ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1032.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1032/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2007 o dovoláních podaných Ing. K. S., E. T., a M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 26/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání Ing. K. S., E. T. a M. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 ze dne 30. 6. 2003 byl Ing. K. S. uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vývoje výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle §185a odst. 1 tr. zák. Týmž rozsudkem byli E. T. a M. N. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Za uvedené trestné činy (přípravu k jednomu z nich) byl Ing. K. S. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou pachatele. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí v citovaném rozsudku přesně specifikovaných. Za přípravu k uvedenému trestnému činu byla E. T. odsouzena podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon takto uloženého trestu byla zařazena do věznice s dozorem pachatele. Stejně tak M. N. byl za přípravu k trestnému činu, jíž byl shledán vinným, odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice s dozorem pachatele.
V předmětné věci podal odvolání krajský státní zástupce v Českých Budějovicích a o takto podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 121/2006 ze dne 12. 12. 2006 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obžalovaných Ing. K. S., E. T. a M. N. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že Ing. K. S. odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále odsoudil E. T. podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a pro výkon takto uloženého trestu ji zařadil do věznice s dohledem. M. N. potom odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali Ing. K. S., E. T. i M. N. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku Ing. K. S. uvedl, že soud druhého stupně nepřihlédl k tomu, že dovolatel byl shledán vinným soudem prvního stupně přípravou k označenému trestnému činu také proto, že v rámci tehdy řešené předběžné otázky tento soud dospěl k závěru, že společně s E. T. byla motivem jejich jednání (při přípravě vraždy novinářky) snaha zakrýt spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 4 písm. a) tr. zák., když měli takto jednat formou zvlášť zavrženíhodné pohnutky proto, aby si zachovali majetek získaný nelegálně. V této souvislosti potom poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005 ze dne 14. 3. 2006, který téhož dne také nabyl právní moci a kdy v jeho rámci byl dovolatel (stejně jako E. T.) podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř. zproštěn v uvedeném směru obžaloby. Protože lze takto dospět k závěru, že se skutek, který byl v této věci předmětem obžaloby, vůbec nestal, měl odvolací soud k této skutečnosti, při úvaze o právní kvalifikaci v souvislosti s nyní posuzovanou věcí (příprava k vraždě), přihlédnout, a to i při odůvodňování ukládaného trestu a jeho proklamaci o nepochybné vině tehdy odsouzených pro kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy (resp. přípravě k ní). K úvaze odvolacího soudu o absenci skutečností mimořádné povahy odůvodňující možnost užít ustanovení §40 tr. zák. uvedl, že za takovou okolnost lze mít i nadstandardní délku trestního řízení ve věci. Poukázal také na to, že se nelze shodnout s názorem odvolacího soudu, který (na základě opakované kritiky předchozích rozhodnutí ve věci stran užití ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. Nejvyšším soudem České republiky) nabídl pouze to vysvětlení, že logické se takto jeví, že použití §40 tr. zák. není v dané věci možné, když Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rušil rozhodnutí odvolacího soudu pouze proto, že požadoval „lepší“ vysvětlení (odůvodnění) takového postupu. Upozornil na to, že z příslušných rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně plyne, že nelze apriori vyloučit užití §40 odst. 2 tr. zák. s uložením trestu při přípravě trestného činu a to ani tehdy, jestliže se jedná o jeho tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšším typovým stupněm nebezpečnosti pro společnost, když na druhé straně bude namístě takovýto postup (užití moderace při trestání) důsledně, vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem odůvodnit tak, aby o jeho oprávněném použití nebylo pochyb. Takovýto výklad shora uvedených skutečností pokládá dovolatel za velmi zjednodušený, odporující právnímu názoru Nejvyššího soudu a navíc má i za to, že v posuzované věci lze aplikovat i ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a to přes nesprávný právní názor odvolacího soudu spočívající v tom, že již nemůže rozhodovat o vině dovolatelů, ale pouze o výši jejich trestu. Současně také poukázal na nekonzistentní tvrzení odvolacího soudu, který souběžně vyslovil (přes proklamované přesvědčení o vině dovolatele) i to, že uložený trest odnětí svobody je přísný, přesto však neaplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., které by takto bylo na místě. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích, která mají vztah k dovolateli a též vadné řízení jim předcházející a podle ustanovení §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu a dále, aby podle §265l odst. 4 tr. ř. zrušil výrok o trestu dovolatele a zároveň rozhodl, zda jsou i nadále dány vazební důvody, či zda případný vazební důvod nelze nahradit některým z institutů uvedených v §73 tr. ř.
E. T. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích v její věci vždy zdůrazňoval nedostatečné zdůvodnění užitého ustanovení §40 odst. 2 tr. ř. a takto žádal od Vrchního soudu, aby v tomto směru rozhodl přesvědčivě, úplně a v neposlední řadě také srozumitelně a tedy užití zmíněného ustanovení nevyloučil. V napadeném rozhodnutí však Vrchní soud v Praze užití zmíněného ustanovení prakticky nezvažoval a prostor ve svém rozhodování zúžil pouze na otázku stanovení trestní sazby v dané věci. V této souvislosti uvedla, že jejím záměrem (úmyslem) nebyla smrt novinářky, neměla v tomto směru ani motiv, dosud nebyla trestána, vedla řádný život a přitom zásadním a výrazným způsobem přispěla k objasnění trestného činu. Tyto okolnosti nevzal odvolací soud vůbec v úvahu, nezabýval se ani možností, které dává ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. a jím uložený trest se tak jeví jako nepřiměřeně přísný. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby dovolací soud citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze „zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí“.
M. N. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích neuvedl, že by užití ustanovení §40 odst. 2 tr. ř. v dané věci bylo vyloučeno a z tohoto pohledu odvolací soud nesprávně aplikoval hmotně právní předpisy s nesprávným odkazem na to, že nemůže učinit jinak vzhledem k rozhodnutím Nejvyššího soudu. Proto porušil zákon a dovolatel má za to, že je dán dovolací důvod tak, jak na něj poukázal, přičemž namítl i délku doby trvání trestního řízení ve věci i to, že nebylo zhodnoceno, že byl on sám podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a uložený (původně) trest tak splnil svůj výchovný účel. Namítl i to, že způsob rozhodnutí, který ponechává nedotčen výrok o vině, tak znemožňuje úvahy ve smyslu §88 tr. zák. a to u jednání ve fázi přípravy. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek z uvedených důvodů zrušil a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že k dovolání podanému Ing. K. S., E. T. i M. N. uvedl, že ohledně jejich výhrad stran námitek, že soud druhého stupně měl v jejich případě aplikovat moderační ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., jehož použití nevyloučil ani Nejvyšší soud, je namístě konstatovat, že takto formulovanými námitkami není naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítané nepoužití ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byli shledáni vinnými. Nejde přitom ani o „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Připustit dovolání z důvodu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ proto, že nebylo použito ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., by logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoli další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, tedy např. i ustanovení o účelu trestu, o jeho výměře, o podmíněném odsouzení apod., což by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Takto formulované výhrady pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatelé ani neuplatnili. K části argumentace uplatněné Ing. K. S., ve které vznáší námitky proti výroku o vině, potom státní zástupce uvedl, že takto uplatněné dovolání je v této části nepřípustné, protože napadený rozsudek takový výrok neobsahuje. Má tak za to, že dovolatelé napadenému rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který opřeli svá dovolání). Proto státní zástupce navrhl, aby dovolací soud takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že byla podána z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tak nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v příslušné věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje to, že dovolání je takto určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Proto s poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí vybudováno, ani přehodnocení provedeného dokazování. Jiné hmotněprávní posouzení než posouzení samotného skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jestliže by se jiné hmotněprávní posouzení vztahovalo k trestu, zpravidla půjde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i když i v tomto směru je na místě uvést, že nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby takto může naplnit zmíněný dovolací důvod, ale nepoužití ustanovení §40 tr. zák. při úvaze o trestu citovaný dovolací důvod naplnit nemůže.
V dané věci potom argumentace dovolatelů stran toho, že soud druhého stupně nakonec neaplikoval moderační ustanovení vyjádřené v ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. (neshledal důvody k moderaci trestu resp. nenašel dostatek přiléhavých argumentů k jejímu užití, což nevyloučil ani Nejvyšší soud, který ve věci opakovaně rozhodoval) nepředstavuje námitky, které by naplňovaly jimi užitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V zásadě totiž takto namítané neaplikování ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. skutečně není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože je bez jakéhokoliv vztahu k tomu, jak byl kvalifikován skutek, pro který byli dovolatelé shledáni vinnými, když navíc napadený rozsudek se již nezabývá otázkami viny (s poukazem na příslušný skutek), ale pouze otázkou trestu, a proto také neobsahuje žádný výrok, který by se viny týkal. Současně ovšem nejde ani o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu užitého dovolacího důvodu ve vztahu k uloženým trestům, protože k němu se váže zvláštní dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.), jak již uvedeno shora, a to včetně skutečností, za kterých lze tento dovolací důvod naplnit. K tomu nelze než dodat, že ani s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranici příslušné zákonné trestní sazby, protože je na soudech, aby využily v rámci svého rozhodování takovéhoto oprávnění a postupovaly podle citovaného ustanovení. Pokud ovšem takový postup nezvolí (ať již proto, že k němu neshledal důvody nebo je má za nedostatečné bez možnosti jej přesvědčivě odůvodnit), nelze mít za to, že by uložený trest byl ve výměře, která by vybočila mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný shledán vinným.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka