ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.202.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 202/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání obviněné V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 5 To 105/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 132/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 44 T 132/2004, byla obviněná V. B. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 23. 8. 2003 v provozovně autoservisu si objednala odtah havarovaného osobního motorového vozidla značky Renault 19 a jeho následnou opravu a zajištění technické kontroly s tím, že se s poškozeným majitelem autoopravny J. K. dohodla, že Č. p., a. s., předloží vystavenou plnou moc, na základě které bude pojistné plnění z dopravní nehody zasláno přímo na jeho účet, a rozdíl mezi pojistným plněním a cenou opravy poté doplatí, následně si dne 24. 10. 2003 v provozovně autoservisu vyzvedla opravené vozidlo, kdy cena za opravu měla být uhrazena dle dohody, avšak dne 27. 10. 2003 byla kontaktována pracovníkem Č. p., a. s., který jí sdělil, že pojistné plnění z likvidace provedené formou tzv. totální škody jí bude zasláno přímo na její účet, což bylo pojišťovnou následně provedeno, protože pracovníka pojišťovny neinformovala o plné moci a uzavřené dohodě s poškozeným, a do současné doby za provedenou opravu nic neuhradila, a tímto svým jednáním způsobila poškozenému J. K., celkovou škodu ve výši 37.400,- Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná povinna zaplatit poškozenému J. K., částku ve výši 37.400,- Kč jako náhradu škody, kterou trestným činem způsobila.
O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 5 To 105/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 4. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatelka zabývala genezí předmětné trestní věci a poukázala na obsah odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí obou soudů. V tomto rámci pak odvolacímu soudu vytkla, že jeho argumentace si v některých případech protiřečí, popřípadě nevystihuje projednávanou problematiku z hlediska vad, na které je poukazováno v řádném opravném prostředku (odvolání). Pasivita odvolacího soudu byla podle dovolatelky zjevná i tím, že rezignoval též na korekci evidentních pochybení soudu prvního stupně. Jako příklad uvedla, že podle důkazů obsažených ve spise i podle zjištění odvolacího soudu k havárii vozidla a jeho následnému odtahu došlo dne 18. 8. 2003. Přesto odvolací soud odmítl opravný prostředek proti rozhodnutí, které celý děj kladlo na den 23. 8. 2003, a potvrdil tak rozhodnutí, které přinejmenším v časovém vymezení skutku je na první pohled chybné. Jestliže odvolací soud v průběhu řízení opomíjel i zcela zjevné vady rozhodnutí soudu prvního stupně, zpochybnil tak význam své vlastní činnosti spočívající v přezkumu rozhodnutí, čímž podle názoru dovolatelky potvrdil její obavy, že nejednal ve vztahu k ní nestranně.
Pokud jde o právní posouzení skutku dovolatelka uvedla, že za klíčovou je třeba považovat otázku, zda pojistné plnění, které mohlo být podle plné moci poukázáno na účet poškozeného a reálně bylo poukázáno na účet dovolatelky, bylo ve vztahu k dovolatelce jejím vlastním majetkovým nárokem nebo nárokem, který náležel někomu jinému, tzn. v posuzovaném případě poškozenému J. K. Toto posouzení, jímž se v napadeném rozhodnutí odvolací soud blíže nezabýval, je přitom podle dovolatelky zásadní, neboť teprve správné vyřešení předmětné otázky může vést ke spolehlivému závěru, že došlo k naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívajícího v obohacení pachatele nebo jiného. Pokud by nárok, o jehož výplatu šlo, byl součástí majetku dovolatelky, pak by totiž jeho vyplacením dovolatelce nedošlo k nezákonnému obohacení. Dovolatelka připomněla, že i podle právní nauky (Trestní zákon, Komentář, 5. vydání, C. H. BECK, Praha, 2003) platí, že pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné, a proto nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok.
Další zásadní otázkou, která měla být soudy řešena, bylo posouzení, zda její jednání je možno považovat za jednání ve skutkovém omylu. V uvedené souvislosti bylo třeba vzít zřetel k předpisům práva občanského, neboť o tom, zda některá věc je věcí cizí či zda věc tvoří součást majetku určité osoby, nelze rozhodnout podle trestně právních norem, protože skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. neobsahuje blanketní odkaz na jiné právní normy, zejména civilně právní, je třeba dovodit, že omyl ohledně jejich obsahu je nutno posuzovat jako omyl skutkový. Úvahy z oboru civilního práva mají v posuzovaném případě podle dovolatelky dopad nejen na objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu, ale též na stránku subjektivní. Odvolací soud přitom nijak nevysvětlil, proč by dovolatelka nemohla být důvodně přesvědčena o tom, že její jednání bylo učiněno v souladu s právem. Navíc, i kdyby dovolatelka byla pouze subjektivně (a nikoli podle platného práva, jak je tomu v posuzovaném případě) přesvědčena, že její jednání, byť jen ohledně jediného obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty, je v souladu s právem, nemohla by být postižena za úmyslný trestný čin. S těmito otázkami se však podle přesvědčení dovolatelky soudy ve svých rozhodnutích náležitě nevypořádaly.
Pro správné rozhodnutí věci bylo podle dovolatelky rovněž nezbytné, aby si soudy ujasnily otázku, kdo a za jakých okolností byl vlastně v posuzovaném případě „uveden v omyl“. Pokud by totiž za trestně právně relevantní uvedení v omyl bylo považováno již uzavření smlouvy s autoopravcem bezprostředně po nehodě, muselo by být nezbytně prokázáno, že již v této době byla dovolatelka vedena podvodným úmyslem. Rozhodnutí soudů však vzbuzují důvodné pochybnosti, jestliže je v nich dovozováno, že omyl poškozeného autoopravce měl spočívat „v opodstatněné důvěře ve slib obžalované, že při současném splnění jeho závazku opravení a znovuzprovoznění vozu, nebude obžalovaná klást sebemenší překážky tomu, aby pojistné plnění z titulu malé dopravní nehody bylo pojišťovnou poukázáno přímo jemu“ (viz strana 5 rozhodnutí). To ve svém důsledku znamená, že k odsouzení dovolatelky došlo pod vlivem právního názoru, kterým se odvolací soud pokouší „subjektivizovat“ veškerá její objektivní jednání, aniž by byly vzaty v úvahu události, které v mezidobí mohly jednání dovolatelky ovlivnit. Jinými slovy, pokud soudy za „uvedení v omyl“ považovaly již uzavření smlouvy s autoopravcem, potom nebyla v žádném případě prokázána subjektivní stránka předmětného trestného činu. Naproti tomu, jestliže by za „uvedení v omyl“ bylo považováno až zamlčení existence plné moci pracovníkovi pojišťovny panu O., nebyla by v takovém případě prokázána příčinná souvislost mezi tímto „zamlčením“ a ostatními znaky trestného činu, neboť uvedená informace i podle výpovědi uvedeného svědka by byla zcela nerozhodná jak pro rozhodnutí pojišťovny pojistné plnění vyplatit, tak pro výši pojistného plnění i pro osobu, které by se plnění vyplácelo. Oprávněnou osobou by totiž byla stále dovolatelka bez ohledu na to, zda by pojistné plnění bylo poukazováno přímo k jejím rukám nebo do autoservisu poškozeného. Nemohlo proto jít o zamlčení podstatné skutečnosti.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu rovněž to, že rezignoval na přezkum správnosti adhezního výroku, neboť veškeré námitky obhajoby v podstatě ponechal stranou. K tomu dovolatel poukázal na text odvolání ze dne 15. 2. 2006, kde byly shrnuty právní námitky proti adheznímu výroku, které platí i nadále. Odvolací soud zároveň nenapravil ani zjištěné pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že příslušným výrokem nerozhodl o zbytku nároku uplatněného poškozeným.
Se zřetelem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud rozhodl rozsudkem tak, že „I/ podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 5 To 105/2006 ruší; II/ rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 44 T 132/2004 se ruší; a III/ podle §265m ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. se obžalovaná V. B. zprošťuje obžaloby.“
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že pokud dovolatelka opřela svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a naplnila je námitkami polemizujícími s argumentační logikou odvolacího soudu, o kterou své právní úvahy při rozhodování opřel, a v uvedené souvislosti vyslovila pochybnosti o nepodjatosti uvedeného soudu, pak překročila rámec řízení o dovolání. V tomto směru státní zástupkyně poukázala na nepřípustnost dovolacích námitek směřujícím pouze proti důvodům rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.) a dále na věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatelka ovšem neuplatnila a patrně tento dovolací důvod neměla ani na mysli. Předmětem dovolacího řízení se podle státní zástupkyně nemohou stát ani námitky směřující proti adheznímu výroku. Právní titul rozhodování o povinnosti k náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. je výlučně procesní povahy, přičemž jej nelze s úspěchem napadat ani námitkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení, která se vztahuje k povaze právního vztahu dovolatelky a poškozeného ještě před spácháním předmětného trestného činu.
Zbývající část odůvodnění dovolání obviněné lze podle státní zástupkyně považovat ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů za právně relevantní, avšak uvedeným výtkám není možno přiznat prosazovaný právní význam. Není totiž důvodu, aby shodný závěr obou soudů, že jednáním dovolatelky došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu minimálně v přisouzené právní kvalifikaci, mohl být s úspěchem zpochybněn. Především nelze přisvědčit stěžejnímu názoru dovolatelky, že si soudy na podkladě souhrnu ve věci opatřených skutkových zjištění neujasnily, která jejich část má povahu znaku „uvedení v omyl“, popř. „zamlčení podstatné skutečnosti“, a kdo a jakou variantou takového podvodného jednání byl v daném případě poškozen.
Přestože podle státní zástupkyně není popis přisouzeného skutku v rozsudečném výroku po formulační stránce zcela transparentní, lze na druhé straně konstatovat, že tam vyjádřenými skutkovými okolnostmi je plně pokrýván vznik, další vývoj a způsob narušení právního vztahu dovolatelky s poškozeným, jakož i jeho původně občanskoprávní povaha. Skutková zjištění obou soudů zároveň umožňují dovodit, že dovolatelka v rozsudku popsaným způsobem jednala ve vztahu k poškozenému již od počátku v podvodném záměru a pokud mu za provedenou opravu svého havarovaného vozu nezaplatila minimálně ve výši pojistného plnění, které mu mělo být dohodnutým způsobem (a na podkladě jejího zmocnění pro jeho jednání s jejím pojistitelem) poukázáno přímo uvedeným subjektem, pak jej poškodila. Za daného stavu věci nebylo současně důvodu pochybovat o plné důvěře poškozeného autoopravce, že za zprovoznění dovolatelčina vozu obdrží nejméně takovou úhradu, která bude odpovídat vyplacenému pojistnému plnění. Jednání dovolatelky ve skutkovém omylu je podle názoru státní zástupkyně v daném případě zcela vyloučeno, neboť se s poškozeným zcela jasně dohodla na způsobu úhrady jím provedené služby a svoji platební povinnost vůči němu slíbila splnit prostřednictvím svého majetkového nároku z pojistného vztahu. Svůj slib však záměrně nedodržela.
Na právním závěru soudů o příčinné souvislosti mezi způsobeným škodlivým následkem a podvodným jednáním dovolatelky, nemůže podle státní zástupkyně nic změnit ani její zcela formální reklamace kvality a ceny provedené opravy, ke které došlo až po opakované urgenci úhrady faktury vystavené poškozeným, tedy zjevně v době po dokonání jejího podvodného jednání. Výše způsobené škody, jakož i okolnosti lstivého jednání dovolatelky, pak nebylo možno přehlédnout ani vzhledem ke splnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Pokud ovšem již na úrovni soudu prvního stupně bylo jednání dovolatelky posouzeno toliko v základní právní kvalifikaci podle §250 odst. 1 tr. zák., nemohlo být takové pochybení později z podnětu jejích opravných prostředků napraveno.
Své vyjádření státní zástupkyně shrnula tak, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné V. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná V. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci nebyla prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v zákonem předpokládané podobě namítána, přičemž jeho druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud považuje zároveň za nezbytné připomenout, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatelky, jež se týkají procesní stránky věci, tj. rozsahu a kvality odvolacího přezkumu podle §254 tr. ř., či námitky naznačující případnou podjatost odvolacího soudu vzhledem k dovolatelkou tvrzenému ignorování některých vad výroků, jimiž měl být zatížen rozsudek soudu prvního stupně. Pod výše uvedený dovolací důvod nespadá ani polemika s odůvodněním rozhodnutí vydaných v předmětné trestní věci (k tomu srov. též §265a odst. 4 tr. ř.). Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval za právně relevantní tu část dovolání, v níž dovolatelka poukázala na to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., především s tím, zda ze strany dovolatelky vůbec mohlo dojít k tomu, že by někoho „uvedla v omyl“ a „obohatila sebe nebo jiného“ ke škodě cizího majetku, a dále s otázkou, zda po subjektivní stránce byly tyto znaky zahrnuty jejím úmyslným zaviněním. Relevantně byla uplatněna i námitka, že dovolatelka jednala ve skutkovém omylu, který vylučoval její trestněprávní odpovědnost. Dovolatelka tedy namítla v podstatě to, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl soudy zjištěn a formulován ve výroku o vině, nedovoloval učinit právní závěr, že svým jednáním naplnila po subjektivní a objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž o zamlčení podstatných skutečností půjde tehdy, jestliže pachatel při svém podvodném jednání neuvede jakékoliv skutečnosti podstatné pro rozhodnutí podváděné osoby, které by v případě, že by jí takové skutečnosti byly známy, neučinila. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě obviněné (dovolatelky) V. B. soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci v podobě blíže rozvedené zejména na str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu. Podle skutkových zjištění soudů obviněná (dovolatelka) dne 18. 8. 2003 při dopravní nehodě poškodila svůj osobní automobil zn. Renault, který byl následně po domluvě s dovolatelkou odtažen do autoopravny majitele J. K. Mezi dovolatelkou a poškozeným J. K. poté došlo k dohodě, že poškozený havarovaný vůz opraví a zároveň pojistnou událost za ni jako zmocněnec vyřídí s Č. p., a. s. (dále jen „pojišťovna“). K tomuto účelu mu dovolatelka vystavila příslušnou plnou moc opatřenou datem 22. 8. 2003 (viz č. l. 29 spisu), v níž je výslovně poznamenáno, že žádá, aby plnění za pojistnou událost bylo poukázáno na (v plné moci specifikovaný) účet výše uvedeného autoservisu. V rámci vyřizování pojistné události byl automobil před opravou dne 1. 10. 2003 prohlédnut likvidátorem pojišťovny, který o tomto úkonu provedl spolu s poškozeným zápis, ve kterém byl specifikován rozsah poškození vozidla. Poté poškozený provedl ve svém servisu opravu, vyřídil potřebné úřední náležitosti pro opětovné zprovoznění vozu, načež si dovolatelka vůz dne 24. 10. 2003 se svolením poškozeného vyzvedla pro svoji další potřebu, a to ještě před tím, než bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění, resp. kdy nebyla ještě známa ani jeho konkrétní výše. Dále bylo zjištěno, že o výši pojistného plnění v částce 37.400,- Kč se dovolatelka dozvěděla dne 27. 10. 2003, kdy byla kontaktována likvidátorem pojišťovny svědkem O., který jí zároveň sdělil způsob vyřízení pojistné události a informoval ji, že pojistné bude zasláno na její účet. Tohoto pracovníka pojišťovny, který sám k dispozici výše uvedenou plnou moc neměl, pak dovolatelka nepravdivě informovala, že vozidlo je stále v servisu a není opravováno, přičemž nijak nezmínila předchozí dohodu, že pojistné plnění má být vyplaceno ve prospěch poškozeného, pokud vozidlo opraví (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). V důsledku zamlčení posledně uvedené skutečnosti pak bylo pojistné plnění v plné výši zasláno dovolatelce. Podle zjištění soudů dovolatelka poškozenému za opravu svého vozidla následně nezaplatila žádnou částku. Když se později poškozený zaplacení opravy domáhal a zároveň vyčíslil její cenu, dovolatelka mu dala najevo, že s kvalitou opravy není spokojena a tudíž nemíní fakturovanou částku uhradit. Projevila toliko ochotu o částce za opravu vozidla dále jednat. Později však s vozidlem znovu vážně havarovala a vrak automobilu nakonec věnovala svému známému. Do doby rozhodnutí soudu přitom poškozenému J. K. nic nezaplatila (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu).
Předmětná skutková zjištění soud prvního stupně stručně popsal v tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku.
Z hlediska právního posouzení předmětného skutku je možno dovolatelce přisvědčit v tom, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě oba soudy vycházely, nenasvědčuje závěru, že by dovolatelka od počátku (tj. od dohody s poškozeným o postupu opravy, způsobu úhrady a vystavení předmětné plné moci pro poškozeného) jednala v úmyslu podvodně se na jeho úkor obohatit a způsobit mu tak škodu, jinými slovy, že by její jednání již v této době vybočovalo z rámce běžného občanskoprávního vztahu mezi ní a poškozeným. Soudy by totiž musely zjistit (nikoliv hypoteticky dovodit), že obviněná (dovolatelka) pouze předstírala, že dohodu s poškozeným myslí vážně, a že ve skutečnosti již od počátku promyšleně jednala s úmyslem, že dohodnuté podmínky nesplní a za provedenou opravu, kterou poškozený v dobré víře provede, mu nezaplatí. Takové skutkové okolnosti však soudy nezjistily a konečně nevyplývají ani z popisu inkriminovaného skutku.
Jiná situace ovšem nastala poté, kdy si dovolatelka dne 24. 10. 2003 v provozovně autoservisu vyzvedla svůj opravený automobil a dne 27. 10. 2003 se od pracovníka pojišťovny dozvěděla, že k vyplacení pojistného plnění ze strany pojistitele (jež představovalo částku 37.400,-) má dojít vůči její osobě jako pojištěnci, a to na její účet. Ačkoliv dovolatelka nepochybně znala obsah dohody uzavřené mezi ní a poškozeným i obsah plné moci, kterou mu udělila, na tuto podstatnou skutečnost pracovníka pojišťovny vědomě neupozornila, když navíc nepravdivě předstírala, že vozidlo dosud nebylo opraveno a nachází se v autoservisu. Takto si počínala za okolností, kdy věděla, že vozidlo má již ve své dispozici, a že cena za jeho opravu nejen nebyla uhrazena způsobem, který si s poškozeným dohodli, ale zároveň ani jinak. Protože pojišťovna o plné moci udělené dovolatelkou poškozenému nic nevěděla, postupovala standardním způsobem a následně jí jako svému pojištěnci poukázala pojistné plnění na účet. To mělo za následek, že dovolatelka de facto získala jednak svůj opravený automobil, za jehož opravu nic nezaplatila, ale zároveň i pojistné plnění v plné výši, když pojišťovně zatajila vlastní majetkovou dispozici, kterou ohledně vyplacení pojistného předtím učinila ve prospěch poškozeného J. K., jak to jednoznačně vyplývá z příslušné plné moci. To znamená, že došlo k obohacení dovolatelky, ve formě ušetření nákladů na opravu jejího osobního automobilu. Dovolatelka současně způsobila též škodu na cizím majetku, v daném případě na majetku poškozeného J. K., který za provedenou opravu, na kterou vynaložil vlastní prostředky, nedostal nikým zaplaceno. V uvedené souvislosti soudům zároveň nelze vytknout, jestliže za škodu způsobenou poškozenému trestným činem dovolatelky nepovažovaly náklady na opravu v plné (poškozeným vyčíslené) výši, neboť správně vycházely z toho, že podle původní dohody s dovoltelkou neměly tyto předpokládané náklady významněji překročit výši vyplaceného pojistného plnění.
S přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci je zároveň zřejmé, že podvodný úmysl dovolatelky směřoval vůči poškozenému J. K., na jehož úkor a k jeho škodě se chtěla obohatit. Její podvodné jednání (tj. uvedení v omyl, popř. též zamlčení podstatných skutečností) se přitom netýkalo jen poškozeného, který jednal v dobré víře, že dovolatelka bude postupovat v intencích jejich původní dohody, ale směřovalo též vůči další osobě – zaměstnanci pojišťovny s cílem dosáhnout toho, aby se pojistné plnění bez ohledu na pravý stav věci (založený udělenou plnou mocí) nedostalo do dispozice poškozeného, nýbrž do dispozice výlučně jí samotné. Protože dovolatelka všechny shora popsané rozhodné skutečnosti znala, nemohla jednat ve skutkovém omylu, jak to namítá ve svém mimořádném opravném prostředku. Svým jednáním současně vybočila z rámce původně občanskoprávního vztahu, který v jeho závěrečné fázi zneužila ke svému obohacení způsobem jednoznačně podřaditelným pod normy práva trestního.
S přihlédnutím ke skutečnostem podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dovodil, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze – ve vztahu k námitkám uplatněným dovolatelkou – považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu závěru obou soudů, že dovolatelka svým jednáním naplnila (přinejmenším) základní skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posledně citovaný dovolací důvod přitom odvolací soud nezaložil ani svým vlastním rozhodnutím. Dovolání obviněné V. B. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler