ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1109.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1109/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 39/2007 ze dne 30. 5. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 1/2007 ze dne 20. 3. 2007 byl D. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), dílem dokonaným, dílem ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali dovolatel a v jeho neprospěch státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 39/2007 ze dne 30. 5. 2007, a to tak, že dle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil dle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, k jehož výkonu jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem a dále podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání D. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal D. K. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v řízení před Městským soudem v Praze byl dán důvod dovolání uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řízení před vrchním ani městským soudem nedošlo totiž k věrohodnému prokázání, že svým jednáním spáchal skutek, za nějž byl odsouzen. K tomuto závěru nelze dojít ani z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu nalézacího ani ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Popis skutku je dle jeho názoru zcela nekonkrétní a nepřesvědčivý a není zaměřen na popis jednání odsouzeného, ze kterého by bylo možné dovodit, že naplnil jak objektivní, tak zejména subjektivní stránku trestného činu. Má takto za to, že popis skutku nezahrnuje vyjádření specifického úmyslu „udat“ padělané peníze jako pravé, resp. specifického úmyslu k přípravě takového jednání, který obecně znamená především vědomí pachatele o tom, že udává padělané peníze a je obligatorním znakem subjektivní stránky tohoto trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze podle jeho názoru dovodit, že se při svém rozhodování zjištěním této stránky činu vůbec nezabývaly. Ani jeden ze soudů se pak podle jeho názoru nevypořádal s relevantními námitkami, které vyvracely usvědčující důkazy, na základě nichž soudy uzavřely, že jeho vina byla dostatečně prokázána. Zejména soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí převážně vůbec věcně nezabýval těmito jeho námitkami, když toliko parafrázoval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uvedl k nim pouze to, že městský soud „na tyto reagoval a dostačujícím způsobem se s těmito vypořádal“. U odvolacího soudu navrhoval provést důkaz zvukovou nahrávkou pořízenou městským soudem z výslechu svědka D. U. (jako jediného přímého usvědčujícího důkazu), která zachycuje vývojové posuny v jeho odpovědích a tedy i jeho zcela jasnou nevěrohodnost. Jelikož tento klíčový důkaz v řízení o odvolání proveden nebyl, jedná se o opomenutý důkaz a tak i porušení ústavně garantovaného práva odsouzeného na spravedlivý proces. Na závěr svého podání pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že jednání obviněného nemohlo být současně právně kvalifikováno jako jeden částečně dokonaný trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a současně jako příprava k uvedenému trestnému činu. Pokud dovolatel polemizuje s tím, že jeho jednání nemělo přípravný charakter vzhledem k trestnému činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., tedy že neměl v úmyslu udat dosud přechovávané padělané peníze jako pravé, uplatnil tak v podstatě námitku, jejíž řešení by přineslo výsledek, který by odporoval zákazu reformace in peius. Pokud by totiž jeho jednání mělo být správně kvalifikováno, resp. pokud by nebyl prokázán úmysl udat jako pravé i 11 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 500,- Kč, které byly nalezeny v peněžence ukryté v obchodě, v němž došlo k odhalení trestné činnosti, pak by mělo být jeho trestné jednání rozděleno do dvou skutků, přičemž jeden by pojímal úmysl obviněného udat část padělaných peněz jako pravých a část jednání by mohla být posouzena jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. se zohledněním znaku přechovávání padělaných nebo pozměněných peněz. Skutek však byl v průběhu řízení posuzován komplexně jako skutek jeden, přičemž v takovém případě nelze akceptovat jednočinný souběh uvedených trestných činů, tedy trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného by tak bylo možné kvalifikovat pouze jako dokonaný trestný čin padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., nikoliv i jako přípravu k danému trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák., neboť jmenovaný trestný čin dokonal již udáním jedné bankovky, která byla padělaná, jako pravé. Je však zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, zejména proto, že obviněnému by byl ukládán trest ve stejné výměře a podle téhož zákonného ustanovení. Mimo to pro úplnost dodala, že obviněný v dovolání uplatnil i další námitky, které však jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a zároveň souhlasila s jeho projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr .ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku toliko částečně, když dovolatel namítá, že v popisu skutku chybí a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ani nelze dovodit, že by svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu, která spočívá ve specifickém úmyslu udat padělané peníze jako pravé. Tuto námitku nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Z popisu skutku tak, jak je ve výroku o vině obsažen, naplnění tohoto znaku skutkové podstaty zcela zřetelně vyplývá, když se v něm hovoří o tom, že dovolatel „předal svému známému krajanu D. U.…padělanou bankovku v nominální hodnotě 500,- Kč…, kterou však vydával za pravou bankovku a požádal D. U., aby s ohledem na jeho zdravotní nevolnost, nakoupil v nedalekém obchodě potravin“. Následně se „obžalovaný, kterého prodavač prodejny U. na místě zadržel, v prodejně chtěl zbavit dalších padělaných bankovek, které měl při sobě, a proto zasunul mezi přepravky s pivem modrou peněženku s nápisem „O.“, která obsahovala dalších 11 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 500,- Kč…“, kdy v tomto případě nelze zcela jistě dovodit právě specifický úmysl udat tyto padělané bankovky jako pravé (viz níže). Z uvedeného je však evidentní, že dovolatel v obou případech věděl, že se jedná o bankovky padělané, které navíc v prvém případě udal tím, že je předal svému krajanu, aby za ně obstaral nákup. Ve druhém případě je pak přechovával ve své peněžence a poté, co byl v obchodě zadržen z důvodu podezření ze spáchání trestného činu, se jich chtěl zbavit tím, že je i s peněženkou zastrčil mezi bedny s pivem, přičemž bylo prokázáno, že peněženka byla jeho. Naplnění subjektivní stránky daného trestného činu z hlediska úmyslu přímého dle §4 písm. a) tr. zák. je tedy v popisu skutku zcela zjevné, a je dále rozveden taktéž v obsáhlém odůvodnění obou rozsudků. Z tohoto hlediska tak dovolatelovým námitkám nelze přisvědčit. Na tomto místě považuje dovolací soud za potřebné podotknout, že zcela správně by jednání D. K. po právní stránce mělo být kvalifikováno jako dva trestné činy (skutky) spáchané ve vícečinném souběhu, a to jeden trestný čin padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. (jednání spočívající v předání padělaných bankovek D. U.) a druhý dle §140 odst. 1 alinea 2 tr. zák. (jednání spočívající v přechovávání dalších 11 ks padělaných bankovek bez úmyslu udat je jako pravé). Jelikož ovšem by dovolateli při takovéto právní kvalifikaci i tak hrozil trest odnětí svobody dle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a oproti stávající situaci by se tak pro něj fakticky nic nezměnilo, nepokládá dovolací soud tuto vadu za takovou, která by odůvodňovala zrušení a vrácení věci k novému rozhodnutí soudu prvního stupně, když nelze přehlédnout, že námitky v uvedeném směru dovolatel ani nevznesl.
Co se týče zbytku námitek, nutno konstatovat, že tyto nelze podřadit pod zvolené dovolací důvody, když napadají výhradně opatřování, provedení a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud pak jde o dovolatelem konkrétně navrhovaný důkaz – přehrání záznamu z výslechu svědka U. z hlavního líčení při veřejném zasedání o odvolání – neshoduje se dovolací soud s jeho názorem, že by totiž věrohodnost svědka byla nějakým způsobem zpochybněna, ani že by se v daném případě jednalo o důkaz opomenutý, když tento jeho návrh odvolací soud (s potřebným odůvodněním takového postupu) zamítl. Jmenovaný svědek byl totiž již předtím vyslechnut jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení před městským soudem, tomuto byly kladeny i doplňující dotazy a jeho výpověď pak byla soudem zhodnocena v souvislosti s důkazy ostatními. Závěry soudu pak dovolací soud považuje za logické a přesvědčivé, ničím nevybočující z obvyklého postupu soudů v obdobných případech, a to i pokud jde o posouzení jeho věrohodnosti. Takto nutno uzavřít, že v tomto směru námitky dovolatele nespadají pod zvolený dovolací důvod, neboť jimi brojí toliko proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy po provedeném řízení dospěly. Daný dovolací důvod naplňují však pouze takové námitky, které postihují nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolacímu soudu tak ani nepřísluší zabývat se správností učiněných skutkových zjištění, nejedná-li se o tzv. extrémní nesoulad mezi shromážděnými důkazy, jejich posouzením a následně učiněnými skutkovými zjištěními. O tento případ nejde ani v dané věci, a proto bylo nutné v tomto směru v dovolání obsaženou argumentaci odmítnout.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl částečně právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst.1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka