ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1074.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1074/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 7 To 110/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 19/2003, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.11. 2006, sp. zn. 7 To 110/2006, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2006, č. j. 17 T 19/2003-557, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2006, č. j. 17 T 19/2003-557, byl obviněný J. V. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tím, že „dne 2. 3. 2002 kolem 0.15 hodin v P., v prostoru před domem, napadl poškozeného M. C., nožem, bodl jej dvakrát do těla a způsobil mu bodnou ránu hrudníku pod levou prsní bradavkou pronikající do dutiny hrudní, levou plící a přední stěnou levé srdeční komory do jejího nitra a bodnou ránu levého podbřišku pronikající k lopatě kosti kyčelní, čímž mu způsobil delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví a poškodil důležité orgány, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo pouze v důsledku včasné specializované chirurgické pomoci; při následném fyzickém napadení s poškozeným M. L., tohoto bodl nožem do pravého stehna a způsobil mu bodnořeznou ránu pravého stehna, lehké zranění vyžadující léčbu v délce kolem 14 dnů“. Podle §219 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to M. C. ve výši 169.800,- Kč a M. L. ve výši 1.080,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 7 To 110/2006, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. K výše uvedenému datu nabylo právní moci jak usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř., resp. §139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů především vytkl, že základním nedostatkem jejich rozhodnutí je, že zcela pomíjí pohnutku činu, ačkoliv jde o rozhodující otázku pro posouzení toho, jestli se dovolatel ve skutečnosti o trestný čin vraždy pokusil. Dovolatel s odkazem na aktuální judikaturu zdůraznil, že při zkoumání, zda jednal alespoň v nepřímém úmyslu, nestačí pouhé zjištění, že poškozeného bodl nožem do prsou, ale je zapotřebí vycházet též z okolností, za kterých k útoku došlo, jakým motivem byl veden a co útoku předcházelo. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že jeho obhajoba suplovala činnost orgánů trestního řízení, když prostřednictvím obhájce předložil soudu několik motivů, proč by skupina mladých hokejistů nacházejících se pod vlivem alkoholu, měla důvod jej napadnout. V takovém případě by muselo být zjištěno, že jediným motivem jeho jednání byla sebeobrana. Tímto směrem však dokazování vůbec nebylo vedeno. Skutečnosti, že dovolatel mohl být ke svému jednání vyprovokován, pak podle něj nasvědčují i výsledky znaleckého dokazování, když podle znalce PhDr. V. L. je do určité míry pravděpodobné, že by dovolatel případný spor řešil pouze verbálně a fyzického násilí by použil pouze v situaci, že by se cítil ohrožen. Ke shodným závěrům dospěl podle dovolatele i znalec PhDr. H., podle něhož by s ohledem na výsledky psychologického vyšetření, byl schopen inkriminovaným způsobem jednat ve stavu převahy instinktivně impulsivního jednání, např. v situaci extremních obav z ohrožení na životě.
Dovolatel zdůraznil, že při incidentu byl sám zraněn na hlavě a utrpěl otřes mozku. Přitom podle znalce MUDr. B. v případě, že by jednal teprve následně (tj. po eventuálním krátkodobém bezvědomí), mohlo u dovolatele dojít k podstatnému snížení až vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností. Jestliže soud v odsuzujícím rozsudku vychází z předpokladu, že obviněný (dovolatel) utrpěl komoci až následně, tedy po údajném útoku na poškozeného M. C., jde podle dovolatele o závěr vzbuzující důvodné pochybnosti. V rozhodnutí soudu se totiž připouští v podstatě to, že dosud bezúhonný podnikatel schází se schodů pro taxi a bezdůvodně bodne nožem, který se někde objeví, telefonujícího cizího mladíka. Současně nikdo dosud ani nezjišťoval, zda a z jakého čísla mělo být telefonováno. Nebylo také objasněno, ve které ruce a jakým způsobem měl dovolatel držet nůž, kterým prováděl údajný útok. Podle svědka M. L. jej měl mít v levé ruce, ačkoliv ze znaleckého posudku vyplývá že dovolatel je „vyhraněný pravák“. Podle dovolatele je přinejmenším stejně pravděpodobné, že ke konfliktu došlo proto, že ve skutečnosti to byl on sám, kdo byl mladým hokejistou napaden jako první. Soudy přitom současně nevzaly v úvahu, že poškození a jejich kamarádi se nacházeli pod vlivem alkoholu, a že se jednalo o osoby vytrénované pro podmínky tvrdého sportu, jakým současný lední hokej nepochybně je. K mentálním a fyzickým předpokladům účastníků konfliktu nebylo nijak přihlíženo, tzn. ani k tomu, že dovolatel je více než o hlavu menší než oba údajní poškození. Na základě všech výše uvedených skutečností bylo proto nutno vycházet z toho, že dovolatel jednal v nutné obraně, a současně mělo být zkoumáno, zda její meze překročil či nikoliv. Pokud se tak nestalo, je podle dovolatele zřejmé, že se oba soudy nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. To mělo za následek, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudily předmětný skutek po právní stránce vadně a k dovolatelově tíži.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání přijal, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 7 To 110/2006, a vyhověl odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2006, č. j. 17 T 19/2003-557, a zprostil jej obžaloby.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která je z obecných hledisek shledala přípustným. Státní zástupkyně zároveň poukázala na to, že argumentací nyní uplatněnou obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku se již zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů v řízení konaném v prvním i ve druhém stupni. Bylo zjištěno, že dovolatel pomocí nože útočil na poškozeného M. C. do těch částí těla, kde ohrožoval životně důležité orgány, které také vážným způsobem zasáhl a poškodil. Z toho soudy správně dovodily, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému může přivodit usmrcení. Jednal tak v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. a ani z prokázaných okolností případu nebylo podle státní zástupkyně možno dovodit, že by šlo o jednání v nutné obraně, jak jej vyžaduje ustanovení §13 tr. zák. S odkazem na dostupný spisový materiál pak státní zástupkyně své vyjádření k dovolání uzavřela tak, že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby takto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje zákonem předpokládané formální a obsahové náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, popř. zda právní posouzení věci odpovídá i dalším okolnostem relevantním z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci poukazuje na neúplnost provedeného dokazování či sám interpretuje jeho výsledky a současně činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To platí i pro námitky vztahující se k dovolatelem namítané nutné obraně (§13 tr. zák.), neboť soudy po vyhodnocení provedených důkazů nezjistily skutkové okolnosti svědčící o tom, že se obviněný (dovolatel) v rozhodnou dobu bránil fyzickému útoku poškozeného (resp. poškozených) a že inkriminovaného nože použil při jeho odvracení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, že soudy náležitě neobjasnily pohnutku dovolatelova činu a v důsledku toho se nevypořádaly ani s otázkou jeho zavinění. Zjištění soudů, že jiného bodl nožem, podle názoru dovolatele - bez dalšího - nestačí pro spolehlivý závěr o tom, že jednal též v úmyslu takovou osobu usmrtit, a to ani ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl (§4 tr. zák.) tento trestný čin spáchat. To znamená, že nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, ale musí být spolehlivě zjištěno, že jeho úmysl současně směřoval ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení jiného.
U nepřímého úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.) musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. V judikatuře se zdůrazňuje (srov. např. R 19/1969 SbRt.), že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nestačí pouhé zjištění, že např. napadeného bodl větším nožem do prsou, a za těchto okolností tedy věděl, že tím způsobí smrt. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. Při zjišťování subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy přitom nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku.
V projednávané věci vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která jsou uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena zejména na str. 26 jeho odůvodnění. Soud vzal za prokázáno, že obviněný (dovolatel) po požití přesně nezjištěného množství alkoholických nápojů, v opilosti dne 2. 3. 2002 kolem 0.15 hod. v P. v prostoru před domem napadl poškozeného M. C. nožem, bodl jej dvakrát do těla a způsobil mu bodnou ránu hrudníku pod levou prsní bradavkou pronikající do dutiny hrudní, levou plící a přední stěnou levé srdeční komory do jejího nitra, a dále bodnou ránu levého podbřišku pronikající k lopatě kosti kyčelní, čímž mu způsobil delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví a poškodil důležité orgány. Ke smrti poškozeného přitom nedošlo pouze v důsledku včasné specializované chirurgické pomoci. Dále bylo zjištěno, že obviněný (dovolatel) při následném fyzickém napadení s poškozeným M. L., tohoto bodl nožem do pravého stehna a způsobil mu bodnořeznou ránu pravého stehna vyžadující léčbu v délce kolem čtrnácti dnů.
Právní závěr o nepřímém úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.) jiného usmrtit založil soud prvního stupně na zjištění, že obviněný (dovolatel) pomocí nože útočil na poškozeného M. C. do těch částí těla, kde se nacházejí životně důležité orgány (viz shora), které také vážným způsobem zasáhl a poškodil. Za těchto okolností musel být podle soudu přinejmenším srozuměn s tím, „že poškozenému může přivodit usmrcení“ (str. 27 rozsudku). Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud plně akceptoval a sám neměl rovněž pochybnosti o tom, že se obviněný (dovolatel) dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Jsou-li na posuzovaný případ aplikovány zásady týkající se pokusu trestného činu vraždy spáchaného v nepřímém (eventuálním) úmyslu, jak je Nejvyšší soud stručně vyložil shora, je zřejmé, že mimo pozornost soudů zůstala řada významných skutečností, jejichž existence byla pro správnost učiněných právních závěrů nezbytná.
Především jde o to, že již soud prvního stupně se nevypořádal s otázkou, za jakých okolností k údajnému útoku obviněného (dovolatele) na poškozeného M. C., resp. též M. L. vlastně došlo. Z rozsudku vyplývá, že se obviněný (dovolatel) ani poškození navzájem neznali, a že útoku nepředcházely žádné zjištěné konkrétní okolnosti, jež by svou povahou byly samy o sobě způsobilé předmětný konflikt vyvolat. V uvedené souvislosti soud zdůraznil jedině „podnapilost“ obviněného (dovolatele) jako primární příčinu incidentu, aniž by stupeň jeho ovlivnění alkoholem nějak blíže objektivizoval, přinejmenším do té míry, aby vzhledem ke struktuře dovolatelovy osobnosti bylo možno předcházející požití alkoholu vysvětlit jako možný důvod agresivního chování. Naopak z obsahu znaleckých posudků bylo zjištěno, že obviněný (dovolatel) v zátěži nejeví sklony k aktivně agresivnímu jednání, a že není osobou se zjevnými sklony k agresivním projevům vůči svému okolí. Za předpokladu, že by někoho (tj. poškozené) nožem skutečně pobodal, musel by jednat impulsivně v situaci extrémních obav z ohrožení na životě (str. 21/22 rozsudku). Je-li soudem zdůrazňováno dovolatelovo ovlivnění alkoholem jako jediná příčina vražedného útoku, pak nelze přehlédnout ani to, že podle soudu se ve stavu po požití blíže nespecifikovaného (většího) množství alkoholických nápojů nacházeli též oba poškození (str. 7, 8 rozsudku). Tato skutečnost, včetně fyzické dispozice poškozených ve vztahu k dispozicím obviněného (dovolatele), případně i možná agresivita samotných poškozených ve spojení s požitým alkoholem, však nebyly předmětem bližšího zkoumání ani hodnotících úvah soudu. Takové úvahy ovšem byly na místě, protože jinak by bylo nutno se spokojit s tím, že obviněný (dovolatel), jenž byl do doby činu osobou zcela bezúhonnou (str. 26 rozsudku) a beze sklonů k agresivnímu chování, a který v inkriminovanou dobu vyšel za určitým účelem (očekávání vozidla taxislužby) z baru na ulici, zde bez jakéhokoliv zjevného důvodu napadl jemu zcela neznámého člověka, a to za situace, kdy sotva mohl přehlédnout, že poškozený se zde nenachází sám, nýbrž ve společnosti dalších osob. Skutečnost, že se obviněný (dovolatel) rozhodl zaútočit (byť za pomoci nože) bezdůvodně proti někomu, který zjevně mohl být v přesile (což se plně potvrdilo v závěrečné fázi konfliktu), se přitom zcela vymyká logice soudem zjištěného skutkového děje v jeho dosavadní podobě. Přitom sotva lze vystačit se zjednodušeným poukazem na jinak blíže nezjištěnou „podnapilost“ obviněného (dovolatele), jak to ve svém rozhodnutí činí soud prvního stupně. Dovolateli lze proto přisvědčit, že se soud, resp. oba soudy nevypořádaly s otázkou pohnutky jeho jednání, ačkoliv okolnosti, které útoku předcházely a motiv, kterým byl pachatel veden, jsou v pokusu trestného činu vraždy důležitým kritériem pro posouzení otázky zavinění, zejména, měl-li pachatel jednat ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Za další významné pochybení soudu je podle Nejvyššího soudu nutno považovat to, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutková věta) není vůbec uvedeno jaký nůž měl obviněný (dovolatel) vlastně k činu použít, není zde specifikována jeho velikost, ani tvar a délka ostří (čepele), ani způsob provedení útoku. Jen z odůvodnění rozhodnutí lze usuzovat na to, že nástrojem pokusu trestného činu vraždy měl být zřejmě nůž, jehož fotografie se nachází na č. l. 42 spisu. Z popisu skutku nelze zjistit ani vzájemné postavení útočníka a napadeného, ve které ruce útočník nůž držel apod. Z odůvodnění rozsudku, pokud jde o techniku napadení, pak vyplývá, že podle znalce mohl být zraňujícím předmětem „zadokumentovaný nůž“, a že nůž byl veden kolmo na stěnu hrudní a břišní zpředu, nejméně střední silou (str. 19, rozsudku). V rozsudku vyjádřený skutkový stav pak ovšem vzbuzuje pochybnost, jaký nůž měl obviněný (dovolatel) ve skutečnosti použít, tj. zda nezjištěný nůž anebo ten, o kterém se pojednává v odůvodnění rozsudku (str. 22) a o kterém hovoří též svědek M. L. (str. 7/8). Zároveň chybí skutkové zjištění, zda obviněný (dovolatel), který jednal bez zjevné, resp. soudem nezjištěné motivace, jednal též v záměru útočit proti takovým částem těla napadeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, když jednotlivá bodnutí se nacházejí relativně dost daleko od sebe (podle rozsudku šlo o prostor kolem levé prsní bradavky a prostor podbřišku ve směru ke kyčli), což by příliš nenasvědčovalo cílenému bodání, aby bez pochybností bylo možno dovodit, že útočník jednal - byť nepřímo - v úmyslu vraždit. Na tomto místě je nezbytné současně připomenout, že u nepřímého úmyslu - kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje - se vždy vyžaduje, aby pachatel znal všechny rozhodné okolnosti, tj. věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný (tedy mj. i vzhledem k velikosti nože a četnosti bodnutí) a jeho srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce.
Z důvodů, jež Nejvyšší soud podrobně rozvedl shora, lze v posuzovaném případě dospět k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, jež jsou formulována především v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění obou rozhodnutí, neumožňují právní posouzení předmětného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatovaná pochybení nezjistil a nenapravil, i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zatížena vadami ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného J. V. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 7 To 110/2006, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2006, č. j. 17 T 19/2003-557. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si ujasnil tzv. subjektivní stránku dovolatelova jednání. Přitom se neobejde bez spolehlivého zjištění pohnutky jeho činu. Jestliže jediným tzv. spouštěcím mechanismem dovolatelova vražedného útoku na poškozeného M. C. měla být soudem proklamovaná dovolatelova opilost, bude nezbytné, aby se soud s touto otázkou spolehlivě vypořádal. Bude tedy povinen zjistit, jaké (minimální) množství alkoholu dovolatel před činem požil a v jakém časovém rozpětí. Na tomto upřesňujícím základě by pak bylo možno, aby příslušný znalec alespoň přibližně určil (vypočetl), jaký byl stupeň dovolatelova ovlivnění alkoholem v inkriminovanou dobu. Soud se dále bude muset zabývat tím, zda takové množství požitého alkoholu mohlo vzhledem ke zjištěné struktuře osobnosti dovolatele být rozhodujícím a vlastně jediným impulsem (podnětem) k tomu, aby v nekonfliktní situaci nebezpečně (tj. pomocí nože) zaútočil na mu neznámou osobu, která k tomu svým chováním nezavdala žádnou příčinu.
Dále bude zapotřebí, aby soud zaměřil svoji pozornost též na osoby poškozených, kteří se podle jeho zjištění nacházeli v době incidentu rovněž pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost by pak podle logiky, kterou soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí, mohla být přinejmenším stejným důvodem k útoku (zde ovšem na dovolatele), jaký v posuzovaném případě mohl podle soudu mít dovolatel. V uvedeném směru bude proto zapotřebí, aby rovněž ohledně poškozených M. C. a M. L. byl zjištěn alespoň přibližný stupeň jejich ovlivnění alkoholem. Především se však bude třeba zabývat osobností poškozených z hlediska jejich případných sklonů k agresivitě a k násilnému řešení konfliktů. Jestliže takové vlastnosti budou u poškozených zjištěny, bude namístě zabývat se i samotnou hodnověrností jejich výpovědí. V tomto směru se soud neobejde bez doplnění dokazování posudky příslušných znalců. Konečně bude třeba posoudit i fyzické dispozice jednotlivých účastníků konfliktu, je-li dovolatelem namítán evidentní nepoměr jeho fyzické síly vůči podstatně silnějším a lépe disponovaným poškozeným, resp. dalším osobám, které se měly nacházet na místě činu a s nimiž se oba poškození znali.
Výsledky takto doplněného dokazování nemůže Nejvyšší soud předjímat, nehledě na to, že k návrhům stran bude eventuálně zapotřebí provést i důkazy další. Teprve na tomto základě bude mít soud vytvořen dostatečný skutkový podklad pro své navazující právní závěry. Jestliže by vznikly pochybnosti o tom, zda to vůbec byl dovolatel, kdo konflikt vyvolal a jako první použil násilí, bylo by nezbytné, aby se soud jeho jednáním zabýval i z hledisek nutné obrany podle §13 tr. zák.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu dotazem na Ústřední evidenci vězňů v Praze ze dne 7. 11. 2007, obviněný J. V. v současné době nevykonává trest odnětí svobody pravomocně mu uložený v nyní projednávané věci. O jeho vazbě proto nebylo třeba rozhodovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler