ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.138.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 138/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání podaném D. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 444/2006 ze dne 21. 9. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 56/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 56/2005 ze dne 26. 4. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) písm. e), odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to v bodech I./1, 2 a II. citovaného rozsudku, porušováním domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (v bodě I./1, 2) a poškozováním cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (v bodě II.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 288/2004 ze dne 21. 3. 2005, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Bylo též rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal D. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 6 To 444/2006 ze dne 21. 9. 2006 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v celém rozsahu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. zrušil podle §37a tr. zák. rovněž výrok o vině, trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, ohledně tohoto dovolatele z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 288/2004 ze dne 21. 3. 2005, a dovolatele nově uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) písm. e), odst. 2 tr. zák. (v bodech I./1, 2 a II.), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (v bodě I./1,2) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (v bodě II.), když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl nově odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Znovu též rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. L. dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že co se týče skutku pod bodem I./1 výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně, jeho spáchání od počátku popíral, když tvrdil, že se jej nedopustil. Vzhledem k tomu, že jeho výpověď ohledně skutku pod bodem II. výroku rozsudku byla soudy hodnocena jako věrohodná, domnívá se, že není důvod, proč by měla být jeho výpověď ohledně skutku pod bodem I./1, kterým byl odsouzen za trestný čin krádeže a porušování domovní svobody, hodnocena jako nevěrohodná. Soudy se tak měly ztotožnit s tím, že on po svém příjezdu do K. jeden den přespal v Armádě spásy a poté byl až do odjezdu ubytován v bytě u I. R., přítelkyně spoluobžalovaného K., jenž u ní také přebýval. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že při pokusu o prodej hliníkových spojek ve sběrném dvoře byl dovolatel přistižen se synem poškozené R., F. S.. Výpověď posledně jmenovaného týkající se toho, jakým způsobem se stýkal s dovolatelem, je nutno dle něj hodnotit jako nevěrohodnou a smyšlenou, neboť svědek vypovídal tak, aby kryl přítele své matky, spoluobžalovaného K., jenž se hájil tím, že dovolatele nezná, v K. se s ním nepotkal a tento u paní R. nebydlel. K věrohodnosti tvrzení D. L. o tom, že bydlel u svědkyně R., přispívá i listinný důkaz, a to vyjádření Městské policie, která na začátku října 2004 v jejím bytě zasahovala kvůli rušení nočního klidu, kdy v něm měla probíhat oslava narozenin spoluobžalovaného K. Je tak nemyslitelné, aby dovolatel o něm věděl, aniž by se v bytě svědkyně R. zdržoval a oslavy se nezúčastnil. Z výpovědi spoluobžalovaného K. též vyplynulo, že se s dovolatelem nestýká a nesnáší jej. Fakt, že dovolatel u poškozené v bytě bydlel, potvrzuje i policejní fotodokumentace a ohledání, jimiž byla potvrzena výpověď dovolatele, že na staveniště, kde se dopustil krádeže z unimobuněk, je vidět z koupelny bytu. Jediným usvědčujícím důkazem je tak výpověď svědkyně R., přičemž okresní ani krajský soud nepřihlížely k tomu, že tato v době údajného spáchání skutku byla přítelkyní spoluobžalovaného K., a tohoto se snažila svou výpovědí chránit a podpořit jeho tvrzení o tom, že dovolatel u ní nebydlel a se spoluobžalovaným K. se nestýkal. Obvinění z krádeže mobilního telefonu a tisícikorunové bankovky je tak dle dovolatele mstou ze strany spoluobžalovaného K. za to, že dovolatel s ním odmítl spolupracovat při páchání další trestné činnosti. Ani jeden ze soudů nepřihlédl navíc k rozporům ve výpovědích poškozené R. a jejího syna F. S. týkajících se časového údaje, kdy měl být skutek přesně spáchán a toho, zda měli či neměli doma v inkriminovanou dobu kočku. Má tedy za to, že výpověď poškozené R. nelze hodnotit jinak než jako zcela smyšlenou a nevěrohodnou, neboť je v zásadních skutečnostech zcela v rozporu s výpovědí jejího syna. Je tak vyloučeno, aby D. L. spáchal uvedený skutek tak, jak tvrdí tato poškozená, když s ohledem na to, že bydlel po dobu nejméně 17 dní v jejím bytě, mohl kdykoliv mobilní telefon či hotovost odcizit bez fyzického kontaktu s ní či jiným členem domácnosti. Domnívá se, že okresní či krajský soud jej měly obžaloby z důvodů obsažených v §226 písm. a) tr. ř. zprostit, když nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je dovolatel stíhán, naopak s přihlédnutím k okolnostem případu je nanejvýš pravděpodobné, že se jedná o účelové obvinění iniciované z důvodu msty spoluobžalovaným K. Při úvaze soudu ohledně viny dovolatele je tak dle jeho názoru nutno vycházet ze základní trestně procesní zásady in dubio pro reo, neboť v daném případě zde s ohledem na shora uvedené důvodné pochybnosti jsou. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku o vině pod bodem I./1 a ve výroku o trestu zrušil a dle §265l tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že podání obviněného je třeba vytknout, že jím uváděný důvod pro podání dovolání (§265b odst. 1 písm.g) tr. ř.) nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Má tudíž za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., není proto možno o něm věcně rozhodovat a navrhla, aby jej Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265i odst. 1 písm b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm a) nebo b) tr. ř., vyjádřila dle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku soudu prvního i druhého stupně dovolatel namítl nesprávné hodnocení důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Z této skutečnosti potom dovozuje svou nevinu s tím, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že spáchal trestný čin uvedený pod bodem I./1 ve výrocích rozsudků obou soudů, za nějž byl soudy odsouzen. Hlavní důvod pak spatřuje v tom, že závěry o jeho vině soudy učinily v podstatě pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené I. R., která se v ní v zásadních bodech lišila od výpovědi svého syna F. S. Celkově je pak přesvědčen, že ve věci provedené důkazy soudy nehodnotily správně, neboť svědci K., R. i S. jsou nevěrohodní, na rozdíl od jeho výpovědí, v nichž se doznal ke zbývajícím skutkům pod body I./2 a II. výroku. Takovéto dovolací argumentaci ovšem nelze přisvědčit. Především nutno upozornit na to, že jím takto uvedená argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod, když směřuje proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, jakož i způsobu provedení a hodnocení důkazů. Ze soudy učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplynulo, že dovolatel se trestné činnosti dopustil způsobem podrobně popsaným ve výrocích soudů obou stupňů. Z nich vyšlo najevo, že tento vnikl dne 19. 10. 2004 kolem 18:30 hod. do bytu poškozené R. bez jejího souhlasu, tuto strkal tak, že nakonec upadla na gauč v obývacím pokoji a poté odcizil ze stolu odložený mobilní telefon patřící poškozenému K. a z poličky 1000,- Kč patřících I. R. Co se týče námitek proti ve věci provedeným důkazům a jejich zhodnocení, dovolací soud poukazuje na to, že oba soudy vycházely z celé řady důkazů a neodpovídá tak skutečnosti, že by závěry o jeho vině učinily toliko na základě výpovědi poškozené I. R. Závěry o skutkových zjištěních vyplynuly tak vedle její výpovědi také z výpovědí dalších svědků (poškozený K., F. S.). Stěžejní výpověď poškozené R. přitom soudy důvodně hodnotily jako věrohodnou, stejně tak nebyla zpochybněna věrohodnost ostatních svědků. Jelikož se tito všichni na popsaném skutkovém ději zcela shodli, považovaly soudy právem obhajobu dovolatele takto za vyvrácenou. Námitky ohledně toho, že se poškozená R., neshodla zcela přesně v časovém určení skutku se svým synem F. S., považuje dovolací soud z hlediska celkových skutkových zjištění za irelevantní, nepodstatné pro změnu závěru o daném skutkovém ději.
Dovolací soud považuje na tomto místě za nutné uvést, že dovolatel takto polemizuje se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením, když jde toliko o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud vypořádal. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení lze však hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Je ovšem nezbytné rovněž dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá.
Nejvyšší soud proto opakovaně konstatuje, že námitky dovolatele směřují vesměs výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jímž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zásadně zabývat nepřísluší. S ohledem na již uvedené je tak nepochybné, že dovolatel napadeným rozhodnutím, jakož ani řízení, které jejich vydání předcházelo, nevytkl vadu, která by zakládala některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.)
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka