ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.253.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 253/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 669/2005 ze dne 29. 3. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 182/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 182/2004 ze dne 1. 9. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání J. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 6 To 669/2005 ze dne 29. 3. 2006, a to tak, že napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal J. S., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.). V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací soudů obou stupňů ohledně skutku, který spáchal. Přiznává, že se na veřejnosti choval vůči policistům nepřístojně, a proto jejich zákrok spočívající v odvedení jeho osoby do bytu Š. Z. považuje za správný a důvodný, neboť byl v podnapilém stavu a v bytě mohl vystřízlivět a podrobit se úředním úkonům na služebně policie za účelem podání vysvětlení. Další pokračování v zákroku v bytě již ale dle jeho názoru nebylo nutné ani účelné, neboť byla odstraněna příčina výtržnosti, pro niž byla policie přivolána. Nesouhlasil tak se zamýšleným postupem policistů, kteří jej chtěli předvést z bytu na policejní služebnu do H., kde by ho podrobili výslechu, a proto napadl policistu P., utrhal mu knoflíky na uniformě a kousl jej do stehna s cílem zabránit v předvedení své osoby na policejní služebnu. Byl totiž ve značně podnapilém stavu, takže stejně nebyl schopen výslechu, což se ostatně později prokázalo tím, že byl umístěn do protialkoholní záchytné stanice k vystřízlivění. V takovém stavu nehrozilo již, že by pokračoval v páchání nedovolené činnosti, proto mohl v bytě setrvat do vystřízlivění. Má tedy za to, že pokračování v zákroku ze strany policistů bylo nesprávné, chybné a i nezákonné. Pokud ovšem tito trvali na realizaci zákroku, dopustili se porušení služebních povinností a pozbyli tím ochrany veřejného činitele. Za takové situace se odvolací soud dopustil pochybení, když se ztotožnil s právní kvalifikací přijatou soudem I. stupně uvedenou v §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl, že se dovolatel uznává vinným toliko trestnými činy výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., a za to mu uložil odpovídající trest.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v posuzovaném případě lze učinit spolehlivý závěr, že zákrok policistů proti obviněnému byl zcela v souladu se zákonem a pokud se obviněný tomuto zákroku bránil a mj. v rámci této „obrany“ fyzicky napadl policistu J. P., naplnilo jeho jednání všechny zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele i podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění se totiž podává, že obviněný v rámci služebního zákroku jednak hrubě slovně urážel zakročující policisty, J. P. vyhrožoval usmrcením a fyzicky jej napadl, přičemž mu utrhl knoflíky ze služebního stejnokroje a kousl jej do přední části stehna levé nohy. Po umístění do místnosti pro agresivní osoby obviněný ještě asi 30 minut pokračoval ve výhrůžkách policistům, poté se uklidnil a byl převezen do protialkoholní záchytné stanice. Z pohledu trestní odpovědnosti dovolatele je tak v posuzované věci irelevantní jeho námitka stran důvodů jeho předvedení na policejní služebnu, protože takto postupovali pro jeho agresivní jednání a tedy proto, aby zamezili jeho dalším útokům vůči okolí. Ze skutkových zjištění je však v této souvislosti zřejmé, že od počátku zamýšleli obviněného „zklidnit“ a poté, co se jim to opravdu podařilo, realizovali jeho převoz do protialkoholní záchytné stanice. Hodnotil tedy podané dovolání jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby jej Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Souhlasil, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že skutek neměl být právně kvalifikován jako trestný čin útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jeho jednání bylo pouze obranou a vyjádřením nesouhlasu s nepřiměřeným zákrokem přítomných policistů. Má za to, že se z jejich strany jednalo o neúčelný a nezákonný úkon, kterým se oni sami dopustili porušení svých služebních povinností a pozbyli tak ochrany veřejného činitele. Jelikož se nacházel v silně podnapilém stavu, měli jej nechat vystřízlivět v bytě Š. Z. a předvést jej na služební oddělení policie později. K tomuto dovolací soud uvádí, že jeho námitky sice jsou uplatněny právně relevantně z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněně.
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že oba policisté, kteří se na místo incidentu J. S. a L. G. dostavili, byli oblečeni ve služebních stejnokrojích, neboť se nacházeli ve službě. Na místě pak pouze konali svou povinnost spočívající ve zklidnění dovolatele, jelikož tento se nacházel v podnapilém stavu a byl agresivní, což se projevovalo též vulgárními výrazy, které vůči nim použil. Z tohoto důvodu jej chtěli odvézt na Obvodní oddělení Policie České republiky v H., resp. posléze na záchytnou stanici.
Veřejným činitelem se podle §89 odst. 9 tr. zák. přitom rozumí mimo jiné příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Je evidentní, že dotyční policisté v dané chvíli plnili úkoly společnosti a státu v rámci svých pravomocí, které jim byly zákonem k tomuto svěřeny. Za daného stavu věci tak vznesené námitky dovolatele neobstojí, zejména i co do důvodnosti zmíněného zákroku a jeho postupu vůči němu a nelze takto jím uváděnou „obranu“ zaměnit za útok. V uvedeném smyslu soudy nepochybily, pokud takové jeho jednání posoudily jako užití násilí vůči veřejnému činiteli v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci.
Násilím ve smyslu §155 tr. zák. je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. Rt 22/1966 – 1 Tz 95/65 [Sb. NS 66, 4:177]).
Pokud tedy J. S. kousl policistu P. do stehna levé nohy, a způsobil mu byť toliko hematom, nutno takovéto jednání považovat za násilí ve smyslu ustanovení §155 tr. zák. a jako takové jej hodnotit jako nepřípustné. Na základě všech těchto úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy tento správně kvalifikován, pokud dospěly k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka