ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1172.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1172/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2007 o dovolání podaném P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 151/2007 ze dne 17. 4. 2007 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 244/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově sp. zn. 102 T 244/2006 ze dne 26. 1. 2007 byl dovolatel uznán vinným pod bodem 1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a pod bodem 2) citovaného rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu byl takto uložený trest podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 5 To 151/2007 ze dne 17. 4. 2007 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil stran jeho osoby ve výroku o vině v bodě 1) a ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Nově jej potom odsoudil při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) z citovaného rozsudku soudu prvního stupně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když takto uložený trest mu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců s tím, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že pokud odvolací soud o jeho dovolání vztaženému k bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně rozhodl výrokem „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“ tak pochybil s tím, že takovou dikci zákon nepřipouští, nelze proto k takovému výroku přihlížet, a proto lze uzavřít, že o jeho odvolání v tomto směru nebylo rozhodnuto žádným ze způsobů předvídaných zákonem a výrok odvolacího soudu ve vztahu k bodu 2) výroku soudu nalézacího takto chybí. Současně namítl, že při zrušení výroku o vině v bodě 1) citovaného rozsudku soudu prvního stupně měl odvolací soud z hlediska ustanovení §262 tr. ř. zrušit tento výrok i ve vztahu k ostatním spoluobviněným, protože ve vztahu k nim nemůže být formulována příslušná skutková věta jinak než v případě dovolatele. Za stěžejní námitku ve vztahu k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) pak dovolatel pokládá nedostatečné právní posouzení možné aplikace §88 odst. 1 tr. zák. ze strany obou soudů. To s tím, že v rámci obou shledaných skutků dovolatel nevystupoval aktivně a pouze stál ve dveřích zastavárny a přihlížel protiprávnímu jednání dalších spoluobviněných. Takovéto (pasivní) chování mělo být správně vyhodnoceno jako chování menší společenské nebezpečnosti z hlediska ustanovení §88 tr. zák. a následně mělo být kvalifikováno nanejvýše jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s pochybnostmi, zda se vůbec v rámci skutku pod bodem 2) ve výroku citovaného rozsudku nalézacího soudu vůbec jedná o tento trestný čin. Soudy přitom po skutkové stránce ani nedovozují, že by jeho jednání v kritické době mělo být alespoň článkem uceleného řetězce ve vztahu k jednání dalších spoluobviněných, které by bylo možné posoudit jako vydírání, navíc spáchané nejméně se dvěma osobami, kdy vyhrožování ve vztahu k poškozenému se dopouštěl pouze obviněný J. H. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba napadené (citované) rozsudky v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že s tím, že v této části podaného dovolání toto považuje za zjevně neopodstatněné, když skutky, jak jsou popsány v příslušných skutkových větách obou rozsudků, jsou se soudem užitou právní kvalifikací zcela v souladu. To proto, že obvinění se dopustili označeného trestného činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a není tak třeba, aby všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu zcela naplnil každý ze spolupachatelů, nýbrž postačí, pokud jsou tyto znaky naplněny až jejich společným jednáním. Dovolatel tak nebyl shledán vinným pouze za svou pasivní přítomnost na místě činu a vyběhnutím za poškozeným, nýbrž byl uznán vinným spolupachatelstvím na základě společného jednání všech obviněných. Přitom společenská nebezpečnost jeho jednání dosahuje vyššího než nepatrného stupně a ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. tak v daném případě aplikovat nelze, když dovolatel se nejen zdržoval na místě činu a svou fyzickou přítomností působil na psychiku poškozených, ale jednal i aktivně pokud za jedním z nich vyběhl v úmyslu zabránit mu v přivolání policie. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolání, i když se týká vícero skutků, tvoří jeden celek a nelze mu současně vyhovět a zároveň ho zamítnout. Pokud odvolací soud konstatoval absenci změn ve zbývající části rozsudku potom takto učinil pro úplné pochopení svého výroku (což nenastalo), aniž měl povinnost tuto skutečnost uvádět. Stran namítaného zrušení výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně ohledně dovolatele také ve vztahu k ostatním spoluobviněným je za stavu, kdy tito nepodali odvolání, stavem, který žádnému z dovolacích důvodů obsažených v §265b tr. ř. neodpovídá, a proto se takto vznesenou námitkou nelze zabývat. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V tomto směru je v posuzované věci právně relevantní námitka týkající se míry společenské nebezpečnosti jednání dovolatele, kdy poukazuje na svou pasivní roli a z ní plynoucí jednání, které by mělo vést soudy nanejvýše k tomu, že by je kvalifikovaly pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, když i odvolací soud správně poukázal na to, že všichni obvinění navštívili uvedenou zastavárnu na jeho popud, vyzbrojili se a dovolatel také poškozeného přímo označil. Je přitom zjevné, že i dovolatel se nelegálním způsobem snažil, aby poškozený vrátil dlužné peníze, byl srozuměn s užitím násilí vůči němu a svou přítomností nepochybně umocňoval strach poškozeného. Odvolací soud také ostatně vysvětlil, v čem v dané věci spočívá shledané spolupachatelství dovolatele, když v tomto směru je na místě odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, které se charakterem shledaného spolupachatelství podrobně zabývá. Za daných okolností potom nelze mít přesvědčivě za to, že podíl dovolatele na spáchání označených trestných činů byl natolik nepatrný, že by jeho jednání v naznačených souvislostech umožnilo aplikovat ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., resp. ustanovení §88 tr. zák. a takto dospět k závěru, že nebezpečnost jeho jednání v posuzované věci dosáhla nepatrného stupně, případně umožnilo soudům jej jinak právně kvalifikovat.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je namístě připomenout, že tento se vztahuje na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, tedy, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo sice v rozhodnutí určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. V posuzované věci je však zjevné, že totožnost obou označených skutků zůstala zachována, přičemž odvolací soud nepochybil, pokud odvolání podanému pouze dovolatelem zčásti vyhověl a přitom ve zbývající části podané odvolání nezamítl, ale (i když nadbytečně a patrně pro zřejmost) užil ve výroku svého rozhodnutí formulaci že „jinak zůstal napadený rozsudek beze změn“. Nelze tak mít za to, že (s ohledem na uvedené) ve výroku citovaného rozsudku chybí namítaný výrok ve vztahu k bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně. Konečně k námitce stran toho, že při zrušení části rozsudku soudu nalézacího v bodě 1) mělo být postupováno podle §261 tr. ř. (dovolatelem nesprávně uvedeno ustanovení §262 tr. ř.) a měla být tedy aplikována zásada beneficium cohaesionis je na místě uvést, že dovolatel podal v posuzované věci odvolání sám, a proto ve vztahu ke spoluobviněným takto rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., když dovolání je obecně přípustné jen ohledně toho obviněného, který podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ohledně něhož podal odvolání státní zástupce nebo jiná oprávněná osoba. Nad rámec uvedeného je ostatně namístě uvést, že příslušný skutek je v rozhodnutí odvolacího soudu ohledně ostatních spoluobviněných formulován identicky, úprava jeho popisu se týká výlučně dovolatele, přičemž o totožnosti příslušného skutku není pochyb.
S ohledem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka