ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1479.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1479/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání Š. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 228/2006 ze dne 26. 6. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 51/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Plzni sp. zn. 32 T 51/2005 ze dne 21. 4. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 a §229 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání Š. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 8 To 228/2006 ze dne 26. 6. 2006 a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. K odvolání poškozeného A. K. zrušil dle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k VZP ČR obviněnému Š. S. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozenému A. K. škodu ve výši 50.387,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 25. 1. 2006, a v případě dalšího prodlení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšenou o 7 procentních bodů a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí do zaplacení.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal Š. S., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání a pro který byl uznán vinným, nelze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., když v řízení pro takovou kvalifikaci nebylo prokázáno splnění veškerých podmínek a skutek měl tak být kvalifikován jako přestupek proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Má za to, že v řízení nebylo nikterak operováno s možností, že zranění poškozeného nevedlo k jeho pracovní neschopnosti a vůbec nebylo hodnoceno, zda-li by ve skutečnosti předmětné zranění k jeho pracovní neschopnosti mělo vést či vedlo, když samotné zranění je ve znaleckém posudku označeno za lehké, stejně jako omezení obvyklého způsobu života poškozeného, které spočívalo pouze v místní citlivosti poškozeného chrupu a ztíženému kousání potravy. Pokud se týká tvrzených pracovních neschopností poškozeného, po každém ze zákroků, který mu byl proveden v souvislosti s úpravou poškozeného chrupu, je názoru, že nebyl soudem nijak hodnocen subjektivní přístup poškozeného k takové pracovní neschopnosti, když stanovení doby pracovní neschopnosti je v plné kompetenci ošetřujícího lékaře s přihlédnutím k charakteru zaměstnání poškozeného a rovněž s přihlédnutím k subjektivním steskům pacienta. Dále uvedl, že se v řízení opakovaně snažil poukazovat na nesrovnalosti ve výpovědích svědků, na absenci motivu k útoku a naopak na možnou motivaci poškozeného a svědka K. k označení jeho osoby jako osoby útočníka. Svědek M. totiž uvedl, že z klubu E. odcházel tak, aby stihl noční spoj v 0:20 hod., a musel by tedy dovolatele v určitém bodě potkat, pokud by se tento na napadení podílel. Tvrzení soudu, že tento svědek odcházel z klubu ve tři čtvrtě na dvanáct, je tedy mylné, když sám svědek uvedl, že když šel z E., již bylo po incidentu a na místě se nacházely policejní hlídky. Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že odsouzený je levák a je tedy evidentní, že jako levák by nebyl schopen zaútočit s takovou razancí, navíc pravou rukou, a přesně se trefit do středu tváře poškozeného, když jeho zranění vykazují znak přesně mířených ran. Soudy nebylo rovněž vzato v potaz, že útočníkem mohl být někdo ze skupiny příslušníků hnutí skinheads, kteří se zdržovali před vchodem do klubu a kteří jsou obecně známi svou agresivitou. Navíc svědci Ř. a K. neoznačili dovolatele jako útočníka, když výslovně uvedli, že jsou přesvědčeni, že jej venku neviděli. Podle jeho názoru je velmi nevěrohodná představa jednání dovolatele, který, ač byl celý večer v klubu, by najednou vyběhl ven mezi skupinu cizích lidí (skinheadů), oni se pustili za ním, dovolatel by bezdůvodně chytil poškozeného, pravou rukou, ačkoliv je levák, by mu vyrazil obuškem zuby a rozsekl ret a pak zase rychle běžel do E., kde se však nesnažil schovat. Dále uvedl, že se soudy ani policejní orgány nezabývaly tím, zda by mohl skrýt v kapsách kalhot, které měl na sobě, obušek, jímž byl poškozený zraněn, když se nezabývaly ani konkrétní velikostí obušku, ani velikostí kapes kraťasů. Poukázal i na to, že v úředním záznamu není ani zmínka o tom, jak detailně byl policistovi T. svědkem K. útočník popsán, i když tuto skutečnost policista T. uvedl při výslechu v průběhu hlavního líčení. Má za to, že poškozeným i svědkem K. nemusel být označen jako pachatel bezdůvodně, když svědek K. byl zřejmě silně poháněn touhou útočníka dopadnout, a tak sáhl po prvním člověku, který mu útočníka připomínal, přičemž černé kalhoty a černé tričko není příliš neobvyklý oděv. Motiv poškozeného pro označení nesprávné osoby by pak bylo možné spatřovat ve snaze o nalezení osoby, která by poškozenému uhradila způsobenou škodu. Je zde také možnost, že poškozený měl strach označit pravého útočníka, když se zřejmě jednalo o člena hnutí skinheads, kteří jsou všeobecně známi svou agresivitou, přičemž v této souvislosti upozornil na svědka V. Nesouhlasí tedy s tím, že se soudy spokojily se závěrem, že dovolatel žádný motiv neměl. Za zásadní lze tak považovat rozpory mezi výpověďmi poškozeného a svědka K. oproti výpovědím svědků Ř. a K., kteří např. uvedli, že odsouzeného neviděli ve skupině, která se před E. s K. a poškozeným poprala, a že tomu nebylo tak, že se situace uklidnila a poškozený s K. pokračovali v klidu směrem k pomníku „D. A.“, ale běželi a skupina skinheadů běžela za nimi. Soudy tak opominuly zásadu in dubio pro reo, když nebylo s vyloučením všech pochybností prokázáno, že by se odsouzený skutku, pro který byl soudem prvního stupně uznán vinným, dopustil. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že podatel sice odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části namítá toliko neúplnost dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky, že újma na zdraví poškozeného A. K. nedosáhla závažnosti ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., a že skutek by proto mohl být posouzen nejvýše jako přestupek vzhledem k tomu, že poškozený byl v inkriminované době v pracovní neschopnosti pro připravovanou operaci nesouvisející s utrpěným zraněním a že mu v důsledku zranění žádná pracovní neschopnost vystavena nebyla, když potřeba dalších pracovních neschopností nebyla zjišťována ani v souvislosti s opakovanou chirurgickou sanací poškozeného chrupu. Zranění bylo znalcem označeno za lehké a omezení běžného způsobu života poškozeného spočívalo jen v místní citlivosti poškozeného chrupu a ve ztíženém kousání potravy, konkrétně v odkázání na kašovitou stravu. V této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné. Je totiž zcela irelevantní, zda poškozenému byla vystavena pracovní neschopnost, a to jak v souvislosti se samotným útokem, tak v souvislosti s následnou chirurgickou sanací chrupu, neboť její vystavení není znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu. Ač není omezení v konání běžných životních úkonů ve skutkové větě blíže specifikováno, je zřejmé, že se jednalo o bolestivost poraněného chrupu a nutnost přijímat toliko kašovitou stravu, což lze považovat za podstatné omezení v běžném způsobu života. Jelikož toto omezení přesáhlo judikaturou uznávanou hranici 7 dnů, byla skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. naplněna a soudem použitou právní kvalifikaci skutku lze proto považovat za přiléhavou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel především v dané věci namítl, že u skutku, za nějž byl uznán vinným, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. Toto je právně relevantní námitka, kterou lze podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nutno konstatovat, že zjevně neopodstatněná. Ze skutkových zjištění soudy učiněných totiž zcela nepochybně vyplývá, že zranění způsobené poškozenému bylo sice znalcem vyhodnoceno jako lehké, ovšem jeho následkem byl poškozený nucen nejméně po dobu tří týdnů přijímat pouze kašovitou stravu, což lze nepochybně označit za omezení v obvyklém způsobu života dosahující intenzity potřebné z hlediska učiněné právní kvalifikace. Dovolací soud navíc poukazuje na tu skutečnost, že v rámci léčby tohoto zranění byl poškozený podroben v období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006 čtyřem stomatologickým chirurgickým zákrokům, přičemž po dobu hojení byla jeho pracovní neschopnost vždy po dobu cca 10 - 15 dní snížena (viz č. l. 113). Pracovní neschopnost je sice důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného mají význam zejména skutečnosti, jako povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán či funkce byly narušeny, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu (srov. R 16/1986, R II/1965). Vždy musí jít přitom o takovou poruchu, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, když soudní praxe zde při zvažování všech uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, příp. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní (srov. R 2/1966). V některých případech ovšem ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést ke ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost, srov. R 21/1984, R 6/1967-II).
Ve zbytku svých dalších námitek dovolatel brojí výlučně proti soudy zjištěnému skutkovému stavu, jakož i provedení a hodnocení důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Z této skutečnosti pak vyvozuje svou nevinu, neboť dle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že to byl on, kdo spáchal daný trestný čin. Na tomto místě ovšem dovolací soud připomíná, že takový druh námitek nelze učinit předmětem dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Jde navíc o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a s níž se odvolací soud vypořádal. Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, když správně poukázaly na příslušné svědecké výpovědi, které prokazují zjištěný skutkový děj, ze kterého také následně přiléhavě dovodily odpovídající trestné činy a v tomto směru i trestnost jednání dovolatele. Provedení a hodnocení důkazů před soudy obou stupňů, jakož i objasňování okolností předmětného skutku lze tedy hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst.1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka