ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.240.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 240/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání podaném P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 505/2006 ze dne 25. 10. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 14/2006 ze dne 13. 9. 2006 byl dovolatel uznán vinným pod bodem 1) výroku citovaného rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) téhož rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal P. K., stejně jako příslušný státní zástupce, odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 505/2006 ze dne 25. 10. 2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil pouze ve výroku o vině pod bodem 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl v tomto bodě tak, že dovolatele shledal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a to jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Následně jej při nezměněném výroku o vině trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně) odsoudil za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §256 tr. ř. odvolání podané P. K. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. K. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí se soudem druhého stupně, pokud tento dospěl k závěru, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dovolatel dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. To proto, že nebyla naplněna jedna z kumulativně zákonem stanovených podmínek pro posouzení předmětného trestného činu, jako činu spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou, spočívající v tom, že okolnosti uvedené v §41 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti pro společnost. V tomto směru uvedl, že správně argumentoval soud prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že společenská nebezpečnost jednání dovolatele nedosahuje při posouzení předmětného trestného činu takových parametrů, aby tento byl právně kvalifikován jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Poukázal na to, že jeho jednání nemělo primárně majetkový charakter a jednalo se spíše o vyřizování účtů mezi dovolatelem a poškozeným, který dovolatele k trestnému činu vyprovokoval, přičemž intenzita dovolatelem užitého násilí nebyla vysoká a jeho jednání bylo zaměřeno především na omezení osobní svobody poškozeného. Proto navrhl, aby dovolací soud citované rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a současně tomuto soudu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, která souhlasila se závěry odvolacího soudu i v uvedeném směru s tím, že pokud tento aplikoval ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., nepochybil, když nelze přehlédnout dvojí předchozí potrestání dovolatele pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., což svou závažností podstatně zvýšilo stupeň nebezpečnosti předmětného trestného činu pro společnost. Poukázala i na to, že nyní projednávaného trestného činu loupeže se dovolatel dopustil necelých šest měsíců po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával rovněž za trestný čin loupeže. Přitom námitky vznesené dovolatelem nesnižují stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost ani poukazem na osobu poškozeného či míru (intenzitu) užitého násilí tak, aby nebyl dán materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy bylo (správně) jednání dovolatele takto kvalifikováno, bylo možné mu uložit trest v rámci trestní sazby upravené podle zásad uvedených v ustanovení §42 odst. 1 tr. zák., jak se i stalo. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Přitom dovolatel vady rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho mínění naplňují dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle mínění dovolatele nebyly splněny materiální podmínky pro posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a v této souvislosti mu byl takto uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To s ohledem na charakter osoby poškozeného, vztah dovolatele k němu i na míru intenzity užitého násilí v rámci trestného činu loupeže. Uplatněné dovolací námitky v rámci dovolatelem užitých dovolacích důvodů po obsahové stránce těmto odpovídají, z věcného hlediska jim však nelze přisvědčit a jsou tak zjevně neopodstatněné. To proto, že dovolatel nepochybně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a sám tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. Přitom je ovšem na místě zdůraznit, že pro stejné trestné činy byl v minulosti již potrestán, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 134/99 ze dne 3. 11. 1999 úhrnným trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců a také rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 230/2000 ze dne 9. 1. 2001 trestem odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon takto uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s dozorem. Nelze takto ani přehlédnout, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody po dobu čtyř a půl roku a z něj byl propuštěn dne 21. 2. 2005, při současném zjištění, že nyní posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustil dne 20. 8. 2005, tedy po uplynutí pouhých šesti měsíců. Tyto skutečnosti nepochybně podporují závěr, ke kterému dospěl odvolací soud pokud právně kvalifikoval předmětný trestný čin jako ten, který byl spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. V posuzované věci takto byly splněny podmínky pro shledání osoby dovolatele zvlášť nebezpečným recidivistou a to i z hlediska materiální stránky, a tedy příslušného stupně společenské nebezpečnosti takového činu pro společnost. To i s ohledem na závažnost konkrétních okolností vztahujících se k posuzovanému trestnému činu, především potom i vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení dovolatele, což ve svém souhrnu zvyšuje stupeň nebezpečnosti jím spáchaného trestného činu pro společnost. Nic na tom nemění ani jeho námitky k osobě poškozeného, případně motivace jeho jednání ani namítaná intenzita jím užitého násilí, které ostatně ani za zanedbatelné označit nelze. Trest, který mu byl za těchto okolností uložen, potom nevybočuje z limitů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho druh i délka koresponduje s podmínkami pro ukládání takového trestu z hlediska ustanovení §42 tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka