s tvrzením dovolatelky, že Ing. K. zanikl výkon funkce likvidátorky dlužnici na základě ustanovení §31a odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nejpozději uplynutím 7. srpna 2003, jež má zásadní význam pro posouzení platnosti úkonu učiněného dlužnicí prostřednictvím Ing. K. 23. října 2003 (týkajícího se jednostranného zrušení pracovního poměru s navrhujícím věřitelem b/).
3) Odvolací soud v důsledku nesprávného závěru o nedoložení pohledávek navrhujícími věřiteli b/ a c/, vzešlého pravděpodobně z toho, že soud prvního stupně u těchto věřitelů (stejně jako u dovolatelky) odstranil ze spisu důkazní prostředky těchto navrhujících věřitelů, na věc vůbec neaplikoval ustanovení §31a obch. zák. a ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. aplikoval nesprávně.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud řešil otázku doložení pohledávky navrhujícím věřitelem (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 ZKV) v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky nemůže jít k její tíži, že podle odvolacího soud navrhující věřitelé b/ a c/ neunesli důkazní břemeno, v situaci, kdy předložené důkazní prostředky soud těmto věřitelům vrátil. Konečně dovolatelka zpochybňuje nestrannost soudů a tuto námitku odůvodňuje právě jejich nesprávným úředním postupem.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů (z toho usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatelka výslovně napadá usnesení odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku, tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud druhým výrokem potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu a ve výroku o nákladech řízení a třetím výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům však nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (ve vztahu k výrokům o nákladech řízení srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K předkládaným otázkám lze v jednotlivostech uvést následující:
Ad 1) Závěr, že o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze meritorně rozhodnout, i když není zaplacena záloha na náklady konkursu, je v rozhodovací praxi soudů ustálen (srov. např. bod XII., str. 179-180 /355-356/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na řešení této otázky závislá není.
Ad 2) a 3) Napadené rozhodnutí spočívá na závěru o nedoložení tvrzených skutečností a spornosti nároků uplatněných navrhujícími věřiteli b/ a c/. To, že odvolací soud nesprávně aplikoval předpisy hmotného práva, dovozuje dovolatelka až jako důsledek svého předchozího tvrzení o nesprávném postupu soudu při nakládání s důkazními prostředky. Jinak řečeno, to, zda obstojí argumenty založené na nesprávném výkladu hmotného práva, je i v rovině samotného dovolání závislé na tom, zda závěr o neunesení důkazního břemene byl dosažen procesně korektním způsobem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, však nelze usuzovat na základě argumentů spojovaných s vadami řízení nebo s nedostatky ve skutkových závěrech, jimiž jsou - posuzováno podle obsahu - uplatňovány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitkou nesprávného procesního postupu soudu nadto dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř. a námitkou, že soudy nebyly nestranné, zmatečnostní vadu dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k jejich projednání slouží žaloba pro zmatečnost a v dovolacím řízení se k nim přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Ve věci je kromě toho dán i další (samostatný) důvod dovolání odmítnout (podle §243b odst. 5 a §218 o. s. ř.), totiž, že se stalo bezpředmětným. Jde o situaci, kdy se opravný prostředek proti určitému rozhodnutí stává tzv. bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání takového rozhodnutí; v takovém případě nejsou předpoklady pro meritorní projednání opravného prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1223/2004).
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. září 2005, č. j. 89 K 37/2005-26, prohlásil konkurs na majetek dlužnice (což dovolatelce musí být známo, jelikož se tak stalo za její účasti). Účinky tohoto konkursu trvají, takže je bezpředmětné zabývat se v této věci dále tím, zda dlužnice je v úpadku.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu