ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1311.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1311/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání podaném P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 55 To 294/2007, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 0Nt 701/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Vsetín ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. Zt 830/2006, které nabylo právní moci dne 12. 1. 2007, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. M. pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., neboť bylo zjištěno, že obviněný nebyl - s ohledem na své závažné duševní onemocnění - v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Státní zástupce zároveň podle §239 tr. ř. podal u tamního okresního soudu návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě.
Okresní soud ve Vsetíně rozhodl o návrhu státního zástupce usnesením ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 0Nt 701/2007, jímž P. M. podle 72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uložil ochranné psychiatrické léčení, a to v ústavní formě.
Stížnost, kterou obviněný proti předmětnému rozhodnutí podal, pak ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 55 To 294/2007, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 7. 2007 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabylo právní moci i usnesení soudu prvního stupně (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně podal P. M. následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody, byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ústavní formě spočívá na nesprávném posouzení jeho duševního stavu. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že svá rozhodnutí založily na posudku znalce psychiatra (MUDr. P. N.) a nepřihlížely k tomu, že tento posudek byl vypracován znalcem, který při krátkodobém a nezákonném pobytu dovolatele v Psychiatrické léčebně K. prosazoval důvodnost jeho zadržení. Soud měl proto k objektivnímu zjištění duševního zdraví dovolatele nařídit znalecký posudek jiným znalcem nebo revizní znalecký posudek, popř. posudek jiného odborného ústavu, než je Psychiatrická léčebna K.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. poukázal dovolatel na to, že pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení v ústavní formě podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě není totiž možné vyvozovat pouze „ze závěrů jednání trestného činu“, nýbrž musí být vždy zjišťován stupeň duševní poruchy pachatele, tzn. že nestačí pouhé verbální útoky ke zdůvodnění usnesení o povinnosti strpět ochranné léčení v ústavní formě. Dovolatel zároveň odkázal na judikaturu (R 3/2000 SbRt., R 58/1968 SbRt., R 59/1968 SbRt.), podle níž se ochranné léčení ukládá fakultativně, přičemž u verbálních útoků, ať jsou namířeny proti skupinám osob nebo proti jednotlivci, je třeba vždy posuzovat, zda z pobytu pachatele na svobodě vyplývá či nevyplývá nebezpečí pro společnost, a to vzhledem k situaci, za které k verbálním útokům dochází. Dovolatel zdůraznil, že ani samo doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o ochranném léčení a jeho způsobu. Podle dovolatele se soudy navíc náležitě nezabývaly zdůvodněním, proč nestačí uložení ochranného léčení v ambulantní formě.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil obě napadená usnesení krajského a okresního soudu pro nezákonnost a dále aby bez odkladu vyslovil, že na dobu do rozhodnutí Nejvyššího soudu se odkládá vykonatelnost obou usnesení.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatele lze zčásti obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Na podkladě výkladu zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného léčení (§72 tr. zák.) státní zástupce v posuzovaném případě dovodil, že dovolatelem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není ve smyslu §72 odst. 1 tr. zák. zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. V případě dovolatele se však podle zjištění soudů nejednalo pouze o ojedinělé jednání, protože jeho útoky vůči rodičům trvaly od 13. 4. 2005 do 13. 10. 2006 a měly stupňující se charakter. Bylo rovněž třeba přihlížet i k charakteru fyzického násilí, kterého se dovolatel dopustil vůči svému otci, jakož i k okolnosti, že členům své rodiny např. dne 25. 4. 2005 vyhrožoval nožem s tím, že je zabije a rozčtvrtí. Přitom dovolatel podle závěrů znaleckého posudku trpí závažným duševním onemocněním, které vyplývá z poškození mozku. Z posudku znalce pak dále vyplývá, že zjištěná porucha se schizoformními bludy nabývá u dovolatele na rozsahu a neustále se rozšiřuje. Bez adekvátní terapie jeho pohyb na svobodě je z psychiatrického hlediska nebezpečný, a to především pro možnost pokračovat ve vytýkaném jednání. Současně bylo znalcem doporučeno uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Státní zástupce zároveň konstatoval, že objektivitu znaleckého posudku nemůže v dovolatelově případě narušovat skutečnost, že znalec, který jej podal, byl v minulosti jako lékař účasten při převzetí později trestně stíhaného dovolatele do ústavu zdravotnické péče Psychiatrické léčebny v K.
Z výše uvedených důvodů lze proto podle státního zástupce považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, neboť ochranné léčení bylo v posuzovaném případě uloženo v souladu se zákonem.
Státní zástupce proto ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolatel P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., na které dovolatel v uplatněném mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají buď v právním posouzení skutku nebo v nesprávném posouzení jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku nebo jiné okolnosti skutkové povahy, je v souladu s ustanoveními hmotného práva s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud dovolatel v posuzovaném případě opřel výše uvedený dovolací důvod o tvrzení, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném posouzení jeho duševního stavu, protože nebylo přihlíženo k tomu, že z dovolatelem zmiňovaných důvodů lze o objektivitě posudku znalce (psychiatra) MUDr. P. N. mít důvodné pochybnosti, je zřejmé, že tyto námitky použitému dovolacímu neodpovídají. Dovolatel totiž v uvedeném směru neuplatnil žádnou hmotně právní argumentaci, ale na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přezkoumání) skutkového stavu věci, na kterém bylo napadené rozhodnutí založeno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§71 tr. zák.), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je-li tímto ochranným opatřením ochranné léčení podle §72 tr. zák., může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., ačkoliv pobyt pachatele na svobodě není nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci, popř. bylo rozhodnuto o určité formě ochranného léčení, jestliže pro ni nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady (§72 odst. 4 tr. zák.).
Pokud dovolatel namítl, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (uložení ochranného léčení v ústavní formě), pak použil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání, a to v rozsahu odvolatelem uplatněných námitek, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba uvést, že podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 tr. zák. a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Závěr o uložení ochranného léčení není přitom závěrem znaleckým, nýbrž výlučně závěrem právním, který může učinit jen soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jestliže soud v posuzovaném případě obviněnému (dovolateli) uložil podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické s výkonem v léčebném zařízení (tj. v ústavní formě), byl by tento postup správný za předpokladu, že obviněný (dovolatel) trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jež pro nepříčetnost vylučovala jeho trestní odpovědnost, a jeho pobyt na svobodě je zároveň nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není zásadně možné vyvozovat pouze z jednání, které v daném případě jinak vykazuje znaky trestného činu. Z hlediska splnění podmínek §72 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, že pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný i v budoucnu, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Tento závěr musí být vždy opřen o skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, zejména důkazu (znaleckého posudku) provedeného na základě vyšetření duševního stavu obviněného, tj. zda zjištěná duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 58/1968 SbRt., č. 24/1992/I SbRt.). U verbálních útoků takových osob namířených proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů je nezbytné pečlivě posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k těmto útokům dochází. Dovolateli lze přitom přisvědčit v názoru, jenž je konečně zastáván i v judikatuře, že jen ojedinělé jednání (spáchání činu jinak trestného) nepříčetného pachatele zpravidla nebude možno považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě jako nezbytné podmínce pro uložení ochranného léčení.
Pokud jde o formu ochranného léčení, v ustanovení §72 odst. 4 tr. zák. není striktně stanoveno, jakou formu ochranného léčení má soud použít, když zákon uvádí, že ochranné léčení se vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Naproti tomu nařízení ambulantního způsobu léčby se již váže na podmínku, že vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel splní i léčení ambulantní. Při jejím splnění pak ve smyslu dikce ustanovení §72 odst. 4 tr. zák. „může soud nařídit i tento způsob léčby“, popř. uložené ústavní léčení změnit dodatečně na léčení ambulantní.
V nyní projednávané trestní věci nebyly výše uvedené zásady porušeny. Soud z posudku znalce z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie MUDr. P. N. zjistil, že dovolatel v době spáchání činu trpěl (a dosud trpí) závažnou duševní poruchou, tzv. organickým syndromem (schizoformním), kdy jde o poruchu, při níž v klinickém obrazu dominují trvalé bludy, a tento stav vyplývá z poškození mozku. Bez adekvátní terapie je podle znalce v případě dovolatele jeho pobyt na svobodě z psychiatrického hlediska nebezpečný, především pro možnost pokračování v inkriminovaném jednání. U dovolatele se navíc jedná o prognózu dlouhodobě nepříznivou, přičemž určitého efektu by podle názoru znalce bylo možno dosáhnout pouze při dovolatelově pobytu v léčebném zařízení. Z tohoto důvodu ve svém posudku doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě.
Na zjištění vyplývající ze závěrů shora uvedeného znaleckého posudku pak navázala další zjištění soudu, že dovolatel kromě skutku spáchaného v období od 13. 4. 2005 do 13. 10. 2006, kvalifikovaného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., ohledně něhož bylo jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu jeho nepříčetnosti, si i nadále počínal obdobným způsobem. Ze zprávy Policie ČR, Obvodní oddělení Horní Lideč, soud zjistil, že v době od 13. 10. 2006 bylo v bydlišti dovolatele a jeho příbuzných provedeno dalších 10 zákroků, a rovněž na tomto základě dovodil, že dovolatel je i nadále pro své okolí nebezpečný (viz str. 1 usnesení soudu prvního stupně). Uvedené okolnosti ve vztahu k závěrům posudku znalce – psychiatra, pak umožňují v posuzovaném případě dospět k tomu, že dovolatelův pobyt na svobodě je vzhledem k povaze jeho duševního onemocnění (a s tím související míry pravděpodobnosti opakování téhož agresivního jednání /tj. fyzických a verbálních útoků/) ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 tr. zák. nebezpečný. Pokud soud prvního stupně rozhodl v posuzovaném případě tak, že dovolateli uložil podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, bylo toto rozhodnutí věcně správné. Soud ve svém rozhodnutí zároveň stručně vyložil, že k ambulantní formě ochranného léčení nepřistoupil s ohledem na posudek znalce, podle něhož by ambulantní léčba nepřinesla kýžený efekt, mj. i pro negativní postoj dovolatele k léčení, které by sám neabsolvoval. Napadenému usnesení soudu druhého stupně pak nelze vytknout, že k závěrům nalézacího soudu neměl výhrad a dovolatelovu stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Soudy obou stupňů nepochybily ani v tom, že si v řízení o uložení ochranného léčení neopatřily nový znalecký posudek. V tomto směru lze odkázat na stávající judikaturu, podle níž znalecký posudek o duševním stavu obviněného v průběhu trestního stíhání, které pak bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze k důkazu jako znalecký posudek a nikoli jen jako listinný důkaz, použít i v následném řízení o uložení ochranného léčení (srov. rozhodnutí č. 24/1992/II SbRT.).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. M. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Žádost dovolatele o odklad výkonu rozhodnutí nelze považovat za návrh, o kterém by bylo třeba rozhodnout samostatným výrokem. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí je za podmínek uvedených v ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V posuzovaném případě šlo toliko o podnět dovolatele k odkladu výkonu rozhodnutí, kterému předseda senátu Nejvyššího soudu vlastním postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. nevyhověl, neboť pro to neshledal důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler