ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1245.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1245/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2007 o dovolání Ing. M. L., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 230/2007 ze dne 19. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 105/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 105/2006 ze dne 3. 4. 2007 byl Ing. M. L. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon mu byl dle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto u uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku dovolatel podal, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 7 To 230/2007 ze dne 19. 6. 2007, a to tak, že jej dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal Ing. M. L. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ust. §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dle jeho názoru se v daném případě nejednalo o trestný čin zpronevěry, ani o jakýkoliv jiný trestný čin. Neshoduje se se závěrem, že výběr finančních prostředků z účtu společnosti P. I., s. r. o., v níž byl společníkem a zároveň jednatelem, učinil jako fyzická osoba, neboť daný čin nemůže spáchat ten, kdo je vlastníkem (držitelem) věci, na níž byl tento spáchán. V jeho případě však k žádnému svěření věci nedošlo, ani dojít nemohlo, neboť on finanční prostředky vybral jako orgán společnosti P. I., s. r. o., resp. vybrala je právnická osoba, do jejíž majetkové sféry patřily. Vybranou částku nechal přitom fakticky zaúčtovat, tedy nejednalo se o výběr pro vlastní potřebu, ale pro potřebu společnosti P. I., s. r. o., jíž také byly od okamžiku výběru k dispozici. Do dispozice dovolatele pak přešly až po zaúčtování, resp. po okamžiku jejich výplaty právnickou osobou, a nikoli samotným výběrem. Má také za to, že nebyl povinen si vyžádat souhlas druhého jednatele, jelikož měl u předmětné bankovní instituce podpisový vzor, který ho opravňoval k výběru prostředků z účtu a který nebyl nikterak omezen ani vázán na souhlas kohokoliv jiného. Takto dle něj není pravdou, že by postupoval v rozporu se závazky, které sám podepsal (při uzavření úvěrové smlouvy a smlouvy o revolvingovém úvěru), resp. že by svým jednáním uhradil závazek, který uhrazen být nesměl, jelikož není možné zastavit splácení závazků vzniklých před uzavřením předmětných (úvěrových) smluv (s výjimkou těch, se kterými jednatelé souhlasili). Přitom však měl vůči společnosti více splatných pohledávek, jejichž splácení uvedenými úvěrovými smlouvami nebylo dotčeno, přičemž uhrazování těchto pohledávek zabránilo navíc jejímu dalšímu zadlužení. Nepochybně proto jednal s péčí řádného hospodáře, jak mu ukládá obchodní zákoník. I kdyby ale smlouvy o úvěru porušil, zakládalo by toto jednání pouze odpovědnost společnosti a nápravy by bylo možné se domáhat prostřednictvím soukromoprávních prostředků, nikoliv prostřednictvím trestního řízení. Není dle něho pravdou ani to, že by využil finanční prostředky na účtu v rozporu s účelem, k němuž byly určeny, neboť žádný takový konkrétní účel dán nebyl. Dle jeho názoru není v daném případě naplněna subjektivní stránka trestného činu, tj. zavinění, když jeho úmyslem nebylo obohatit se přisvojením si cizí věci, ale částečné uspokojení věřitele, kterým shodou okolností byl on sám jako fyzická osoba.
S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vydal rozsudek, kterým napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 230/2007 ze dne 19. 6. 2007 zruší a jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K takto podanému dovolání Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, když dovolatel namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jakož ani žádného jiného trestného činu. Dovolatelovým námitkám však nelze přisvědčit.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním tak, jak jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se dovolací soud shoduje se závěry soudů obou stupňů o tom, že v daném případě byly znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 tr. zák. jednoznačně naplněny, když v nich soudy vzaly za prokázané, že výběrem finančních prostředků ve výši 100.000,- Kč z účtu společnosti P. I., s. r. o., si dovolatel jako jednatel jmenované společnosti přisvojil věc cizí a takto se ke škodě dané společnosti neoprávněně obohatil.
Dovolací soud konstatuje, že v daném případě je nutné vycházet z příslušných ustanovení obchodního zákoníku zakotvujících právní úpravu společnosti s ručením omezeným. Základní zásadou dané problematiky v českém obchodním právu je zejména axiom majetkové autonomie společnosti s ručením omezeným, jenž se projevuje v důsledném oddělení majetku společnosti a jejích společníků (viz usnesení NS ČR sp. zn. 29 Odo 641/2005 ze dne 1. 3. 2007). Dle ust. §66 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) se vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Ust. §66 odst. 3 obch. zák. dále stanoví, že jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Ve světle citovaných ustanovení je pak v projednávané věci zcela zřejmé, že dovolatel porušil svou povinnost postupovat s odbornou péčí (§567 odst. 1 obch. zák.), když předmětnou částku vybral z účtu společnosti, čímž zmenšil její majetek.
Uvedeného jednání se přitom dopustil jako soukromá fyzická osoba se záměrem, aby částečně byla splacena jeho pohledávka vůči společnosti. Jeho jednání nelze považovat za jednání v rámci výkonu funkce jednatele proto, že nemělo ani potřebné náležitosti. Je zřejmé, že finanční prostředky nemohla vybrat ani právnická osoba (společnost), neboť v oblasti trestního práva neplatí konstrukce, že důsledky jednání fyzické osoby dopadají jen na právnickou osobu, ale trestněprávní důsledky určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, jež svým jednáním, byť i v zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu. Jestliže by tomu tak být nemělo, mohlo by to vést až k absurdním závěrům, že cokoli, co učiní fyzická osoba v rámci svého jednání jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení, zavazuje výlučně právnickou osobu, a nikoli tuto fyzickou osobu. Tak tomu ovšem není, protože právnickou osobu jistě nemůže zavazovat a ani nezavazuje exces fyzické osoby spočívající v takovém porušení právních norem, které je považováno za trestný čin (blíže viz Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003, s. 132 či Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha. C. H. Beck, 2004, s. 695 an.). Uvedené skutečnosti lze dále doložit i společenskou smlouvou společnosti P. I., s. r. o., (č. l. 14 an.), jejíž čl. 12 stanoví, že společnost má dva jednatele, kteří za ni jednají navenek a podepisují za ni vždy oba dva společně (odst. 1/) a že jednatelé jsou odpovědni za majetek společnosti, který spravují (odst. 3/).
Dovolatel svým jednáním navíc porušil i závazky, které podepsal jménem společnosti jako jednatel v rámci sjednání úvěrové smlouvy a smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru mezi společností P. I., s. r. o., a ČSOB, a. s. (dále jen Banka), neboť v těchto se zavázal k tomu, že nebude upřednostňovat platby ve prospěch ostatních věřitelů před placením závazků Bance a neposkytne žádnému z věřitelů výhodnější práva a zajištění než byla poskytnuta Bance podle Smlouvy (viz čl. VII., písm. b/ smlouvy o účelovém úvěru, čl. VI. písm. b/ smlouvy o revolvingovém úvěru č. l. 123 a 156).
Takto nutno uzavřít, že použití částky 100.000,- Kč na splacení své pohledávky za společností v době, kdy platily uvedené závazky, bylo správně soudy prvního i druhého stupně posouzeno jako jednání v rozporu s účelem, na který měl být majetek společnosti primárně použit, jímž bylo splácení předmětných úvěrových smluv. Tímto způsobem byla tedy společnost poškozena v důsledku přivlastnění si cizí věci dovolatelem, která mu byla, jako jednateli, který má ze zákona povinnost obhospodařovat majetek společnosti s odbornou péčí, svěřena. Ze skutkových zjištění lze rovněž bez pochybností dovodit, že dovolatel zjevně jednal v úmyslu přímém, neboť jako jednatel dotyčné společnosti věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit trestněprávní následek, tedy poškození společnosti neoprávněným výběrem jejích peněz, a tento také způsobit chtěl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné zaúčtování této transakce do účetnictví společnosti, ani to, že k předmětnému účtu měl podpisový vzor, který nebyl nijak omezen. Z výše řečeného je tedy nepochybné, že závěr o trestní odpovědnosti dovolatele tak, jak k němu dospěly soudy obou stupňů, v daném případě je zcela správný.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem je zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka