ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1124.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1124/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání J. Ž., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 46/2007 ze dne 29. 5. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 76/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání J. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 76/2006 ze dne 1. 3. 2007 byl J. Ž. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku J. Ž. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 46/2007 ze dne 29. 5. 2007, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal J. Ž. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že při rozhodování soudů v jeho věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy před soudem provedenými, neboť skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn nenaplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. Extrémní nesoulad (v souvislosti s tímto poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 177/04) pak spočívá v tom, že žádným důkazem nebyla vyloučena verze obhajoby, že se útoku proti J. H. dopustil v nutné obraně, neboť v řízení bylo prokázáno, že odvracel bezprostředně hrozící útok, kterého se dopustila osoba, o níž věděl, že je zejména v silné opilosti agresivní, násilná a že již byla v minulosti za útoky proti různým osobám trestána. Výhrůžky J. H. proto vyhodnotil jako vážné a bezprostředně ohrožující na životě a zdraví jeho, jeho družku P. S. i jejího postiženého syna. Bylo totiž prokázáno, že dovolateli se nepodařilo zabránit vniknutí J. H. do jejich domu, když ten hrozil násilím a vyhrožoval jmenovaným osobám zabitím. Jelikož trvalo dlouhou dobu, než se na místo dostavila jeho družkou předtím přivolaná policie a útok J. H. se stupňoval, použil v obraně nůž, který byl náhodou na kulečníkovém stole, k němuž jej útočník přirazil. Tím jej pak v obraně zasáhl do břicha. Podotkl, že se soudy nezabývaly naplněním jednotlivých podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., a to ve smyslu ustálené judikatury, kterou cituje v čl. I. v bodech 1/-15/, když dokonce ve skutkové větě výroku o vině není ani uvedeno, že svým jednáním odvracel bezprostředně hrozící a trvající útok. Nemohou proto obstát ani závěry soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, že nemohlo jít o nutnou obranu vzhledem k tomu, že dovolatel neutrpěl žádné poranění, že poškozený J. H. jej strčil, ale neměl žádnou zbraň, nebo že šlo o silně podnapilého útočníka. Soudy tak měly naplnění podmínek stanovených v §13 tr. zák. i přiměřenost obrany posuzovat podle toho, jak se útok jevil dovolateli. Podle judikatury nelze na vybočení z mezí nutné obrany usoudit jen z toho, že se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, který byl fyzicky silnější a známý svou agresivitou, ani z toho, že on útočníka zranil, když sám žádné zranění (kromě modřin) neutrpěl. Dále má za to, že soudy nevzaly v úvahu skutková zjištění, dle nichž po příjezdu Policie ČR na místo činu vyběhla z domu žena, která byla silně potřísněna krví na rukou a na kalhotách (P. S.), zatímco dovolatel, jenž byl v domě, nebyl viditelně potřísněn na tričku ani nikde jinde. Pokud by totiž poškozenému zasadil všech osm ran, vzhledem k závěrům znalce i odbornému vyjádření Kriminalistického ústavu Praha by musel být silně potřísněn krví v horní polovině těla i na pantoflích. Kromě toho bylo prokázáno, že P. S., na rozdíl od něj, měnila své výpovědi a vyhrožovala svědkům Š. P. a A. K., aby nic neříkali o skutečnostech, které jim o činu sdělila, následkem čehož poté A. K. zaslal předsedkyni senátu soudu prvního stupně žádost o zajištění ochrany svědka. Je tedy názoru, že bylo namístě posoudit jeho jednání jako jednání v nutné obraně dle §13 tr. zák., které nebylo protiprávní, protože odvracel přímo hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem, když tato obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V krajním případě, pokud by soud měl za to, že překročil meze nutné obrany a zároveň by mu nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného J. H., by mohl jeho jednání posoudit jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. Vzhledem k uvedenému pak na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí ve výroku o vině a na něj navazujícím výroku o trestu zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby sám znovu rozhodl ve věci. Zároveň navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci soudy opřely svá rozhodnutí o vině dovolatele o celou řadu důkazů, na základě nichž učinily odůvodněný a vnitřně logický závěr, že pachatelem posuzovaného skutku byl obviněný J. Ž. S ohledem na charakter a intenzitu útoku musely tedy současně odmítnout úvahy o jeho případném jednání v nutné obraně ve smyslu ust. §13 tr. zák. V posuzované věci tak dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a dovolatel de facto soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se odvíjející odlišný skutkový závěr, když namítá, že pachatelem předmětného skutku nebyl on a dovozuje tak závěr o nesprávném právním posouzení skutku, s odkazem na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a je tudíž zřejmé, že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a zároveň souhlasil s jeho projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, pokud namítá, že jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako jednání v nutné obraně dle §13 tr. zák., případně, pokud by podmínky pro takové závěry dány nebyly, jako trestný čin nedbalostního ublížení na zdraví dle §224 tr. zák. Dle jeho názoru existuje v jeho věci tzv. extrémní nesoulad mezi důkazy, které soudy provedly a skutkovými zjištěními, k nimž na jejich základě dospěly. Tyto námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
V daném případě je nutné vyjít zejména ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly. Z těchto vyplývá, že útok proti J. H. byl veden nožem (loveckou dýkou) o délce čepele 177 mm opakovaně, osmi bodnými ranami do krku, hrudníku a břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohočetná bodnořezná poranění, jimž na místě podlehl. Vyplynulo z nich dále, že P. S., tehdejší družka dovolatele, byla po celou dobu ve vedlejší místnosti, kde spal její syn, a do haly, kde k útoku došlo, přišla až poté, co na žádost dovolatele zavolala policii a záchrannou zdravotnickou pomoc. Jelikož v tom okamžiku byl již poškozený zraněn a ležel na zemi, snažila se jej zachránit tak, že mu zaškrtila levou paži dle pokynů záchranné služby na telefonu. Správně tak bylo i soudy již poukázáno na to, že útok nemohla provést ona a náznaky této možnosti v dovolání uvedené tak nutno zcela jednoznačně odmítnout.
Rovněž tak je nutné jako neopodstatněnou odmítnout dovolatelovu argumentaci, že jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně dle §13 tr. zák. Je pravda, že jako první začal proti němu útočit poškozený, který byl opilý a agresivní, a to tak, že za použití nespecifikovaných výhrůžek strčil dovolatele zpět do haly a přitisknul jej na kulečníkový stůl, a je proto pochopitelné, že se dovolatel tomuto násilnému chování snažil bránit. Vzhledem ovšem ke způsobu útoku, jakož i jím způsobeným následkům (smrt poškozeného), je evidentní, že jeho reakce („obrana“) byla zcela zjevně charakteru útoku nepřiměřená, a proto jednání dovolatele nelze hodnotit jako jednání v nutné obraně, ale jako jednání, které již přešlo v razantní protiútok. Soudy vzaly v souvislosti s tímto za prokázané rovněž to, že dovolatel měl v daném okamžiku z poškozeného strach, neboť věděl, že tento je v opilosti agresivní a že by mu mohl i ublížit, nicméně nelze připustit, aby se takovému chování bránil tím, že jej osmkrát bodne nožem do oblasti břicha, hrudníku a především do krku. V daném případě je nutné vzít v potaz i to, že o případ nutné obrany nemůže jít ani tehdy, pokud se pachatel dopustí činu v době, kdy útok na něho již byl ukončen (R 77/1955). V řešeném případě tak rozhodně nelze dojít k závěru, že útok ze strany poškozeného trval po celou dobu jednání dovolatele, tedy během celého časového úseku, v němž mu bylo zasazeno osm bodných ran. Jestliže totiž útok poškozeného spočíval v pronesení výhrůžek a následném strčení a přiražení dovolatele ke kulečníkovému stolu, není možné považovat za přiměřenou reakci spočívající v osminásobném bodnutí nožem (s ostřím dlouhým téměř 18 cm) do těch částí těla poškozeného, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány. Proto vzhledem k celkovému způsobu útoku pak nutno souhlasit též se závěry soudů, že dovolatel takto musel být přinejmenším srozuměn s následkem, k němuž pak i došlo, a to i pro případ, že by jednal v tzv. zlobném afektu, jak to vyplynulo ze znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Z řečeného tak plyne, že závěry soudů obou stupňů je nutné hodnotit jako zcela správné a beroucí v úvahu všechny okolnosti případu, když dospěly k tomu, že se v daném případě zjevně nejednalo ani o jednání v nutné obraně ani o nedbalostní ublížení na zdraví ve smyslu ust. §224 tr. zák., ale že skutková zjištění naopak naplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně, ovšem je zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. S ohledem na toto rozhodnutí nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle ust. §265o tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka