ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.951.2006.1
sp. zn. 29 Odo 951/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně H. B. C. R. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. V. P., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně P. spol. s r. o., o vyloučení pohledávky ve výši 180.000,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 331/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. července 2003, č. j. 13 Cmo 119/2003 - 43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. 14 Cm 331/2001-25, vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně P. spol. s r. o. pohledávku úpadkyně vůči žalobkyni (bance) ve výši 180.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že částku 180.000,- Kč uhradila bance (na účet, který je účtem banky) směnečná ručitelka pozdější úpadkyně, z titulu zajištění pohledávky banky vůči pozdější úpadkyni ze smlouvy o úvěru. Žalovaná (správkyně konkursní podstaty úpadkyně) proto nebyla oprávněna postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) zahrnout prostředky na tomto účtu do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. července 2003, č. j. 13 Cmo 119/2003 - 43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud poukázal na to, že podstatou sporu je požadavek žalobkyně, aby z konkursní podstaty úpadkyně byla vyloučena pohledávka úpadkyně vůči žalobkyni ve výši 180.000,- Kč, sepsaná 9. února 2000 a vzniklá tím, že žalobkyně odčerpala z účtu úpadkyně částku 180.000,- Kč bez souhlasu správkyně konkursní podstaty. Poté - cituje ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a §19 odst. 1 a 2 ZKV - uvedl, že žalobkyně neuplatňuje své právo k pohledávce úpadkyně, ani netvrdí, že by tato pohledávka na ni byla převedena. Prostřednictvím vylučovací žaloby zpochybňuje existenci svého závazku vyplývajícího ze sporné pohledávky úpadkyně. Za této situace uzavřel, že žalobkyně nemá věcnou legitimaci k tomu, aby formou vylučovací žaloby uplatnila právo na určení neexistence závazku. Má však možnost uplatnit svoji obranu ve sporu o plnění v případě, že žalovaná bude vůči ní uplatňovat právo na zaplacení sepsané pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka uvádí, že smyslem soupisu konkursní podstaty a vylučovacích žalob je vyjasnění otázky legitimace správce konkursní podstaty k dispozici s věcmi, právy či jinými majetkovými hodnotami, které byly sepsány do soupisu konkursní podstaty. Zákon vychází z toho, že v případě, že věc, právo či jiná majetková hodnota byla zapsána do soupisu konkursní podstaty a nebyla v rámci soudního řízení o vyloučení ze soupisu vyloučena, je dána legitimace správce k dispozici s těmito věcmi, právy či jinými majetkovými hodnotami. Tomuto závěru koresponduje §18 odst. 3 a §19 odst. 3 ZKV. Zákon o konkursu a vyrovnání vychází z toho, že řízení o vyloučení věci, práva či jiné majetkové hodnoty z konkursní podstaty je jediným řízením, v jehož rámci je možno se domoci vyloučení věci, práva či jiné majetkové hodnoty z konkursní podstaty. Dovolatelka má za to, že uvedené vyplývá i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (jde o stanovisko uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle něhož „Zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny - nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci - jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva žalobce není takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce“. Podle dovolatelky ze zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá, že by osobou věcně legitimovanou k podání žaloby na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu konkursní podstaty úpadce musel být nutně pouze ten, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem nároku k věci, práv či jiné majetkové hodnotě zapsané do soupisu konkursní podstaty. Dovolatelka zdůrazňuje, že je jí známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, „Jc 138/2002 13 Cm 265/2000“ (toto rozhodnutí ve skutečnosti není rozhodnutím Nejvyššího soudu), dle něhož „Dlužník není osobou oprávněnou k podání žaloby na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV)“, avšak má za to, že nelze tento právní závěr na daný případ automaticky vztáhnout, a to zejména proto, že dovolatelka není dlužnicí úpadkyně ani dlužnicí z tvrzené pohledávky. Dovolatelka se proto dožaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolání, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že problematikou žaloby, kterou se domnělý úpadcův dlužník postupem podle §19 odst. 2 ZKV domáhal vyloučení tvrzené úpadcovy pohledávky ze soupisu konkursní podstaty (s argumentací, že vůči úpadci žádný dluh nemá), se již dříve ve své rozhodovací praxi zabýval a jeho závěry jsou souladné s těmi, jež o věci v napadeném rozhodnutí formuloval odvolací soud.
Tak již v rozsudku uveřejněném pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích (srov. např. dále důvody rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud uzavřel, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
V usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, k jehož závěrům se znovu přihlásil i v usnesení ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006 a v usnesení ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 305/2006, pak Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV musí být zamítnuta pro absenci předpokladu uvedeného v předchozím odstavci, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá osoba, která je podle soupisu povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův tvrzený dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky. V posledně označeném usnesení Nejvyšší soud doplnil, že není též vyloučeno, aby se dlužník, který má za to, že svůj závazek vůči věřiteli splnil, že tento závazek zanikl jiným ze zákonem předvídaných způsobů nebo že není dlužníkem konkrétní osoby, v případě nejistoty o svém právním postavení domáhal vyjasnění příslušné právní otázky odpovídajícím způsobem formulovanou určovací žalobou dle §80 písm. c/ o. s. ř.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud vzhledem k ustáleným závěrům soudní praxe při řešení dovolacím důvodem předkládané otázky za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu