ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.308.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 308/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 252/2006 ze dne 29. 6. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 49/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 49/2002 ze dne 27. 3. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen dle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let a zároveň byl nad ním vysloven dohled a dle §60a odst. 3 tr. zák. uloženo, aby dle svých sil společně s obžalovaným R. D. nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 a §229 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání R. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 9 To 252/2006 ze dne 29. 6. 2006, a to tak, že jej dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal R. P. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že v jeho věci nebylo nikdy prokázáno, že vozidla byla převedena nezákonným způsobem na třetí osobu, když tato byla naopak zcela evidentně zcizena blíže neurčenou osobou z majetku leasingových společností, a to bez jakékoliv účasti dovolatele. Pochybení nebylo na jeho straně, ale na straně prodejců, resp. pravděpodobně tito byli někým přesvědčeni, aby předmětná vozidla vydali. Absentuje tak stránka subjektivního pojetí trestného činu a je nutno se zamyslet nad tím, zda někdo z prodejců, či všichni, se nedopustili trestného činu formou spolupachatelství, když předměty leasingu byly výhradně ve vlastnictví leasingových společností. Žádný ze svědků neoznačil totiž osobu odsouzeného za osobu, která by se aktivně účastnila přebírání vozidel, či dávala nějaké pokyny v tomto duchu. V účetnictví jeho společnosti nebyl zaznamenán jediný doklad o provedených splátkách předmětů leasingu. Policie ani soudy se nezabývaly tím, kdo a jak skutečně hradil předměty leasingu, resp. první splátku apod. Nebylo tak prokázáno, že by tak činil právě odsouzený, když k tomuto neměl žádných důvodů. Dovolatel po celou dobu činil úkony pouze ve smyslu obchodně právním k tomu, aby pro svou společnost vytvořil zisk a pomohl při založení nové obchodní společnosti zahraničním zájemcům. Podle jeho názoru si samotné leasingové společnosti musí vyhodnotit reálnost uzavíraných leasingových smluv, jejich následný převod na třetí osobu atd., neboť se jedná o tzv. obchodní riziko, které však nelze zahrnovat pod pojem trestného činu, za nějž je odsouzený pravomocně odsouzen. Uvedl dále, že on sám byl nápomocen při hledání předmětů leasingu a sám podával spolupracujícím osobám ze stran leasingových společností potřebné podklady, a tak se jen jeho zásluhou podařilo dohledat vozidlo HONDA HR-V, přičemž i za toto byl odsouzen a zavázán k náhradě škody. Dovolatel vždy pouze podepsal leasingové smlouvy a dále nekonal, a navíc dal i zákaz vydávat předměty leasingu jiným osobám bez jeho účasti či dalšího zmocnění. Nebyl podle něj prokázán ani jakýkoliv vzájemný zájem či dohoda o spáchání předmětného činu mezi oběma odsouzenými.
Uvedl dále, že došlo k jistému pochybení, když na počátku řízení byl předvolán jako svědek ve věci spoluobžalovaného a státní zástupkyně mu kladla dotazy jako obžalovanému, což jistě mělo vliv na rozhodování ve věci samé, když po jeho výslechu došlo ke spojení věcí a řízení bylo dále vedeno vůči oběma spoluobžalovaným.
Shrnul, že on sám nevystupoval pod záminkou poškodit jakkoliv třetí stranu a ani pod falešným jménem, tak jako pan K. alias D., tudíž nemohl v žádném případě jednat s podvodným úmyslem. Dále uvedl, že se cítí být poškozen dobou letitého falešného obvinění a čekání na spravedlivý rozsudek, což zapříčinilo ztrátu postavení na trhu, odvolání z funkce předsedy představenstva, ztrátu klientely, psychické strádání projevující se úplným rozpadem soukromého života. Pokud by dovolací soud nedospěl k závěrům, že je nutno napadený rozsudek zrušit, neboť jsou zde dány důvody pro odsouzení, pak se domnívá, že během poměrně dlouhé doby od údajného spáchání trestné činnosti prokázal, že vede život spořádaného občana tohoto státu. Zkušební doba v délce 4 roků se mu tedy jeví jako nepřiměřeně dlouhá a absurdní, když už jednu takovou dobu bez jakékoli újmy splnil, resp. o 50% překročil. To by mohl být dle něj samostatný důvod pro zrušení rozsudku. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatelem použitá argumentace klade důraz pouze na obchodně právní aspekt jeho jednání, když k závěrům spadajícím již do oblasti trestně právní namítá, že jim chybí odpovídající skutkové podklady. Takto odůvodněnou námitkou nesprávného právního posouzení dovolatelova jednání se však nelze v rámci řízení o dovolání věcně zabývat, neboť byla uplatněna bez respektu k opatřeným skutkovým zjištěním a tedy není způsobilá k věcnému projednání před dovolacím soudem a rovněž nespadá ani pod některý z jiných důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., nejsou tak splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání uvedeného dovolání. Obhajoba dovolatele o tom, že způsobem nepřekračujícím rámec obchodně právních vztahů pouze pomáhal zahraničním zájemcům zakládat obchodní společnost a dle jejich požadavku se snažil zajistit její budoucí vozový park, byla prokázanými skutečnostmi zcela vyvrácena. V době uzavírání leasingových smluv totiž žádný jím tvrzený obchodně právní subjekt, na nějž údajně zamýšlel svoje povinnosti leasingového nájemce převést, neexistoval. V postavení leasingového nájemce vystupoval dovolatel pouze formálně, jestliže povinnou akontaci předmětů leasingu a prvou leasingovou splátku za něj uhradily jiné neustanovené osoby, které si uvedeným způsobem a jeho prostřednictvím zajistily možnost se všemi předměty leasingu disponovat. Účastníkem leasingového vztahu však byl dovolatel, který za uvedených okolností zjevně jednal s vědomím, že své smluvní povinnosti plnit nebude a že v rozporu s výslovným zákazem nedovolené manipulace s předmětem leasingu tento ve všech přisouzených případech předává do další neoprávněné dispozice jiných osob. Proto není pochyb, že jednal za všech zákonných podmínek přisouzeného výroku o vině. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a souhlasila, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že se jednalo o úmyslný trestný čin, neboť on vždy pouze podepsal leasingové smlouvy, načež vydal zákaz, aby předměty leasingu byly vydány jiným než oprávněným osobám bez jeho souhlasu, když vozidla byla určena pro společníky nově zakládané společnosti se zahraniční účastí. On tedy předměty leasingu ani nepřebíral, ani nehradil akontace a první splátky, a dle jeho názoru by měla být zkoumána trestní odpovědnost pracovníků leasingových společností, resp. autosalónů, kteří vozidla neznámým osobám vydávali. Na tomto místě dovolací soud konstatuje, že námitka týkající se absence úmyslného jednání dovolatele byla uplatněna právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ve zbytku však jeho námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudů a nelze je tak podřadit pod jím zvolený dovolací důvod.
V dané situaci nutno především vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání R. P. od počátku bylo vedeno v podvodném úmyslu vůči leasingovým společnostem, když spočívalo v tom, že uzavíral leasingové smlouvy a následně podepisoval protokoly o převzetí předmětů leasingu – vozidel – s tím, že údajně tato měla sloužit budoucí nově zakládané společnosti se zahraniční účastí, přičemž následně uvedená vozidla byla předána v autosalónech buď blíže neustanoveným osobám či svědkovi P. S. (FIAT DUCATO, 29. 5. 2005, č. l. 62 an.). Ve všech případech přitom leasingové smlouvy a protokoly o předání/převzetí předmětů leasingu podepsal dovolatel. Ze skutkových zjištění přitom je zjevné, že dovolatel nečinil žádné kroky k založení nové společnosti, jíž by vozy měly sloužit, a že od počátku ani nezamýšlel uskutečnění jejich následného převodu na takovou společnost. Z těchto zjištění dále vyplynulo, že nedal žádný pokyn, resp. zákaz, aby vozy nebyly vydávány jiným než oprávněným osobám. V průběhu řízení bylo tak jednoznačně prokázáno, že se nejednalo o standartní a řádný způsob chování dovolatele jako leasingového nájemce, když jeho společnost neměla vůbec v úmyslu předměty leasingu užívat a řádně za ně platit. Je tak zcela jisté, že veškeré kroky spočívající v podpisu leasingových smluv a protokolů jeho osobou poté, co byly uhrazeny akontace a téměř vždy také pouze první splátky, byly po vzájemné dohodě dovolatele s R. D. činěny jen za tím účelem, aby vozidla byla těmto osobám vydána, přičemž jeho úmyslem bylo nesplácet již další splátky leasingu a vozidla si ponechat. Tímto jednáním byly leasingové společnosti uvedeny v omyl, resp. byly jim zamlčeny podstatné skutečnosti a způsobena značná škoda při současném obohacení dovolatele či jiných osob. Vzhledem k popsanému způsobu jednání dovolatele pak je evidentní, že musel být přinejmenším srozuměn s tím následkem, k němuž také nakonec došlo, když závěry o jeho vině nemohou být vyvráceny ani tím, že se případně podílel na vypátrání některého z vozidel. Dovolací soud se na tomto místě shoduje s právními závěry, k nimž dospěly i soudy prvního a druhého stupně po řádně provedeném dokazování, totiž, že jeho jednání jednoznačně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a nelze tedy souhlasit s jeho přesvědčením, že se jednalo toliko o aktivity v rovině obchodně právní.
Dovolatel dále uplatnil námitku ohledně údajného pochybení týkajícího se jeho výslechu na počátku řízení, kdy vypovídal jako svědek ve věci spoluobžalovaného R. D., což dle jeho názoru mohlo ovlivnit rozhodování ve věci samé, neboť poté došlo ke spojení věcí. Dovolací soud ze spisového materiálu zjistil, že dovolatel byl sice v uvedené době jako svědek ve vztahu k R. D. vyslýchán (viz č. l. 33-38, č. l. 185), ovšem po zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě byl vyslýchán jako obviněný po náležitém poučení. Orgány činné v trestním řízení tedy nadále vycházely při posuzování a rozhodování o jeho vině z těchto jeho výpovědí, které učinil jako obviněný a nikoliv z těch, které učinil jako svědek (viz č. l. 145-160 jeho spisu, č. l. 254 an. – protokoly o hlavním líčení). Dovolací soud zde upozorňuje na to, že uvedená námitka je přitom procesního charakteru a jako taková nekoresponduje s dovolacím důvodem, který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil.
V této souvislosti rovněž nutno konstatovat, že i zbývající námitky dovolatele nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, když směřují toliko proti skutkovým zjištěním soudů, která však zásadně nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, za stavu, kdy jejich rozsah i obsah je takový, že umožní soudům přistoupit k jejich právnímu hodnocení.
Na základě shora řečeného nemůže tak obstát jím uplatněná námitka, že jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit svým jednáním škodu leasingovým společnostem a sebe či jiného obohatit ve smyslu §250 tr. zák. Z uvedeného je zřejmé, že takto koncipovaná námitka je sice právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka