ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.528.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 528/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání obviněné I. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 9 To 511/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 96/2006, a rozhodl takto:
Dovolání I. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 4 T 96/2006, byla obviněná I. S. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, za který byla podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.
Podkladem výroku o vině ve stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná dne 9. 3. 2006 kolem 14,00 hod. v herně v úmyslu se zmocnit finanční hotovosti, přepadla obsluhující servírku M. L., a to tak, že po příchodu do herny přistoupila k boční straně barového pultu a pravou rukou ukrytou pod bundou na poškozenou mířila a se slovy „toto je přepadení“, požadovala po poškozené vydání finanční částky uložené v trezoru, který je umístěn ve skříňce pod barovým pultem, poškozená z obavy, že na ni míří střelnou zbraní, se obrátila o pomoc na tři nezjištěné hosty, kteří byli v té chvíli v zadní místnosti kam ji obviněná následovala, stále s namířenou rukou ukrytou pod bundou s požadavkem, aby se vrátila za bar a vydala jí peníze, když předtím sama zjistila, že dveře skříňky s trezorem jsou zamčeny, neboť jako bývalá zaměstnankyně věděla, kam se peníze ukládají, následně odešla na toaletu a poté hernu opustila.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podala obviněná odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2006 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 9 To 511/2006 odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Dle názoru dovolatelky je napadené usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se jejím odvoláním vůbec nezabýval a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V dalším tedy dovolatelka vznáší námitky proti obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dle jejího názoru ze skutečností, které měl tento soud za prokázané, nikterak nevyplývá pohrůžka takového násilí, které by mělo být ihned vykonáno. Připomíná, že soud sám uvádí, že obžalovaná poškozené nijak nevyhrožovala, neměla zbraň, nezvyšovala hlas. Dovolatelka má tedy za to, že svým jednáním nemohla naplnit ani po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže.
Dovolatelka dále vyslovuje názor, že v předchozím řízení došlo k tak extrémnímu postupu soudů při zjišťování skutkového stavu a k tak zásadnímu porušení nejen základních zásad trestního řízení, tedy procesních norem, ale i ústavně zaručených práv a svobod, především práva na spravedlivý proces, že je nutno aplikovat oba výše zmíněné dovolací důvody.
Dovolatelka zejména namítá, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování o vině zcela bezvýhradně z výpovědi údajně poškozené M. L. Obhajoba při tom v řízení navrhovala provedení, resp. důsledné provedení takových důkazů, kterými by zcela jistě byla potvrzena výpověď obžalované o událostech v herně, soud však provedení těchto důkazů odmítl s tím, že nemá důvodu nevěřit poškozené.
V další části se dovolatelka věnuje skutkovým okolnostem případu a uvádí svou vlastní skutkovou verzi. Tu doplňuje námitkou, že soud se při rozhodování o její vině vůbec nezabýval tím, z jakého důvodu by měla obžalovaná jít „loupit“ tam, kde ví, že jsou nainstalovány bezpečnostní kamery, kde pracovala, což také údajné poškozené sdělila oznámením, že zná kód na trezor, tzn. způsobem, kdy by její odhalení jako údajného pachatele bylo otázkou několika hodin, a dále námitkou, že soud se nikterak nezabýval skutečností, že obžalovaná v okamžiku, kdy věděla, že je volána policie, zcela beze spěchu odešla na toaletu, zde strávila několik minut a poté beze spěchu odešla z herny, když tento děj byl prokázán i záznamem z bezpečnostní kamery. Dovolatelka tvrdí, že takto by se zcela jistě nechoval pachatel, který do herny přišel s úmyslem spáchat loupež a který se o loupež právě pokusil.
Závěrem dovolatelka opakuje, že v neprovedení důkazů, které obhajoba navrhovala, spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces a základních procesních zásad trestního práva s tím, že o zamítnutí jejího odvolání bylo rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatuje, že většina námitek obsažených v dovolání směřuje do oblasti skutkových zjištění, když dovolatelka na podkladě polemiky s úplností provedeného dokazování a s hodnocením důkazů soudy prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které předmětnou hernu navštívila za zcela nezávadným účelem a jednání popsaného v tzv. skutkové větě se nedopustila. Státní zástupce má za to, že tyto námitky neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu.
Je však toho názoru, že svým obsahem odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu ta námitka dovolatelky, podle které z těch skutkových zjištění, která měly soudy za prokázaná, nevyplývá existence zákonného znaku užití pohrůžky bezprostředního násilí. K této námitce státní zástupce uvádí, že konkludentně učiněnou pohrůžkou (kterou dovolatelka sama zmiňuje) může být např. i namíření střelné zbraně na poškozeného a že k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona není bezpodmínečně nutné, aby pachatel pronášel nějaké verbální projevy výhružného obsahu; výrok „toto je přepadení“ ostatně lze za situace, ve které byl podle skutkové věty pronesen, považovat za určitou, byť ne příliš důraznou formu pohrůžky. Dále státní zástupce uvádí, že taktéž není z hlediska formálních znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona nutné, aby pachatel měl reálnou možnost pohrůžku bezprostředního násilí splnit a aby měl v úmyslu tak učinit. O pohrůžku bezprostředním násilím se proto dle názoru státního zástupce jedná i v případě, kdy pachatel požaduje vydání cizí věci a současně předstírá, že na poškozeného míří střelnou zbraní, i když tuto zbraň u sebe ve skutečnosti nemá. Státní zástupce dodává, že konkrétní stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost je zajisté nižší nežli v případě loupežného přepadení, při kterém pachatel hrozí skutečnou střelnou zbraní; nelze však dovodit, že stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost by byl toliko nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, státní zástupce upozorňuje, že naplnění tohoto dovolacího důvodu nepřichází v daném případě do úvahy, neboť soudem druhého stupně bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. řádu jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
Protože státní zástupce v té části, ve které je podané dovolání v souladu se zákonným dovolacím důvodem, zjevně neopodstatněné, navrhuje odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti, a to pokud jde o námitku nesprávného posouzení otázky naplnění znaku skutkové podstaty pohrůžky bezprostředního násilí. Veškeré ostatní námitky dovolatelky směřují proti samotným skutkovým zjištěním soudu, včetně rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Takový obsah dovolání však není v souladu se žádným ze zákonných dovolacích důvodů, neboť námitky tohoto druhu jsou relevantní v rámci řádného opravného prostředku, nikoli však v rámci dovolání jako zvláštního druhu mimořádného opravného prostředku. Na tom nic nemění skutečnost, že dovolatelka tyto výhrady uvádí s odkazem na zásady spravedlivého procesu a na judikaturu Ústavního soudu ČR. Ústavní soud ČR totiž opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Namítá-li dovolatelka dále údajné vady důkazního řízení s odkazem na jí uplatněné dovolací důvody, pak je nutno připomenout, že v řízení o dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se může dovolací soud těmto vadám výjimečně věnovat toliko v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. O takový případ se však v této trestní věci zcela evidentně nejedná, a to i přesto, že to dovolatelka tvrdí, přičemž ovšem primárně zpochybňuje skutková zjištění soudu a svá další tvrzení od tohoto zpochybnění odvozuje.
Pokud jde o relevantní námitku týkající se právního posouzení otázky znaku skutkové podstaty pohrůžky bezprostředním násilím, považuje Nejvyšší soud tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. S ohledem na učiněná skutková zjištění soudu je zjevné, že právní kvalifikace skutku tak, jak je ve výroku odsuzujícího rozsudku popsán a v jeho odůvodnění blíže rozveden, nevykazuje právní vady, které by odůvodňovaly závěr o nesprávném právním posouzení. V tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklání k výše uvedenému stanovisku státního zástupce, jehož obsah nepovažuje za nutné opakovat a blíže rozvádět. Obdobné stanovisko má Nejvyšší soud i pokud jde o otázku posouzení míry nebezpečnosti činu pro společnost.
Pokud pak jde o odkaz dovolatelky na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, je v daném případě zjevné, že obsah podaného dovolání s tímto dovolacím důvodem není v souladu, neboť jednak nedošlo k zamítnutí odvolání obviněné při nesplnění procesních podmínek pro takové rozhodnutí, jednak v předcházejícím řízení nebyl dán žádný z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné I. S. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h