ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.546.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 546/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 5 To 680/2006 ze dne 31. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 124/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 124/2006 ze dne 2. 11. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen dle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku obviněný podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 680/2006 ze dne 31. 1. 2007, a to tak, že je dle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal M. Š. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v napadených rozhodnutích je neúplným výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví dle §223 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo poruší důležitou povinnost uloženou mu dle zákona. Jelikož se jedná o ustanovení s blanketní dispozicí, je vždy třeba v takovém případě již v popisu skutku uvést odkaz na ustanovení právního předpisu, který měl obžalovaný svým jednáním porušit nebo v případě dopravních nehod jednoznačně specifikovat důležitou povinnost stanovenou zákonem, o jejíž porušení se má jednat. Jde totiž o naplnění příslušného znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tyto skutkové okolnosti, které jsou v daném případě konkrétním obsahem zákonných znaků uvedené skutkové podstaty, však nejsou ve výroku rozsudku soudu I. stupně, který byl potvrzen soudem II. stupně v tzv. skutkové větě, obsaženy.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedl, že v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (a to pouze v něm) je uvedeno, že zcela evidentně porušil ust. §12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen též zákon o silničním provozu). Toto ustanovení upravuje přejíždění z jízdního pruhu do dalšího jízdního pruhu v případě více jízdních pruhů ve směru jízdy řidiče. Dle tvrzení svědků bylo auto poškozeného nárazem odhozeno cca 2,5 – 3 m, ale zůstalo v levém jízdním pruhu ve svém směru jízdy. Pokud by tedy dovolateli bylo kladeno za vinu porušení citovaného ustanovení zákona o silničním provozu, potom by muselo k dopravní nehodě dojít v jízdním pruhu dovolatele. V případě, že by vjel do protisměru, mohlo by se jednat o porušení povinnosti dle ust. §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., dle kterého se na pozemní komunikaci jezdí vpravo. Porušení tohoto ustanovení mu však nikdy kladeno za vinu nebylo.
Opět pouze v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je konstatováno porušení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., nebylo však nikterak zdůvodněno, čemu dovolatel nepřizpůsobil rychlost vozidla, zda svým schopnostem, vlastnostem vozidla či jeho nákladu atd. Právě takové zjištění má vliv na posouzení skutku, zejména naplnění subjektivní stránky. Nadto, že v řízení nebylo prokázáno, kde došlo ke střetu vozidel, tj. zda vůbec přejel do protisměru, nebylo mu ani prokázáno, jakou rychlostí v době střetu jel. Pokud nějakou rychlost soudy označily za nepřiměřenou, měly ji i určit. Takové skutečnosti jsou při dopravních nehodách v drtivé převaze případů prokazovány zpravidla znaleckými posudky vypracovanými na základě pořízených fotografií. Jestliže tedy není v řízení rychlost vozidla v době střetu zjištěna, nelze ji ani označit za nepřiměřenou. Pokud nejsou zjištěny uvedené okolnosti nehody, nemůže být ani činěn závěr, jakou důležitou povinnost stanovenou zákonem měl dovolatel porušit.
Namítl dále, že oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí konstatují, že byl správně zjištěn skutkový stav, přičemž za stěžejní důkaz považují přiznání obviněného při výslechu dne 2. 3. 2006. Toto jeho přiznání však vůbec nemělo a nemohlo být jako důkaz v trestním řízení použito, a to pro jeho nezákonnost dle ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. Dle ustanovení §91 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení mimo jiné objasnit obviněnému podstatu sděleného obvinění. Podle protokolu o výslechu obviněného ze dne 2. 3. 2006 byl poučen, že vypovídá k usnesení o zahájení trestního stíhání z trestného činu dle §223 tr. zák., které mu bylo doručeno dne 23. 2. 2006. Žádné takové usnesení mu však doručeno nebylo, neboť v usnesení, které mu bylo v toto datum doručeno, mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a tato právní kvalifikace nebyla do jeho výslechu změněna. V době výslechu mu bylo 20 let, navíc utrpěl při dopravní nehodě několik dní předtím otřes mozku. Pod vlivem poučení, že pokud se ke spáchání trestného činu dozná a způsobenou škodu nahradí, bude věc ukončena podmíněným zastavením jeho trestního stíhání, které bylo učiněno před výslechem dne 2. 3. 2006, pak svou vinu doznal, a to i bez ohledu na to, že si v důsledku svého zranění průběh dopravní nehody plně nepamatoval. Příznakem otřesu mozku je totiž amnézie, dočasná ztráta paměti, v důsledku které postižený není schopen přesně vylíčit a objasnit momenty před úrazem. Nehledě na tuto poruchu pak při výslechu vypověděl, že se ke křižovatce blížil rychlostí asi 60 km/h, kdy tuto vymezil jako maximální, a dále, že při vjezdu do křižovatky přibrzdil, takže do ní najížděl maximálně rychlostí povolenou. Doplnil dále, že výslech trval pouhých 25 min., během nichž stihl mimo celé řady dalších úkonů protokol přečíst a podepsat. Ohledně poučení má za to, že z formálního hlediska tomuto bylo učiněno zadost, nicméně ve skutečnosti k žádnému poučení o jeho právech nedošlo.
Poukázal dále na to, že svědecké výpovědi ostatních tří svědků připouští jiný průběh dopravní nehody, než ten, který je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich ke střetu nedošlo v odbočovacím pruhu vozidla Ford Tranzit, neboť po nárazu bylo toto vozidlo odhozeno cca 2,5 - 3 m a zůstalo stát ve svém pruhu. Tito svědci dále uvedli, že v době nehody byli připoutáni, ovšem rozsah zranění tomuto zcela neodpovídá. Má za to, že tyto svědecké výpovědi nejsou v souladu ani vůči sobě navzájem, ani s výpovědí jeho, ačkoli soudy dovodily, že jsou věrohodné. Dalšími důkazy, o něž soudy opírají skutková zjištění, je plánek nehody pořízený svědkem V. L. a protokol o dopravní nehodě. Plánek V. L. ale nedokazuje nic a vzhledem k tomu, že byl načrtnut pouze za přítomnosti jmenovaného svědka, aniž by byl odsouhlasen ostatními účastníky, může být pouze pomůckou pro jeho výpověď, avšak zcela nepotřebnou, neboť ani s jeho pomocí nebylo možno vyznačit místo, kde k nárazu přesně došlo, zda v pruhu obviněného či poškozeného. Co se týče protokolu Policie České republiky, jež byl sepsán více než po hodině po dopravní nehodě a za absence jejích účastníků, má za to, že tento nezachycuje postavení vozidel po ní, ani místo jejich střetu. Pokud tedy místem střetu bylo blíže nezjištěné místo v prostoru křižovatky, nelze klást dovolateli za vinu, že přejel do protisměru, neboť tato skutečnost nebyla nijak prokázána. Je přesvědčen, že ani jeden z těchto důkazů neprokazuje skutkový děj obsažený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly prokázány popsané skutečnosti, měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo rozhodovat ve prospěch dovolatele.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 680/2006 zrušil a ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým dovolatele obžaloby zprostí.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel v něm uvedl stejnou argumentaci, jako v odvolání, jíž se již odvolací soud v dostatečném rozsahu zabýval. Konstatoval, že §223 tr. zák. není normou s blanketní dispozicí, neboť její součástí není konkrétní právní úprava uvedená v hmotně právních ustanoveních zákonů jiných právních odvětví (jak je tomu např. v ust. §152 tr. zák.) a není proto nezbytné uvádět ve skutkové větě paragrafové vyjádření povinnosti porušené pachatelem trestného činu, pokud je povaha porušené povinnosti dostatečně zřejmá ze slovního vyjádření skutku, přičemž – jako je tomu i v tomto případě – je plně dostačující bližší konkretizace této povinnosti v odůvodnění rozhodnutí. Co se týče námitek v rámci druhého deklarovaného dovolacího důvodu, ty jsou v zásadě založeny na výhradách skutkové povahy, jimiž se dovolatel alternativním výkladem provedených důkazů pokouší zpochybnit skutkové závěry soudu prvního stupně, nastolit odlišný skutkový stav a tím i dosáhnout změny v právním posouzení věci. Takovýto postup ovšem nenaplňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podobně irelevantní jsou pak i výhrady procesně právní povahy, které – jak rovněž vysvětlil již soud druhého stupně – navíc neodpovídají realitě plynoucí ze spisového materiálu. Z tohoto důvodu je bezpředmětný i poukaz dovolatele na opomenutí spoluzavinění vzniku nehody resp. jejích škodlivých následků na straně poškozených – podle skutkového stavu stabilizované soudem prvního stupně žádné takové spoluzavinění dáno není a vina za způsobení dopravní nehody a z ní vyplynuvší následky v podobě ublížení na zdraví spočívá výhradně na obviněném. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil dle ust. §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou nebo že určitý výrok je neúplný. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil daný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, který je dán v případě, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení (srov. §120 odst. 1 písm. c/ tr. ř.). V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §39a tr. zák.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví dle ust. §223 tr. zák. v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně je neúplný, jelikož se jedná o skutkovou podstatu s blanketní dispozicí a v daném výroku tak chybí odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., které měl svým jednáním porušit. Podle jeho přesvědčení pak z odůvodnění rozhodnutí ani přesně nevyplývá, v čem mělo spočívat porušení těch ustanovení cit. zákona, které soudy dovodily. Má dále za to, že skutkový děj byl soudy dovozen na základě důkazů, které ovšem o jeho vině nesvědčí, buď proto, že jsou nezákonné, nevěrohodné či nedostatečné. K tomu dovolací soud podotýká, že uvedené námitky byly dovolatelem částečně uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku uplatněnou k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nelze dovolateli přisvědčit v tom, že ust. §223 tr. zák. je normou s blanketní dispozicí, neboť neodkazuje na porušení norem určitého druhu (srov. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, str. 38). Konkrétní ustanovení zákona, k jejichž porušení zaviněným jednáním v daném případě došlo, nemusí být tak zahrnuta přímo již ve výroku o vině, konkrétně v jeho skutkové větě. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje rovněž na názor publikovaný v judikatuře. Dle něho: „… u trestných činů s blanketní dispozicí je třeba již v popisu skutku uvést odkaz na ustanovení právního předpisu, který byl obžalovaným porušen. Totéž se týká dopravních nehod, u nichž ovšem postačí, pokud bude jednoznačně specifikována povinnost, kterou obviněný jako řidič dopravního prostředku zaviněně porušil a v příčinné souvislosti s níž došlo k následku“ (srov. Systém ASPI - Komentář k trestnímu řádu. Náležitosti rozsudku. §120). Tato podmínka byla v daném případě splněna, neboť ze skutkové věty se podává, že: „…obviněný…při jízdě…v levém jízdním pruhu pro odbočení doprava v rámci odbočování vpravo v důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládl řízení vozidla, najel do protisměru, kde přední částí prudce narazil do přední části levého boku stojícího mikrobusu Ford Transit…“. Z tohoto přesného a podrobného popisu jednání dovolatele bezprostředně předcházejícího škodlivému následku vyplývá jednoznačně, že k dopravní nehodě došlo v důsledku zaviněného jednání dovolatele poté, co tento v důsledku nepřiměřené rychlosti při odbočování vpravo najel do protisměru a vrazil do tam stojícího vozu. Z uvedeného popisu skutku je tak zcela evidentní, že jeho jednání spočívalo v nedodržení rychlosti, která takto nebyla přiměřená vzniklé situaci a která také byla příčinou vzniklého následku. Z uvedeného nutno dovodit, že předmětná skutková věta ve svém vyjádření odpovídá i ustálené judikatuře, pokud je v jejím rámci zcela přesně specifikována povinnost, kterou dovolatel jako řidič porušil, a není pak v rozporu se zákonem (§120 tr. ř.), že konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., (která byla porušena) jsou specifikována až v odůvodnění rozsudku. Vzhledem k řečenému tedy nelze přisvědčit námitce dovolatele, že výrok o vině není úplný, když tento naopak obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené zákonem (zejména ust. §120 odst. 3 tr. ř.). Jeho námitku je tak na místě (i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) kvalifikovat jako zjevně neopodstatněnou.
Co se týče jeho argumentace uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je v dané situaci nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Především je třeba upozornit na to, že námitky, v nichž je soudu prvního stupně vytýkáno, že pouze v odůvodnění rozsudku je konstatováno porušení §12 odst. 5 a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, směřují takto do odůvodnění rozsudku, což je při podání dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, nepřípustné (§265a odst. 4 tr ř.).
Ohledně těchto námitek pak dovolací soud považuje za nutné uvést, že konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu, které měl dovolatel svým jednáním v kritické chvíli porušit, jsou citována správně. Je sice pravda, že ust. §12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. upravuje přejíždění z pruhu do pruhu ve stejném směru jízdy, a že by tak v jeho situaci mělo být odkázáno spíše na porušení §11 odst. 1 cit. zákona, dle něhož se jezdí vpravo. V daném případě lze ovšem z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dovodit, že tento chtěl vyjádřit to, že dovolatel při odbočování doprava v levém (druhém) jízdním pruhu pro takové odbočování určeném, v důsledku nezvládnutí rychlosti z tohoto pruhu přejel až do protisměru, kde narazil do tam stojícího vozidla. Popsanou situaci je tedy na místě vyložit tak, že dovolatel v dané chvíli v rámci odbočování vpravo poté, co přestal v důsledku nepřiměřené rychlosti vůz ovládat (v úmyslu přejet do jiného pruhu ve svém směru jízdy), v důsledku čehož vjel do protisměru, čímž ohrozil vozidla stojící v protisměru a do označeného auta také narazil.
Zcela přiléhavé je i to, že je mu kladeno za vinu porušení povinnosti zakotvené v ust. §18 odst. 1 cit. zák., tedy nepřizpůsobení rychlosti. Ze skutkových zjištění nutno dovodit, že dovolatel rychlost své jízdy v daném okamžiku nepřizpůsobil především tomu, že odbočoval. Jednalo se totiž o změnu směru jízdy vozidla o 90°, rychlost své jízdy byl povinen této skutečnosti přiměřit. Ze skutkových zjištění pak nutno dovodit, že dovolatel rychlost nepřizpůsobil celkové situaci na křižovatce, tomu, že jednak zahýbal, jednak se při tom nacházel v levém, vnitřním pruhu, jednak tomu, že v protisměru stála další vozidla. Dovolací soud se tak shoduje se závěry soudů obou stupňů, že vzhledem ke všem okolnostem případu nebylo nutno zjišťovat přesnou rychlost jeho vozidla v kritickém okamžiku, když ze skutkových zjištění také jednoznačně vyplývá, že dovolatel zřejmě dodržel rychlost zákonem předepsanou, ovšem nepřizpůsobil ji právě nastalé situaci, tedy podmínkám na křižovatce, přičemž takovou nepřiměřenou rychlostí mohla být vzhledem ke všem okolnostem i rychlost nižší než zákonem povolená. V této souvislosti lze odkázat též na závěry obsažené v judikatuře (srov. např. Rt 2664 Rozhodnutí Zm II 377/26, Rt 3159 Rozhodnutí Zm II 51/28, Rt 4197 Rozhodnutí Zm I 584/30, R 57/60, R 38/1975), které podporují názor, že „přiměřenou rychlostí“ není vždy jen rychlost, která je povolená v určitém místě zákonem, nýbrž, že se jedná o takovou (aktuální) rychlost, která je přiměřená okolnostem případu a celkové (aktuální) situaci v silničním provozu. Odkazem na porušení citovaného ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., které soudy v důvodech přijatých rozhodnutí vyjádřily, také popsaly, v čem spočívala nepřiměřená rychlost jeho jízdy, když tímto byly zejména jeho schopnosti, vlastnosti vozidla, stav pozemní komunikace, aktuální dopravní situace, jakož i jiné okolnosti, které je nutno předvídat. Je evidentní, že „okolnostmi, které je nutno předvídat“, byl fakt, že vozidlo zahýbalo vpravo, nacházelo se ve vnitřním odbočovacím pruhu, vedle něhož již stála vozidla zabočující v protisměru. Je tak zjevné, že tyto okolnosti dovolatel nevzal v potaz a rychlost své jízdy jim nepřizpůsobil tak, aby nedošlo k vyjetí vozu z jeho dráhy a tím ke střetu s naproti stojícím vozidlem. Odkaz na obě ustanovení zákona o silničním provozu proto nutno v řešeném případě považovat za zcela přiléhavý a správný.
Nelze však přisvědčit ani námitce, že doznání dovolatele učiněné při výslechu dne 2. 3. 2006 je důkazem nezákonným, neboť měl vypovídat po nesprávném poučení, když výslech byl veden pro jiný trestný čin, než pro jaký bylo zahájeno proti dovolateli trestní stíhání. Na základě studia spisu dospěl dovolací soud k tomu, že v usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo dovolateli doručeno dne 23. 2. 2006, byl jeho čin kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (viz č. l. 4 - 5). Z protokolu o výslechu svědka sepsaného policií dne 2. 3. 2006 (viz č. l. 6 - 9) je pak zřejmé, že tento byl dovolatelem po jeho ukončení čten a podepsán. V úvodu protokolu je přitom uvedeno, že výslech je veden pro trestný čin ublížení na zdraví dle ust. §223 tr. zák. Vzhledem k tomu, že v jeho úvodu dále stojí, že „obviněný prohlašuje, že jeho práva a povinnosti mu byly dostatečně vysvětleny, poučení v plném rozsahu porozuměl a nežádá dalšího objasnění“, když na jeho konci je jím podepsán s tím, že „prohlašuje, že obsah protokolu souhlasí s jeho výpovědí, a proto nežádá o provedení oprav ani doplnění“, není možné dovodit, že na změnu právní kvalifikace nebyl upozorněn. Lze naopak uzavřít, že uvedeným postupem byla dodržena jak ust. §91 odst. 1 tr. ř., dle něhož je třeba před prvním výslechem obviněnému objasnit podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech, jakož i ust. §160 odst. 6 tr. ř., dle něhož musí být obviněný na změnu právní kvalifikace policejním orgánem upozorněn a o tomto musí být učiněn i záznam do protokolu. Jestliže tedy byl výslech od počátku veden pro trestný čin dle §223 tr. zák. a dovolatel protokol s tímto údajem podepsal, nutno mít za prokázané, že věděl, jak byl skutek kvalifikován.
Další jeho námitky směřující proti samotnému způsobu vedení výslechu nutno však odmítnout jako v dovolacím řízení věcně nepřezkoumatelné, neboť je třeba konstatovat, že směřují výlučně proti způsobu provádění důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., což nemůže zásadně být předmětem přezkumu v řízení před Nejvyšším soudem v rámci podaného dovolání. Na tomto místě lze rovněž odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, který se s totožnými výtkami již zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal.
V daném případě dovolací soud jen poznamenává, že vina dovolatele nebyla prokázána pouze na základě jeho doznání, ale též celou řadou dalších důkazů, především pak výpověďmi svědků, kteří se na průběhu dopravní nehody shodli, a proto nelze přisvědčit názoru dovolatele, že by o skutkovém ději existovaly pochybnosti. Za důkaz podporující závěr o skutkovém ději tak, jak byl soudy zjištěn, nutno pak považovat rovněž plánek dopravní nehody vytvořený svědkem L. před policejním orgánem, když vůči tomuto důkazu nelze mít žádné vážnější výhrady. Požadavek dovolatele na provedení znaleckého posudku a fotografické dokumentace v této souvislosti nelze akceptovat, neboť je zřejmé, že by jím o průběhu celé nehody nebyla učiněna žádná další relevantní skutková zjištění, která by mohla vést k příznivějšímu posouzení trestného jednání dovolatele, než jak byla zjištěna.
Jestliže tedy skutková zjištění byla soudy učiněna na základě celé řady důkazů, které průběh nehody shodně prokázaly, jsou irelevantní a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž zásadně nepřezkoumatelné argumenty dovolatele vůči provádění jeho výslechu upozorňující na jeho zdravotní stav, věk, trvání výslechu aj. Totéž se týká jím napadených svědeckých výpovědí všech tří svědků, ohledně nichž soudy dovodily, že nejsou mezi sebou nikterak v rozporu, když tyto se naopak na průběhu dopravní nehody a škodlivém následku shodují, stejně jako z nich nepochybně vyplývá, že všichni svědci byli v době nárazu připoutáni. Pokud pak dovolatel namítá, že právě vzhledem k tomu nemohlo dojít ke zjištěným škodám na zdraví, svědčí to především o tom, že rychlost jeho jízdy byla skutečně nepřiměřená. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že uvedené námitky napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Je ovšem nutné dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, která soudům, co do jejich rozsahu i obsahu, umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. byly uplatněny právně relevantně, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka