ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.134.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 134/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 dovolání obviněného A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 11 To 390/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 27/2006, a rozhodl takto:
Dovolání A. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 11 T 27/2006, byl obviněný A. Z. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §148 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že A. Z. v pozici podnikatele – fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost pod obchodní firmou „A. Z.“, se zapsanými předměty podnikání zprostředkovatelská činnost v obchodu a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, měl J. M. v pozici podnikatele – fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost pod obchodní firmou „J. M. M.“, se zapsanými předměty podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost, poskytnout na základě uzavřených smluv o zprostředkování služby spočívající v získání příležitosti k uzavření kupní smlouvy na vyhledání a zprostředkování obchodních zakázek včetně Internetu se zřetelem na zdravotnictví pro rok 2000, v získání příležitosti k uzavření kupní smlouvy na vyhledání a zprostředkování obchodních zakázek včetně Internetu pro řeckou firmu S. – H. na posypovou sůl 25.000 tun/měsíčně a jedlou sůl 120.000 tun/ročně, v získání příležitosti k uzavření kupní smlouvy na vyhledávání a zprostředkování obchodních zakázek včetně Internetu se zřetelem na oblast zdravotnictví a filmové materiály zn. F. a K. pro rok 2000, a dále na základě ústní dohody službu spočívající ve zjištění informací o spol. K., a. s., v souvislosti s možným odkupem akcií této společnosti, za něž zájemce zprostředkovateli měl uhradit na základě vystavené faktury ze dne 14. 11. 2000 částku 500.000,- Kč, faktury ze dne 21. 12. 2000 částku 200.000,- Kč, faktury ze dne 22. 12. 2000 částku 300.000,- Kč a faktury ze dne 29. 12. 2000 částku 174.000,- Kč, kdy i tyto vynaložené výdaje A. Z. zahrnul a zaúčtoval do vedené účetní evidence a následně uvedl v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, podaném místně příslušnému správci daně – Finančnímu úřadu v N. dne 27. 3. 2001, který přiznanou daňovou povinnost vyměřil dne 29. 5. 2001, ačkoliv zájemce měl uhradit zprostředkovateli pouze částku v celkové výši 80.000,- Kč, přičemž zprostředkovatel žádnou hodnověrnou činnost pro zájemce ve skutečnosti nevykonával, a pokud nějaká činnost byla pro zájemce vykonávána, bylo to jinými osobami než zprostředkovatelem, v důsledku čehož A. Z. v rozporu se skutečným stavem ovlivnil dosažený hospodářský výsledek z provozování podnikatelské činnosti a tím i daňovou povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 o částku 313.068,- Kč, která nebyla odvedena České republice zastoupené Finančním úřadem v N., a J. M. poskytl v této souvislosti A. Z. součinnost tím, že správci daně daňového subjektu vystupujícího pod obchodní firmou „A. Z.“, který u tohoto dne 13. 8. 2002 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, výslovně potvrdil, že příslušné služby vlastní činností realizoval, a že odměnu za realizované služby obdržel od zájemce v plných výších uvedených na vystavených fakturách, ačkoliv toto nebylo pravdou, neboť ve skutečnosti služby nerealizoval v prezentovaném rozsahu, přičemž měl obdržet pouze částku 80.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal A. Z. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2006 Krajský soud v Hradci Králové. Ten svým usnesením sp. zn. 11 To 390/2006 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání ve spojení s výrokem o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel se odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě konstatuje, že v průběhu přípravného řízení ani v obžalobě státního zástupce není prokázán úmysl ke spáchání trestného činu a že se státnímu zástupci ani soudu nepodařilo prokázat škodu, která by měla být nedílnou součástí podmínek pro spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, a že v rámci trestního řízení musí být částka, pro kterou je vedeno trestní řízení, zjištěna a postavena najisto, což se dle toho názoru v tomto případě nestalo.
Dále dovolatel uvádí, že veškeré kroky, které činil, byly prováděny na doporučení daňového poradce. Je toho názoru, že se v daném případě jedná o kriminalizaci podnikatele, který v dobré víře na základě doporučení a porad daňového poradce se na tato doporučení a rady spolehl, a tedy žádný ze skutků popsaných v obžalobě úmyslně ani z nedbalosti nespáchal. Dovolatel rovněž uvádí, že škodlivý následek byl napraven dobrovolně a nikoli pod tlakem zahájeného trestního řízení, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, neboť toto trestní řízení, o které se soud opírá, bylo vedeno vůči odsouzenému J. M. a nikoli proti dovolateli. Dále dovolatel uplatňuje námitku účinné lítosti a v této souvislosti odkazuje jednak na judikát Nejvyššího soudu ČR č. 35 z r. 2001, jednak na zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle §147a tr. zákona. Vyslovuje i nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, který uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu z r. 1999 nevylučuje „shledání dobrovolnosti jednání pachatele v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru po zjištění nedoplatku, musí se však jednat o výjimečný případ“. Dovolatel upozorňuje, že sám soud shledal, že se jedná o prvé pochybení odsouzeného, který svého jednání lituje, i když posléze soud uplatňuje svůj subjektivní dojem, že „obžalovaný působí jako osoba neupřímná, s hereckými sklony“. Dále dovolatel poukazuje na to, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nepovažovaly za nutné doplnit dokazování, byť toto doplnění bylo navrženo.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc „vrátil k novému projednání se závazným právním názorem“ (z kontextu tohoto návrhu lze dovodit, že jeho smyslem je, aby věc byla přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí).
K podanému dovolání podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyslovuje názor, že dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá též správnost skutkových zjištění obsažených v pravomocném výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Náchodě a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, dále soudům obou stupňů vytýká neúplnost skutkových zjištění a tímto způsobem prakticky polemizuje se způsobem hodnocení důkazů v rámci soudního projednávání věci, čímž v podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá porušení procesně právního ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Státní zástupce uvádí, že námitky tohoto druhu by mohly být v řízení o dovolání relevantní pouze tehdy, jestliže by bylo možno dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů, pokud by takový extrémní nesoulad dovolatel namítal. Jelikož se však o takový případ nejedná, má státní zástupce za to, že pokud by se podané dovolání omezovalo jen na výtky tohoto druhu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však státní zástupce považuje za relevantní tu část dovolání, kde obviněný namítá jednak zánik trestnosti v důsledku zaplacení daně před vyhlášením rozsudku, jednak kde vyslovuje nesouhlas s nevyužitím ustanovení §66 písm. a) tr. zákona o účinné lítosti.
Tuto část dovolání státní zástupce považuje sice za odpovídající zmíněnému dovolacímu důvodu, nicméně ji označuje jako zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce v rámci odůvodnění tohoto svého názoru uvádí, že při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje existující daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího odvodu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která byla stručně formulována ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění soudů obou stupňů, vyplývá, že obviněný se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě českého státu uplatnil ve svých daňových přiznáních fiktivní faktury, ačkoliv věděl, že těmito fakturami dokumentované služby reálně neproběhly, čímž záměrně snížil základ daně z příjmů fyzických osob tím, že fiktivně zvyšoval náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a tak zkrátil svou daňovou povinnost. Státní zástupce konstatuje, že vznik škody není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, neboť v tomto případě nevzniká škoda ve smyslu majetkové újmy na existujícím majetku poškozeného (státu), ale jednáním pachatele majetek poškozeného (státu) nevzroste právě o zkrácenou částku. Platný trestní zákon uznává za škodu peněžitou částku, o kterou byl rozpočet jednáním pachatele zkrácen a jejíž výše a splatnost je stanovena zákony. To, zda pachatel zkrácením daně způsobil značnou škodu či škodu velkého rozsahu, má význam pouze pro závěr o existenci kvalifikované skutkové podstaty zakotvené v ustanovení §148 odst. 1, popř. odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákona, respektive v ustanovení §148 odst. 1, případně odst. 2, odst. 4 tr. zákona.
Trestnost trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona zaniká účinnou lítostí podle §66 tr. zákona, přičemž zvláštní ustanovení o účinné lítosti zakotvené v ustanovení §147a tr. zákona se nevztahuje k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona, jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž pouze a výlučně k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zákona.
Státní zástupce dále poznamenává, že zvláštní případ účinné lítosti podle §147a tr. zákona je k obecnému ustanovení o účinné lítosti podle §66 tr. zákona ve vztahu speciality, má před ní přednost, protože pro jejich uplatnění zákon stanoví příznivější podmínky z hlediska pachatele. Dovolatel Z. se nemohl právně relevantně domáhat toho, že mu dle §147a tr. zákona trestnost činu zanikla v důsledku toho, že svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek. Dále v této souvislosti státní zástupce uvádí, že je sice pravdou, že v konkrétním případě nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (resp. neoprávněného odpočtu daně), nicméně že půjde o případy toliko výjimečné, kdy lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku vyčkával až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo, např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový výjimečný případ se však u obviněného Z. nejedná.
Státní zástupce vyslovuje názor, že již Okresní soud v Náchodě postupoval v předmětné věci v souladu se zákonem, pokud v souvislosti s posuzováním problematiky účinné lítosti podle §66 tr. zákona dospěl k závěrům uvedeným ve čtvrtém odstavci na straně páté a prvním odstavci na straně šesté rozsudku, sp. zn. 11 T 27/2006 ze dne 28. 6. 2006, které se opíraly o obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tz 165/98 ze dne 27. 11. 1999, které sice obviněný A. Z. nebyl skutečně povinen znát, ale tato neznalost konkrétního soudního rozhodnutí nemohla u obviněného zakládat omyl o trestnosti nebo protiprávnosti činu, tj. o obsahu a významu právních norem (omyl právní) či o nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících trestní odpovědnost obviněného (omyl skutkový), neboť v případě zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se jednalo pouze o zaujetí určitého výkladového stanoviska.
Vzhledem k výše uvedenému stanovisku státní zástupce navrhuje, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí, nebo jestliže byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn právě ve vazbě na existenci druhého z dovolacích důvodů, a to dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti.
Nejvyšší soud shodně s výše uvedeným názorem státního zástupce zjistil, že dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá též správnost skutkových zjištění obsažených v pravomocném výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Náchodě a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, dále soudům obou stupňů vytýká neúplnost skutkových zjištění a tímto způsobem prakticky polemizuje se způsobem hodnocení důkazů v rámci soudního projednávání věci, čímž v podstatě v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá porušení procesně právního ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Námitky tohoto druhu by mohly být v řízení o dovolání relevantní pouze tehdy, jestliže by bylo možno dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů, pokud by takový extrémní nesoulad dovolatel namítal. Jelikož se však o takový případ nejedná, má Nejvyšší soud za to, že pokud by se podané dovolání omezovalo jen na výtky tohoto druhu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Za relevantní s ohledem na zákonné dovolací důvody tedy Nejvyšší soud považuje toliko tu část podaného dovolání, kde obviněný vznáší námitku zániku trestnosti v důsledku dodatečného splnění povinnosti a námitku posouzení účinné lítosti, neboť pouze tyto námitky lze považovat za námitky směřující k hmotně právnímu posouzení a tedy svým charakterem odpovídající smyslu zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Po přezkoumání relevantních námitek však Nejvyšší soud považuje tuto část podaného dovolání za zjevně neopodstatněnou.
Jestliže se dovolatel odkazuje na ustanovení §147a tr. zákona, obsahující zvláštní ustanovení o účinné lítosti, pak tak zjevně činí nesprávně, neboť ze samotného textu zmíněného ustanovení je patrné, že se toto ustanovení vztahuje k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zákona. Za tento trestný čin ovšem dovolatel odsouzen nebyl, nýbrž byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona. Je tedy naprosto nezpochybnitelné, že aplikace ustanovení §147a tr. zákona na trestný čin, pro který byl dovolatel odsouzen, by byla v rozporu se zákonem a výtka dovolatele v tomto směru nemůže být označena jinak než jako zjevně neopodstatněná.
Pokud pak jde o případnou aplikaci ustanovení §66 tr. zákona o účinné lítosti, Nejvyšší soud se v této věci ztotožňuje s výše uvedeným stanoviskem státního zástupce, že ani tato aplikace by v posuzovaném případě nebyla na místě. Již soud prvního stupně v písemném odůvodnění svého rozsudku se této záležitosti dostatečně a odpovídajícím způsobem věnoval a správnost svého právního posouzení řádně doložil na základě skutkových zjištění učiněných v této trestní věci, přičemž neopomenul ani náležitě reagovat na dosavadní platnou judikaturu. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné současně poznamenat, že na jedné straně obecnou znalost soudní judikatury sice nelze po občanu (a tedy ani po dovolateli) právem požadovat, na druhé straně však její neznalost nemůže být okolností, kterou by bylo možno považovat za právní či skutkový omyl a přičíst ve prospěch obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného A. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h