ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.415.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 415/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2007 o dovolání podaném obviněným J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 8 To 348/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 159/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 10 T 159/2006, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost nahradit poškozenému J. K. škodu ve výši 6.400,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 8 To 348/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněný J. G. uznává vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že: „dne 22. 4. 2006 kolem 06.00 hod. přistoupil k J. K., a vyzval ho k vydání nějakých peněz, po odmítnutí začal utíkajícího poškozeného pronásledovat a po dostižení jej fyzicky napadl, povalil do keře, kde jej prošacoval a odcizil mu finanční částku 2.000,- Kč, přičemž po vyrušení neznámou ženou uprchl do nedalekého parku ke dvěma nezjištěným mužům, zde byl poškozeným J. K. po chvíli vypátrán a vyzván k navrácení odcizených peněz, na což reagoval opětovným fyzickým napadením poškozeného, ve kterém pokračoval i před domem, kde mu zkroutil ruku za zády a kopal jej do nohou, pod kolenem a do holeně a odcizil mu částku 3.000,- Kč, ukrytou v ponožce a v dalším napadání mu bylo zabráněno hlídkou Policie ČR, která se na místo dostavila po ohlášení přepadení náhodnou svědkyní, která takto reagovala na volání poškozeného o pomoc; uvedeného jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl v minulosti odsouzen, mj. i za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 48 T 17/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 2 To 187/2003, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž výkon uvedeného trestu mu byl v říjnu 2005 přerušen ze zdravotních důvodů.“ Podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití „§42 odst. 2 tr. zák.“ byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému J. K. škodu ve výši 5.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 11. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, tj. ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nelze spatřovat jen v takových okolnostech, které jsou vyjádřeny formálními znaky uvedenými v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., ale je potřeba zejména hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti jak trestného činu, jež je předmětem tohoto trestního řízení, tak trestného činu předcházejícího. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl i ustanovení §88 tr. zák. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci podle těchto zásad postupováno nebylo, když podle něj se soud omezil toliko na konstatování, že obviněný (dovolatel) má od roku 1998 (tedy i v době, kdy byl souzen jako mladistvý a tato odsouzení byla již zahlazena) deset záznamů pro různorodou trestnou činnost, vesměs majetkového charakteru. Soud podle dovolatele zároveň nijak neobjasnil, jak a čím jeho jednání zvyšovalo společenskou nebezpečnost do té míry, aby bylo možno v daném případě aplikovat ustanovení §41 tr. zák. a současně použít navazující ustanovení zákona, zejména §42 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 348/2006 ze dne 21. 11. 2006, a to v celém rozsahu, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že toto dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce je ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. nejzávažnější okolností, podstatně zvyšující nebezpečnost spáchaného zvlášť závažného trestného činu, doba uplynuvší od předchozího odsouzení pachatele za jiný zvlášť závažný trestný čin. V případě dovolatele je podle státního zástupce významná ta skutečnost, že se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil v době, kdy předchozí trest odnětí svobody, který mu byl uložen rovněž za trestný čin loupeže, dosud celý nevykonal, neboť v říjnu roku 2005 mu byl jeho výkon ze zdravotních důvodů přerušen. Státní zástupce současně poukázal na str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku, kde je rozvedeno, v čem spočíval trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným při svém předchozím odsouzení. Podle státního zástupce je zřejmé, že čin byl spáchán za obdobných okolností jako trestný čin nynější. Dovolatel přitom neuvedl žádné skutečnosti, které by případně měly nebezpečnost tohoto trestného činu oproti jiným trestným činům téhož druhu snižovat. Odkaz na ustanovení §88 tr. zák. je pak podle státního zástupce zcela nepřiléhavý, neboť toto ustanovení se týká okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat a nikoli zvlášť nebezpečné recidivy. Své vyjádření k dovolání obviněného proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby dovolací soud podané dovolání §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku namítl v podstatě to, že samotné splnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., nemůže toto ustanovení naplňovat, nejsou-li současně splněny zákonem předpokládané podmínky materiální. S touto otázkou se podle jeho názoru soud v napadeném rozhodnutí náležitě nevypořádal. V důsledku toho mělo dojít i k vadnému použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. a dalších, podle nichž se ukládá trest zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti dovolání obviněného J. G. pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2, §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (R 6/1963 Sb. r. tr.). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.
V posuzovaném případě soudy zjistily, že obviněný (dovolatel) J. G. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 48 T 17/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 2 To 187/2003, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (spáchaný dne 23. 5. 2003) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Nyní projednávaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který je ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem, se dopustil dne 22. 4. 2006. Stalo se tak v relativně krátké době poté, kdy mu byl ze zdravotních důvodů usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 31 Nt 1017/2005 přerušen trest odnětí svobody, který vykonával za trestný čin loupeže v předcházející trestní věci. Za těchto okolností nelze proto dovodit, že by po částečném výkonu trestu prokázal jakékoliv polepšení, tedy svoji vůli a schopnost vést řádný život, tj. především se nedopouštět další trestné činnosti.
Odvolací soud zároveň srovnal předcházející a nynější trestný čin loupeže (viz str. 5 napadeného rozsudku) a zjistil, že oba činy byly spáchány obdobným způsobem vůči nic netušícím a namátkou vybraným osobám, s cílem zmocnit se jejich peněz, případně dalších věcí. Oba činy se vyznačovaly poměrně značnou mírou použité brutality, přičemž v posledním případě obviněný (dovolatel) od fyzického napadání poškozeného, jehož peněz se předtím násilím zmocnil, upustil teprve po zásahu hlídky Policie ČR, která byla na místo činu přivolána náhodnou svědkyní. Odvolací soud pak správně dovodil, že rovněž tyto skutečnosti, vedle délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení obviněného (resp. též přerušení trestu), pro svoji závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jestliže odvolací soud na výše uvedeném základě dovodil, že v případě obviněného (dovolatele) byly splněny podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. nejen po formální, ale i po materiální stránce, je tento závěr správný. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout ani to, že obviněnému uložil trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi v rámci zvýšené trestní sazby a zařadil jej pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou (§42 tr. zák., §39a odst. 2 písm. d/ tr. zák.). Pokud jde o namítané porušení ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., dovolatel si je zřejmě nesprávně vyložil, neboť se vztahuje na zcela jiné případy (kvalifikovaných skutkových podstat), jak na to ve vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích nebylo tudíž možno žádné z námitek dovolatele přisvědčit. Za konstatovaného stavu věci neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 10. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler