ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.118.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 118/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 dovolání obviněné MUDr. A. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 5 To 145/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 85/2005, a rozhodl takto:
Dovolání MUDr. A. T. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 44 T 85/2005, byla obviněná MUDr. A. T. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byla podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §59 odst. 2 tr. zákona bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná dne 15. 3. 2001 uzavřela s poškozenou J. H. dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, a právem nájmu k bytu, o velikosti 3+1, avšak zamlčela, že v době tohoto převodu nejsou zcela ukončeny soudní spory s jejím bývalým manželem PhDr. J. M., domáhajícím se v té době u Obvodního soudu pro Prahu 10 další soudní žalobou, o které obžalovaná věděla, neboť se již 19. 2. 2001 omluvila z nařízeného jednání ve věci, o zrušení společného nájmu bytu s obžalovanou, a určení, že je výlučným a jediným nájemcem předmětného bytu, kdy svůj nárok odvozoval mj. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 9 C 46/1998, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 54 Co 278/2000, který konstatoval, že společnými nájemci bytu jsou on a obžalovaná, a tímto svým jednáním způsobila poškozené J. H., škodu ve výši 1.150.000,- Kč, neboť tuto částku poškozená obžalované vyplatila za nabytí členství v družstvu, a do dnešního dne obžalovaná poškozené tuto částku nevrátila, i když poškozená je povinna na základě v exekučním řízení vydaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 36 Nc 594/2005, byt vyklidit.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podala obviněná odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 145/2006 odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že se dopustila podvodného jednání způsobem, že by uvedla poškozenou v omyl, že by využila jejího omylu a rovněž nebylo prokázáno, že jí zamlčela podstatné skutečnosti za účelem způsobit jí škodu nikoli nepatrnou. Vyslovuje názor, že v jejím případě došlo ke kriminalizaci občanskoprávního vztahu v důsledku změny ve výkladu práva judikátem NS ČR č. j. 26 Cdo 501/2003 ze dne 19. 11. 2003, kdy tento judikát byl vydán až dva roky poté, co došlo k uzavření inkriminovaného právního úkonu – smlouvy o převodu obchodního podílu v bytovém družstvu a práv s ním spojených.
Dále dovolatelka mimo jiné konstatuje, že realitní kancelář Dr. K. prověřovala, zdali sporný družstevní byt ve vztahu k prodeji nemá právní vady a po prověření celé situace vykonal kroky a následně zorganizoval prodej sporného bytu poškozené. V celém tomto řízení o prodeji družstevního podílu dovolatelky a práv s ním spojených ona sama neudělala nic, aby zatajila nějaké skutečnosti za účelem podvodu a způsobení škody někomu jinému. Znovu opakuje, že v celém trestním řízení zejména nebylo prokázáno, že by měla úmysl někoho podvést a tudíž nebyla prokázána subjektivní stránka případného trestného činu. Vyslovuje názor, že názor a tvrzení Městského soudu v Praze v napadeném usnesení nemá oporu ve spisu a vykonaných důkazech a není pravda, že dovolatelka poškozenou neinformovala zcela objektivně o podstatách probíhajícího sporu. Z vykonaného dokazování je dle názoru dovolatelky zřejmé, že poškozená měla k dispozici předmětné soudní rozhodnutí a věděla o celém případu přesně to samé, co věděla dovolatelka.
Dále vznáší námitku, že pokud soudy neměly v době převodu jejího družstevního podílu a práv s ním spojených jednotný právní názor na výklad a aplikaci zákona ohledně transformace nájmu obecního bytu na nájem družstevního bytu ve vztahu transformace nájmu a vzniku členství v bytovém družstvu s použitím analogie k příslušným ustanovením občanského zákoníku, pak nelze po ní jako po laikovi požadovat, aby věděla více než renomovaný právník a vědomě se tedy dopustit jednání směřujícího k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatelka rovněž vyslovuje názor, že pokud by nedošlo na základě rozhodnutí NS ČR č. j. 26 Cdo 501/2006 ke změně výkladu práva a zavedení analogie §705 odst. 2 obč. zákoníku i na případ rozvedených manželů, nikdy by v jejím případě nedošlo k trestnímu řízení. Právě proto, že ke změně výkladu a aplikace práva došlo až po převodu sporného bytu na poškozenou H., jedná se dle jejího názoru o kriminalizaci občanskoprávních vztahů, které vznikly před tímto rozhodnutím NS ČR.
V petitu svého dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Je toho názoru, že námitky, kterými dovolatelka namítá absenci zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť dovolatelka opakovaně používá nevhodné formulace v tom směru, že určité okolnosti „nebyly prokázány“. Státní zástupce současně konstatuje, že při posuzování důvodnosti námitek je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění publikovaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Z tohoto pohledu považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné.
Tvrzení dovolatelky, že poškozená H. znala obsah soudních rozhodnutí a všechny podstatné okolnosti soudního sporu vedeného mezi obviněnou a jejím manželem a že o nich věděla totéž co dovolatelka, nemá dle názoru státního zástupce oporu v soudy učiněných skutkových zjištěních. Nalézací soud totiž konstatoval, že obviněná při převodu členských práv v družstvu prezentovala již proběhlý soudní spor (tj. spor ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 46/98) jako „své jednoznačné vítězství a věc definitivně skončenou“. Současně nalézací soud konstatoval, že obviněná jako osoba s vysokoškolským vzděláním nemohla být jednoznačně přesvědčena, že vztahy k bytu jsou již jednoznačně vyřešené, zejména pokud bylo v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 9 C 46/98, výslovně poukázáno na možnost dalšího soudního řízení.
Těžiště podvodného jednání obviněné ovšem podle tzv. skutkové věty nespočívalo ve zkreslování výsledků řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 46/98, ale v tom, že obviněná „zamlčela, že v době tohoto převodu nejsou zcela ukončeny soudní spory s jejím bývalým manželem PhDr. J. M. domáhajícím se v té době u Obvodního soudu pro Prahu 10 další soudní žalobou, o které obviněná věděla, neboť se již 19. 2. 2001 omluvila z nařízeného jednání ve věci, o zrušení společného nájmu bytu s obviněnou, a určení, že je výlučným a jediným nájemcem předmětného bytu“. Okolnost, že k družstevnímu bytu uplatňuje občanskoprávní žalobou právo třetí osoba, je zajisté významnou okolností pro rozhodování osoby, která na sebe hodlá – zjednodušeně řečeno – za úplatu převést nájem takového družstevního bytu; to platí i v případě, že nároky uplatňované třetí osobou lze z právního hlediska považovat za problematické. Existence podané žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 10 nepochybně představovala „podstatnou okolnost“ ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zákona pro rozhodování poškozené H. Obviněná si při tom nepochybně byla vědoma, že soudní spory mezi ní a bývalým manželem jsou okolnosti z hlediska převodu členských práv v družstvu významnou, když o některých jejich aspektech – byť zkresleně a jednostranně – poškozenou informovala. Pokud nesdělila poškozené tak významnou okolnost, jako je podání další civilní žaloby, nutně muselo jít z její strany o jednání úmyslné. Obviněná v textu dovolání sama zdůrazňuje, že je v oblasti práva laikem, pak ovšem nemohla s jistotou předpokládat, jak se bude právní situace ohledně předmětného bytu dále vyvíjet a musela tedy být minimálně srozuměna (§4 písm. b) tr. zákona) s tím, že nastane situace, kdy poškozená nebude moci byt užívat a že poškozené vznikne škoda ve výši 1.150.000,- Kč, kterou by při znalosti všech relevantních skutečností obviněné nevyplatila. Pokud nalézací soud konstatoval, že obviněná o uvedené žalobě s ohledem na již nařízené ústní jednání věděla, jde o zjištění skutkové, které nelze v dovolacím řízení zpochybňovat (dovolatelka se o to ostatně ani nepokouší).
Pokud jde o argumentaci dovolatelky týkající se údajné kriminalizace jejího jednání na základě pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 26 Cdo 501/2003, považuje státní zástupce tuto argumentaci za bezpředmětnou stejně jako komentáře obviněné k rozhodování soudů v tomto občanskoprávním řízení. Nalézací soud v tomto směru výslovně konstatoval, že trestní odpovědnost obviněné nelze dovozovat z právního názoru obsaženého v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo výsledkem „poměrně složitých civilních řízení“ a které bylo učiněno až dva roky po učiněném převodu. Tvrzení dovolatelky by měla určitý význam v situaci, kdy by obviněná poškozenou informovala o probíhajícím soudním sporu a současně ji přesvědčovala o tom, že se nemá čeho obávat, protože žalující PhDr. M. nemá ve sporu absolutně žádnou naději na úspěch; obviněná však poškozenou o podané žalobě neinformovala vůbec.
Státní zástupce tedy vylovuje názor, že námitky dovolatelky jsou zjevně neopodstatněné a proto navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona; jeho existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti.
Nejvyšší soud totiž zjistil, že dovolatelka v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá též správnost učiněných skutkových zjištění a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi skutku (že neudělala nic, aby zatajila podstatné skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by měla úmysl někoho podvést, že není pravdou, že by poškozenou neinformovala objektivně o podstatách probíhajícího sporu atd.). Námitky tohoto druhu by mohly být v řízení o dovolání relevantní pouze tehdy, jestliže by bylo možno dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů, pokud by takový extrémní nesoulad dovolatelka namítala. Jelikož se však o takový případ nejedná, má Nejvyšší soud za to, že pokud by se podané dovolání omezovalo jen na výtky tohoto druhu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Za relevantní s ohledem na zákonné dovolací důvody tedy Nejvyšší soud považuje toliko tu část podaného dovolání, kde obviněná vznáší námitku proti „kriminalizaci“ jejího jednání s ohledem na nemožnost znát v době spáchání skutku právní názor Nejvyššího soudu přijatý až dva roky poté. Nejvyšší soud z hlediska souladu s uplatněným dovolacím důvodem akceptuje, že tuto námitku lze mít svým charakterem za námitku směřující vůči právnímu posouzení jednání obviněné. I v této části má však Nejvyšší soud za to, že jednak s ohledem na učiněná skutková zjištění ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu nejde o námitku relevantní, (obdobně jako hodnocení obviněné, které se týká rozhodování soudů v občanskoprávním řízení), zejména však jde o námitku zjevně neopodstatněnou, a to právě z důvodů, které již byly uvedeny ve výše uvedeném stanovisku státního zástupce, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že ve svém mimořádném opravném prostředku se dovolatelka snaží zpochybnit právní posouzení skutku především na základě jiných skutkových okolností a jiných souvislostí, než jak učinil soud prvého i druhého stupně, a v té části, která se alespoň zčásti týká právního posouzení, argumentuje zjevně neopodstatněně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné MUDr. A. T. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h