ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1208.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1208/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2007 o dovoláních P. K. a M. W., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 59/2007 ze dne 18. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 13/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 13/2007 ze dne 16. 3. 2007 byli P. K. a M. W. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. h) trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl každému z nich uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byli dle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 a §229 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku oba obvinění, jakož i krajský státní zástupce v Praze podali, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 59/2007 ze dne 18. 6. 2007, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze napadený rozsudek částečně ve výroku o trestu u obou obžalovaných zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. oba obžalované odsoudil, každého z nich podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon je oba zařadil dle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. pak odvolání obou obviněných zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali P. K. a M. W. jako osoby oprávněné dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označili ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v případě obou dovolatelů) a v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v případě M. W.).
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku k označenému dovolacímu důvodu P. K. uvedl, že zatímco soud prvního stupně neshledal splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody ve smyslu ust. §29 odst. 2 tr. zák. (a naopak přihlédl k polehčujícím okolnostem – doznání, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, upřímná lítost), soud druhého stupně naproti tomu shledal splnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a uložil mu výjimečný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Má za to, že trestná činnost, jíž se v minulosti opakovaně dopustil, byla zcela jiného charakteru, když se převážně jednalo o velmi nezávažná jednání, drobné krádeže a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Od posledního odsouzení za majetkovou trestnou činnost uběhla navíc poměrně dlouhá doba, v níž se, vyjma trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, nedopustil žádné trestné činnosti, k čemuž přispělo i to, že žil u svého bratra, což na něj mělo pozitivní vliv. Upozornil též na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zejména co do závěrů, že jeho činnost je ovlivněna prostředím, v němž žije, že se usmrcení poškozeného dopustil ve stavu silného rozrušení, protože byl poškozeným bolestivě zraněn, a že pokud okolnosti po propuštění na svobodu budou příznivé, lze předpokládat, že se podobný čin u něj opakovat nebude. Pochybení odvolacího soudu spatřuje tak v tom, že uložil výjimečný trest, když shledal, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je velmi vysoký pro existenci tří okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby dle ust. §219 odst. 2 tr. zák. Podle něj však samo toto důvodem k jeho uložení nemůže být, když i dle Krajského soudu v Praze stupeň nebezpečnosti činu byl sice vysoký, nikoliv však velmi vysoký, a možnost nápravy, včetně resocializace, není obzvláště ztížena. Zdůraznil, že prvotním úmyslem dovolatelů nebylo poškozeného usmrtit, nýbrž se mu ubránit. Nože neměli s sebou v úmyslu je použít vůči poškozenému, ale proto, aby se do stánku dostali plátěnou střechou.
Poslední skutečností, v níž spatřuje pochybení Vrchního soudu a nesprávné právní posouzení celého případu je fakt, že tento soud využil drobného procesního pochybení krajského soudu, totiž že podle §39 odst. 1 tr. zák. se trest odnětí svobody ukládá nejvýše na patnáct let, když on měl v době rozhodování soudu prvního stupně a stále má nařízený a neodpykaný trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle ust. §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu Mladá Boleslav ve spojení s usnesením téhož soudu, kdy se jedná o náhradní trest odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve výši 5.000,- Kč. Dle jeho přesvědčení využil odvolací soud tohoto drobného pochybení (které nevzpomněl ve svém odvolání ani státní zástupce) právě proto, aby mu uložil výjimečný trest. Vzhledem k uvedenému pak na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že za trestné činy, kterými byl uznán vinným, mu uložil trest v horní polovině zákonné trestní sazby při respektování zásady zakotvené v ust. §36 tr. zák., resp. aby rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Krajského soudu v Praze v části týkající se trestu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
M. W. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud se nevypořádal dostatečně s odůvodněním toho, v čem spatřuje „velmi vysoký“ stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu. Je přesvědčen, že již právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vraždy v kvalifikované skutkové podstatě sama o sobě postihuje nebezpečnost tohoto jednání pro společnost a zohledňuje konkrétní způsob spáchání trestného činu. Jednotlivé zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty nelze dále posuzovat jako aspekty představující přitěžující okolnost a podmiňující tak použití výjimečného trestu. Odvolací soud v tomto smyslu nesprávně hmotně právně specifikoval zvláštní podmínky pro ukládání výjimečného trestu, když navíc v dané věci existuje zcela zřejmý rozpor mezi rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího, kdy každý z nich hodnotil možnost uložení výjimečného trestu v zásadě odlišným způsobem a dospěl k odlišným závěrům. Zde je evidentní, že použití kvalifikované skutkové podstaty již samo o sobě zahrnuje skutečnost, že se jedná o trestný čin, jehož spáchání představuje vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost a jednotlivé znaky kvalifikované skutkové podstaty nemohou být samy o sobě hodnoceny jako přitěžující okolnosti podmiňující závěr o zvýšení stupně nebezpečnosti jednání pro společnost, resp. závěr o velmi vysokém stupni nebezpečnosti.
Namítl dále nepřípustnost uložení výjimečného trestu odnětí svobody s tím, že to představuje porušení ustanovení trestního zákona vzhledem k hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost v souladu s ust. §3 odst. 4 tr. zák. a tím naplnění dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dán zejména tam vyjmenovanými skutečnostmi. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ani způsob provedení činu v daném případě nemohou postačovat k odůvodnění uložení výjimečného trestu, neboť tyto skutečnosti se odrazily již v právní kvalifikaci trestného činu vraždy v kvalifikované skutkové podstatě. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, byly dle názoru odsouzeného hodnoceny nepřiměřeně a jednostranně v jeho neprospěch. Vyplývá z nich, že stánek poškozeného nenavštívil dovolatel s úmyslem jej zabít, k této činnosti se nijak nepřipravoval ani ji neplánoval, když nožem, který měl s sebou již v předcházejících vloupáních, odstraňoval poplašné zařízení tam instalované. Jeho použití pak bylo vedeno pouze v zájmu ochrany vlastního zdraví a života proti napadení kovovou tyčí ze strany poškozeného. Co se týče osoby pachatele, ten byl odvolacím soudem označen za speciálního recidivistu. Dle jeho názoru ovšem je nutno trestnou činnost z minulosti posuzovat jako méně nebezpečnou, čemuž odpovídala i výše předchozích uložených trestů, když se jí navíc dopouštěl ve věku blízkém věku mladistvých. Dle znaleckých posudků navíc vyplynulo, že její páchání bylo velkou měrou zapříčiněno i psychickou nevyzrálostí odsouzeného. Nutno poukázat i na to, že se znalkyně vyjádřily kladně i k hodnocení možnosti resocializace, a to přinejmenším vzhledem ke stupni jeho inteligence. Z hlediska úvahy o naplnění účelu trestu dle ust. §23 odst. 1 tr. zák. má zato, že uložený výjimečný trest sice zaručí ochranu společnosti před pachatelem a bude ať více či méně výchovně působit na společnost, nicméně vzhledem k osobě odsouzeného se jeho uložením stát spíše vzdaluje možnosti nápravy pachatele, když tento je ve věku 23 let umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou s výhledem na výkon trestu v trvání minimálně 18 let. Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby mu dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že v dané věci je třeba souhlasit se závěrem druhoinstančního soudu, že byly ve smyslu ust. §29 odst. 2 tr. zák. naplněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, který lze za trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. uložit. Z dostupných spisových materiálů je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obou obviněných, kdy tito poškozeného společným jednáním úmyslně usmrtili a spáchali čin zvlášť surovým a trýznivým způsobem v úmyslu získat majetkový prospěch a v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Poškozenému způsobili patnáct bodných a řezných ran do oblasti hrudníku, ledvin, krku a hlavy. V důsledku této skutečnosti je třeba stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost posoudit jako velmi vysoký, když jím došlo k naplnění tří okolností spáchání trestného činu, tedy, surový, trýznivý způsob a úmysl zakrýt jiný trestný čin. Má tak za to, že obě dovolání jsou zjevně neopodstatněná a navrhla proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí přijal za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelé nabízejí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
V dovolání M. W. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestu, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné v obou podáních z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, pokud v nich dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody ve smyslu ust. §29 odst. 2 tr. zák., a to jak z toho důvodu, že neshledávají, že by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl velmi vysoký, tak i proto, že by možnost jejich nápravy byla obzvláště ztížena. V rámci citovaného dovolacího důvodu pak byla právně relevantně uplatněna rovněž námitka P. K., že v rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k chybné aplikaci ust. §39 odst. 1 tr. zák., kdy uložením trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků byla překročena horní hranice pro uložení tohoto druhu trestu a že odvolací soud toto pochybení napravil tím, že mu uložil trest výjimečný. Takto uplatněné námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
V daném případě dovolací soud shledal jednoznačné naplnění první podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody spočívající v tom, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je velmi vysoký. Tato skutečnost plyne z nepochybně učiněných skutkových zjištění, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely a kterými bylo prokázáno, že poškozený před svou smrtí prožil mučivé útrapy. To potvrdily především ve věci provedené znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i následné výslechy příslušných znalců, kteří vycházeli ze skutečnosti, že celý útok trvající více jak 15 minut poškozený vnímal (když až do poslední chvíle byl naživu) a musel proto pociťovat vysoké bolesti, které mu oba dovolatelé smrtícím nástrojem (nožem) způsobili. Dovolací soud se proto shoduje se závěrem soudu odvolacího, že v daném případě se jednalo o takový způsob provedení činu, kdy oběť byla vystavena delší dobu trvajícím bolestem (fyzickým nebo psychickým) na hranici snesitelnosti. Na základě provedených znaleckých posudků a následných výslechů znalců lze tedy dovodit, že poškozený před smrtí prožil extrémní smrtelnou úzkost a strach, došlo u něj k extrémní psychické újmě a zemřel v mučivých útrapách nejvyššího možného stupně, kdy v závěru útoku již musel i vědět, že jej velmi pravděpodobně nepřežije. O výjimečnosti jeho provedení svědčí mimo velkého množství způsobených ran (15) i to, že zásahy byly vedeny opakovaně a dokonce i do stejných míst (např. v jedné ráně na krku třikrát). V dané věci dle názoru Nejvyššího soudu je nutno vzít v potaz i to, že reakce na obranu poškozeného v okamžiku, kdy na něj dovolatelé ve stánku nečekaně narazili, se jeví jako naprosto neadekvátní. To především proto, že pachatelé byli dva, navíc vyzbrojeni noži, proti nimž stál poškozený sám, vybaven toliko železnou tyčí. Jestliže na jeho obranu (za použití tyče) oba reagovali tím, že mu do jmenovaných částí těla způsobili celkem 15 bodných a řezných ran, přičemž museli vidět, že po celou dobu útoku žil a nesmírnou bolest vnímal, když navíc po jeho skonání obviněný W. ještě kopal do jeho těla, musí dovolací soud opakovaně konstatovat, že takovýto způsob jednání je naprosto nepřijatelný a svou brutalitou se vymykající běžným případům spáchání takovéhoto trestného činu. V tomto smyslu nemůže na závěru o naplnění podmínek ust. §29 odst. 2 tr. zák. nic změnit ani existence polehčujících okolností tak, jak je dovolatelé ve svých podáních citují.
Nelze naopak přehlédnout ani fakt (jenž též stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšuje), že poškozený byl vietnamský státní příslušník, v naší zemi – v kulturně diametrálně odlišných podmínkách ve srovnání s jeho vlastí – byl tedy cizincem, přičemž se jednalo o otce tří dětí, kdy tyto, stejně jako jeho žena a jeho rodiče, v době útoku byli (a v současné době jsou) ve V. To, že se jednalo o velmi tragický zásah do života takto početné rodiny, jenž zůstala bez živitele (a to i pokud se jedná o jeho rodiče – viz výpověď svědka H. T. Q., č. l. 603-604), syna, otce a manžela, bylo nakonec potvrzeno i výpověďmi svědků (příslušníků jeho rodiny a přátel) v hlavním líčení. Vzhledem k řečenému se tak dovolací soud shoduje se závěrem soudu odvolacího, že předmětný trestný čin se mírou brutality a závažnosti vymyká běžným případům soudy projednávaným a že jsou tak splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody.
V dané věci je nutno v rámci zvoleného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout i námitku dovolatele P. K., v níž poukázal na porušení ust. §39 odst. 1 tr. zák., tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody převyšující maximální horní hranici stanovenou zákonem (patnáct let) o jeden měsíc. Takto by bylo nutno mu dát za pravdu, pokud by odvolacím soudem k jejich odvoláním bylo rozhodnutí soudu prvního stupně toliko potvrzeno. Jestliže ale soud druhého stupně shledal v jejich případě naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody, tento jim také následně uložil a změnil tím (touto vadou dotčené) rozhodnutí Krajského soudu v Praze, pak byla prakticky zároveň napravena i tato chyba. Je třeba však konstatovat, že odvolací soud se shodnou námitkou ve svém rozhodnutí již zabýval a, jak již řečeno, s ohledem na to, že shledal naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody, tento uložil, čímž se maximální hranice pro jeho uložení ve smyslu ust. §39 odst. 1 tr. zák. zvýšila na dvacet pět roků.
K dovolacímu důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnému M. W. nutno konstatovat, že tento byl uplatněn právně relevantně, nicméně je zjevně neopodstatněný. Citované ustanovení je dáno v případech, kdy obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, resp. trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Pokud jde o první variantu, tato dána není, neboť pachatele trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. lze podle §219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. Z hlediska varianty druhé pak nutno konstatovat, že byl-li obviněný odsouzen k výjimečnému trestu, tj. trestu odnětí svobody na sedmnáct let, nelze z hledisek citovaného dovolacího důvodu vytýkat ani to, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák., když podle §29 odst. 1 tr. zák. se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Namítat však již lze, že byl výjimečný trest uložen, aniž byly splněny podmínky §29 odst. 2 tr. zák., jak dovolatel udává, a proto jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V řešeném případě se ovšem soudy podrobně zabývaly kritérii obsaženými v ust. §3 odst. 4 tr. zák., následně dovodily, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl velmi vysoký a že je tedy tímto splněna první z alternativně uvedených podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody dle ust. §29 odst. 2 tr. zák. Je třeba však odmítnout i argumentaci dovolatele vyvracející druhou podmínku (možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena). I touto se přitom již zabýval odvolací soud, a to právě z hledisek obsažených v ust. §3 odst. 4 tr. zák., když zcela přiléhavě zhodnotil i ten fakt, že se v případě obou dovolatelů jedná o speciální recidivisty, kteří mají za sebou bohatou kriminální minulost, kdy se sice jednalo spíše o páchání majetkové trestné činnosti, nicméně nelze přehlédnout, že i projednávaný trestný čin vraždy byl spáchán společně s trestným činem krádeže, tedy opět majetkovým trestným činem, a to s tím úmyslem, aby spáchaným činem vraždy byl trestný čin krádeže zakryt. Oba dovolatelé tak nepochybně (z pohledu jejich kriminální minulosti) zvyšují míru společenské nebezpečnosti svého jednání, které vyústilo až do vysoce společensky nebezpečné trestné činnosti spočívající ve spáchání předmětných trestných činů. Tato skutečnost potom oprávněně vedla odvolací soud k závěru, že za daných okolností je možnost nápravy dovolatelů obzvláště ztížena, když nelze ani přehlédnout, že uložený trest odnětí svobody byl odvolacím soudem vyměřen ve výši, která se nachází při dolní hranici trestní sazby stanovené pro výjimečný trest.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka