ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1355.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1355/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 11 To 175/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 8/2005, a rozhodl takto:
Dovolání J. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 2 T 8/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Podle §24 odst. 1 tr. zákona bylo upuštěno od potrestání. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškozený M. Š., a Zdravotní pojišťovna odkázání s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 12. 4. 2003 okolo 17.15 hodin na hlavním hřišti při mistrovském zápasu v kopané, jako hráč při souboji o míč zezadu či z boku zasáhl s použitím nepřiměřené síly nohu a podrazil hráče M. Š. a způsobil mu tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy, kdy toto zranění si vyžádalo hospitalizaci na Chirurgické klinice FN od 12. 4. 2003 do 16. 4. 2003 a následnou pracovní neschopnost od 12. 4. 2003 do 9. 6. 2003, kdy byla pracovní neschopnost M. Š. na vlastní žádost ukončena.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2006 Krajský soud v Hradci Králové. Ten svým usnesením sp. zn. 11 To 175/2006 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně z dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především vyslovuje názor, že na správně zjištěných skutkových okolnostech učinil soud prvního a druhého stupně nesprávné právní závěry, zejména ohledně otázky subjektivní stránky trestného činu.
Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tím, že se vrhnul poškozenému pod nohy, použil nepřiměřenou sílu, v důsledku čehož bylo jeho jednání posouzeno tak, že naplnilo nedbalostní jednání ve smyslu ustanovení §5 písm. a) tr. zákona. Dovolatel je přesvědčen, že podobné zákroky jsou v kopané velice četné, jde např. o tzv. skluzy, což ostatně uvedli i svědci, zejména rozhodčí zápasu, který potvrdil, že hráč Š. měl míč u nohou a dělal s ním kličku. Dovolatel poukazuje na výpověď rozhodčího i v tom smyslu, že obviněnému udělil žlutou kartu, a to proto, že poškozený Š. měl míč u sebe a červená karta by byla udělena, pokud by poškozený Š. neměl míč u sebe či by k zákroku došlo při přerušení hry; dále dovolatel upozorňuje na vyjádření rozhodčího, že jako příčinu vidí nešikovnost obžalovaného.
Podle názoru dovolatele je při posuzování obdobných jednání nutno přihlédnout zejména k tomu, zda při jednání šlo o naprosto ojedinělý exces z pravidel sportovní hry či nikoli. V průběhu projednávání věci bylo prokázáno, že v daném případě o takový exces nešlo. Dle rozhodčího sice došlo k porušení pravidel kopané, avšak nikoli značné intenzity, v důsledku které by obžalovanému zajisté udělil kartu červenou. V průběhu dokazování bylo dle dovolatele mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že obžalovaný se snažil odehrát míč a pouze v důsledku naprosto nepředvídatelné kličky poškozeného došlo k jeho poranění. Dle názoru obviněného tak nelze hovořit o nedbalostním jednání ve smyslu ustanovení §5 písm. a) tr. zákona a není tak naplněna subjektivní stránka trestného činu. Dovolatel tvrdí, že pokud se jednalo o porušení pravidel kopané (což ostatně nepopírá), pak se nejednalo o takové porušení pravidel, které by nějakým mimořádným způsobem svým provedením nějak mimořádně vybočovalo z rámce běžných fotbalových zákroků v průběhu hry. Za zásadní považuje i samotnou skutečnost, že se jednalo o zákrok v průběhu hry.
Dovolatel má dále za to, že nebyla splněna materiální podmínka nebezpečnosti činu pro společnost, která ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 tr. zákona musí být splněna, aby se vůbec mohlo jednat o trestný čin. Tento stupeň nebezpečnosti činu musí být dle příslušných ustanovení tr. zákona vyšší než nepatrný. Tato podmínka dle jeho názoru splněna nebyla a nemůže se tedy jednat o trestný čin, přestože formálně o trestný čin jít může. Dle dovolatele není vyloučena úvaha o tom, že v rámci kolektivních sportů lze v jistém významu hovořit o určitém svolení poškozených, coby okolnosti vylučující protiprávnost, pochopitelně ovšem pouze k jednáním, která nejsou vedena úmyslem atd. Dovolatel je toho názoru, že každý, kdo nastupuje k utkání např. v kopané, musí počítat s určitou možností zranění, které ovšem může být i závažné. Při sportovním fotbalovém utkání jde o odebrání míče protihráči, a to v rychlém pohybu, což samozřejmě bez naprostého přiblížení se k protihráči nejde uskutečnit. V tomto ohledu by bylo nesprávné srovnání např. s nehodami při dopravním provozu. Dle názoru dovolatele dosavadní právní hodnocení soudů obou stupňů odhlíží od reality a od toho, za jakých okolností ke zranění poškozeného došlo. Soudy obou stupňů žádným bližším způsobem nerozebíraly rizika, která hráč nastupující do utkání podstupuje a jaké je dle nich tato hranice s přihlédnutím k jednání hráče při hře o míč k jiným jednáním, která bezesporu vybočují z běžných rámců, např. faulů v rámci souboje o míč (útoky při přerušení, útoky úmyslné, vedené zezadu, útoky bez držení míče atd.). Dovolatel mimo to poukazuje i na skutečnost, že poškození poškozeného je menší, než uváděl v rámci soudního řízení, když poškozený již hraje kopanou, což při hlavním líčení naprosto vylučoval.
Obviněný dále vyslovuje názor, že pokud by se měla trestně stíhat takováto jednání učiněná v souboji o míč či např. o puk, bylo by zřejmě pro veškeré hráče nastupující k jakémukoliv utkání složité ztotožnit se s rizikem vyplývajícím pro ně z takovéhoto následného řízení na jejich osobu případně vedené. Je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů by měly velice citlivě rozlišovat jednání vedená např. úmyslem, úmyslná jednání vedená zezadu, jednání učiněná po přerušení hry a na druhou stranu odlišovat jednání, která sice mohou být v rámci pravidel kopané či jiného sportu posuzována jako pravidla porušující, avšak spáchaná při hře o míč, neúmyslná atd. Za zásadní otázku považuje, zda se jednalo o úmysl či nedbalost. Po zjištění nedbalosti, jak tomu bylo v dané věci, by pak měly orgány činné v trestním řízení více než opatrně posuzovat konkrétní věc, právě s přihlédnutím k okolnostem hry, držení míče, postoje či pohybu hráčů, rychlosti pohybu hráčů atd. a teprve po náležitém zhodnocení a odůvodnění závěrů přistupovat k trestněprávním závěrům. Dle dovolatele k takovému odlišení nedošlo, a to jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího, a v důsledku toho pak došlo k nezákonnému uznání viny.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatuje, že fotbal jako každá jiná hra má svoje pravidla a tato je třeba dodržovat. V rámci těchto pravidel pak lze hovořit i o určitém konkludentně vyjádřeném svolení hráčů s případným zraněním utrpěným při hře. Odlišná situace však nastává při porušení pravidel hry, přičemž již méně významné je, zda jde o porušení ojediněle se vyskytující, či o porušení pravidel, kterého se hráči dopouštějí často. Státní zástupce připomíná, že účelem pravidel hry je nejen stanovit oběma soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či aspoň občas vedou k jejich zranění. Na dodržení herních pravidel je tedy společenský zájem a tento zájem byl obviněným (a to se závažnými následky) porušen. Dle názoru státního zástupce proto jednání obviněného vykazuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, předpokládaný ustanovením §3 odst. 1 tr. zákona. Skutečnost, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není nikterak významně vysoký, byla dostatečně promítnuta do výroku o trestu (upuštění od potrestání).
Z uvedených důvodů považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné, a to z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů. Proto navrhuje odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od potrestání, a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo jestliže byl v předchozím řízení dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu právě ve vazbě k existenci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když tvrdí, že skutek byl již soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen v otázce subjektivní stránky trestného činu a otázce stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obsah dovolání je charakterem svých námitek s použitými dovolacími důvody v souladu.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že skutková zjištění učiněná v řízení předcházejícím dovolání byla dostatečná pro náležité právní posouzení projednávané trestní věci. Dovolatel ani vady ve skutkových zjištěních nenamítá.
K uplatněným námitkám dovolatele Nejvyšší soud považuje za nutné především uvést, že účelem pravidel sportovních her je nejen stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění a že na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuelně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel, upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva.
Z fotbalových pravidel, která jsou součástí trestního spisu, vyplývá následující. Pravidlo XII platných fotbalových pravidel „Zakázaná hra a nesportovní chování“ stanoví zásady boje o míč a zásady chování hráčů. V souladu s oficiálním výkladem fotbalových pravidel boj o míč smí být tvrdý, ale musí být čistý, bez zákeřností a hráči mají respektovat soupeře. Veškeré počínání hráčů má být za všech okolností slušné a korektní. Úsilí hráčů o dosažení co nejlepšího výsledku nemá být v rozporu se zásadami sportovní etiky. Každý hráč je povinen dbát o bezpečnost jak svou vlastní, tak i o bezpečnost ostatních spoluhráčů.
Pravidla fotbalu dávají pravomoc k udělování trestů; podle povahy přestupku proti pravidlům rozhodčí uděluje tresty herní a tresty osobní. Ve výkladové části k pravidlu XII jsou pak konkrétně popsána jednotlivá porušení pravidel. Pokud jde o pojem podražení a pokus o podražení soupeře, rozumí se jím zákrok, při němž hráč způsobí pád soupeře nastavením nohy, zahákování nohy zezadu nebo ze strany skluzem. Za pokus o podražení se považuje každý úmyslný přestupek hráče, při němž sice nedošlo k podražení, ale jen proto, že soupeř se stačil zákroku vyhnout.
Při odebrání míče soupeři musí hráč nejprve zahrát míčem a teprve potom smí dojít k tělesnému kontaktu obou hráčů. Zasáhne-li hráč při odebírání míče skluzem nejprve soupeře a potom míč, považuje se to za zakázaný způsob hry. Jako za nesportovní chování musí být hráč napomenut (osobní trest – napomenutí žlutou kartou) m. j. za skluz jako obranný zákrok, jímž se snaží hráč odebrat míč. Jako nesportovní chování proto rozhodčí posoudí skluz provedený ze strany, při němž hráč nedosáhne na míč, ale podrazí nebo kopne soupeře. Podle úvahy rozhodčího však může být takový zákrok posouzen i jako surová hra. Byl-li hráč v utkání již jednou napomenut a dopustí se dalšího přestupku, za který musí být znovu napomenut žlutou kartou, rozhodčí jej následně vyloučí.
Z uvedeného je zřejmé, že fotbalová pravidla upravují a regulují chování hráčů na hřišti v rámci hry a po jejím přerušení, definují zakázané způsoby hry a stanoví sankce pro případ jejich porušení. Pravomoc k posuzování přestupků proti pravidlům i udělování sankcí za ně jsou svěřeny rozhodčímu. Případné rozhodnutí příslušné disciplinární komise je pak možno považovat za vyvrcholení řízení o závažnosti porušení fotbalových pravidel.
Fotbalová pravidla však nikde neupravují a podle názoru Nejvyššího soudu také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví. Nejvyšší soud pro tyto případy zastává zásadu subsidiarity trestního práva (vedle subsidiarity práva občanského z hlediska případného řešení škody způsobené zraněním) a je toho názoru, že normy trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde o způsobený následek na zdraví – sankcionováno. Nejvyšší soud tedy není zastáncem názoru dovolatele, že cokoli se odehrává v rámci sportu, je nutno posuzovat toliko na základě příslušných sportovních pravidel a že ingerence práva i ve formě vyvození trestní odpovědnosti sportovců je vyloučena. Nelze rovněž omezovat trestní odpovědnost jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti.
Z těchto úvah pak Nejvyšší soud vycházel při posuzování námitek uplatněných v rámci podaného dovolání ve vztahu ke správnosti a zákonnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, učiněných v projednávané věci.
Ze skutkových zjištění soudu je nepochybné, že obviněný B. svým zákrokem v rámci hry a v rozporu s jejími pravidly způsobil poškozenému popsané zranění, které ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona dosáhlo intenzity těžké újmy na zdraví. Pokud jde o otázku zavinění, Nejvyšší soud konstatuje, že především soud prvního stupně se subjektivní stránkou jednání obviněného pečlivě zabýval. Oproti podané obžalobě, která obviněného B. vinila z úmyslného ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, soud shledal, že ač šlo ze strany obviněného o úmyslný, neadekvátní a razantní zákrok za hranicí pravidel, nelze obviněnému přičítat tento úmysl (ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zákona) i ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví. Jeho závěr, že obviněný jako obránce věděl, že při svých zákrocích (skluzech) může způsobit poranění protihráče, ale zřejmě spoléhal na svoji zkušenost a na to, že k poranění protihráče nedojde, považuje Nejvyšší soud za odpovídající a správný.
Při úvahách o tom, zda obviněný B. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zákona), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě podle názoru Nejvyššího soudu dosáhl i stupně odpovídajícího nejméně dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Soudy obou stupňů totiž nemohly pominout především nepřiměřenost zákroku obviněného vzhledem k dané herní situaci, použití nepřiměřené síly, která nebyla potřebná k zákroku a zejména okolnost, že obviněný v průběhu zápasu nepodrazil soupeře zcela náhodně a ojediněle, neboť byl již za obdobný zákrok (i když bez zranění) napomínán žlutou kartou.
Lze tedy uzavřít, že obviněný B. byl po právu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona spáchaným formou vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zákona. Všechny okolnosti případu, svědčící ve prospěch obviněného, především pak specifikum fotbalu jako hry vzaly soudy obou stupňů v dostatečné míře v úvahu, když dále postupovaly podle §24 tr. zákona a v tomto případě upustily od uložení trestně právní sankce. Proto Nejvyšší soud shledal vznesené námitky a argumentaci dovolatele jako zjevně neopodstatněnými.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. řádu byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ovšem je zjevně neopodstatněný.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. března 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h